Část 2
Posledních několik okamžiků měl pocit, že pořád spí, ale bohužel byl vzhůru. Matka, která absolutně ignorovala jakékoli soukromí, jakož i jeho erekci, pokračovala ve svojí prapodivné hře.
„Tak, běž se umýt,“ dodala a jednou rukou ho poplácala po zadku, aby ho popohnala, „snídaně na tebe už čeká,“ a odešla s počůranou plenkou a igelitovými kalhotkami v ruce.
Sean z toho byl celý vedle, šel se osprchovat a vykonat ranní hygienu. Když sešel dolů, byla už snídaně na stole – vajíčka se slaninou a sklenkou pomerančového džusu.
„Máš na sobě plenku?“ zeptala se ho matka.
„Co? Ne.“ Odpověděl. „Tak si pro ní běž, nechci mít mokré čalounění na židlích,“ dodala suše.
„Nechceš přebalit,“ ozvala se Nikol.
Sean na ní vrhnul jen nevraživý pohled a odešel si do pokoje pro natahovací plenku. Když se vrátil, matka ho zkontrolovala, jestli ji opravdu má. Což mu nebylo zrovna příjemné a jeho sestra se při tom velice dobře bavila.
„Volal Jack,“ informovala ho matka když snídal, „to hnojivo, co jsem objednala, dneska přišlo. Tak pro něj zajedeš do Jackova obchodu ve městě.“
„Ok, to by neměl být problém, kolik toho bylo?“ zajímal se o podrobnosti Sean.
„Bude to na náklaďák, má to na paletách, takže nakládka bude rychlá. Mluvila jsem s otcem, máš to odvézt do stodoly na kopci mezi poli. Aby se to potom nemuselo ještě jednou přesouvat.“
„Tys mluvila s tátou?“ zajímala se Nikol, „...jak je na tom strejda?“
„Má zlomenou ruku a naražený záda,“ podělila se o informace matka, „možná tam otec bude ještě o týden déle, než se váš bratránek vrátí z výletu. Přeci jenom práce je tam dost.“
„Do stodoly na kopci?“ změnil téma Sean, „tam přece není žádny traktor ani jiná technika. To budu jako všechno vykládat ručně?!“
„No jo, to máš pravdu...,“ zamyslela se matka: „to jsme si neuvědomili. Tak holt ručně, nástavec na traktor pro palety si předevčírem půjčil soused a zvedák je u nás u ve stodole u domu – přesunout ho je práce tak pro 2 až 3 lidi.“
„To budu dělat celý den!“ protestoval Sean.
„Máš snad něco lepšího na práci?“ ptala se ho matka.
„Hmm, tak pro to hnojivo jedu,“ nadšeně dodal Sean, „zpátky jsem někdy mezi večerem a nekonečnem. PLNÝ NÁKLAĎÁK!!“
„Máš pravdu, asi zavolám některému ze sousedů, že můj klučina to nezvládne, aby mi pomohli, zatímco ty tam budeš běhat okolo nás v plenkách.“
„Vyzvednu, odvezu, vyložím,“ dodal s kamenným výrazem Sean a vyklidil prostor.
Z otcovy pracovny si vzal klíče od náklaďáku a vyrazil pro to zatracené hnojivo – hlavně aby už byl co nejrychleji a co nejdál od matky. Moc často s ním nejezdil. Když ho potřebovali, tak ho otec skoro vždycky chtěl řídit sám. Jel do města a doufal, že o jeho tajemství v rozkroku se nikdo nedozví. Taky jak by se mohl, svlékat se Sean nehodlal. Jackův obchod byl na okraji městečka. Zaparkoval vedle skladu a šel se s majitelem a prodejcem v jedné osobě domluvit do jeho kanceláře. „Ahoj, to už jsi tady,“ přivítal ho Jack: „Mám teďka docela fofr, zvládneš si to naložit? Desta stojí ve skladu, tvůj náklad ti ukážu a naložíš si to, nebude to problém?“
„V pohodě,“ dodal Sean, „to pro mě není žádný problém. Jenom mi ukaž, kde to je a kolik toho je.“
„Pojď za mnou,“ vyzval ho Jack: „Tak tady ty palety,“ ukazoval mu, které jsou jejich.
„Desta stojí hnedka vedle, dneska ráno jsem to hnojivo vykládal, tak je ještě tady. Až budeš naložený, tak mi dej vědět. Zatím,“ dodal Jack a odešel.
Sean se ujal práce a začal nakládat auto. Práce šla celkem rychle, už měl nějaké zkušenosti. Když skončil, jenom Jackovi ohlásil, že je naložený, vzal fakturu a odjel na farmu. Zaparkoval vedle stodoly, kde měl náklad vyložit – už chvilku cítil potřebu si odskočit. Zaběhl za roh stodoly a stáhnul si kalhoty i plenku, když si ulevil, tak plenku bez myšlenek strhnul. Ani netušil že se dá na bocích roztrhnou, jenom zabral a ona někde povolila. Začal vykládat auto, což se jevilo jako nekonečný úkol. Když měl polovinu auta venku, což bylo až někdy odpoledne, slyšel jak venku zastavila motorka. Šel se podívat a viděl matku:
„Tak jak ti to jde?“
„Je to makačka,“ reagoval Sean. „...Jde to pomalu, ale jistě.“
„Přivezla jsem ti pozdní oběd. A co ty, jsi pořád suchý? Ukaž!“ a sáhla mu do kalhot. „Kde máš plenku?!“
„Eee..., no... už tak nějak byla celá mokrá,“ vymýšlel si lži z patra, „tak jsem si jí sundal.“
„To jsi si nevzal náhradní?“ spolkla mu to matka.
„...Jsem na to úplně zapomněl,“ zabručel Sean a byl rád, že mu to prošlo.
„Takže jsi byl mokrý i přes den,“ mluvila dál matka, „...To budeš muset nosit plenky i přes den.“
A sakra..., v tu chvilku si Sean uvědomil co mu matka včera řekla o čtyřech dnech sucha.
„Máš štěstí, že jsem za tebou přijela,“ usmívala se matka. „Myslela jsem si, žes asi zapomněl, tak jsem ti je přivezla.“
„CO?“ chtěl vykřiknout Sean, ale potlačil to v sobě.
„Povídám..., říkala jsem si, žes možná na plenky zapomněl“ a dodala, „tak jsem sebou vzala nějaké náhradní. Lehni si tady, já tě přebalím,“ ukazovala na starý gauč který byl ve stodole. „...Ještě že na tebe takhle myslím.“
Sean nevěřil tomu co se posledních několik sekund dělo. Matka sáhla do batohu a vyndala několik natahovacích i zalepovacích plenek. „No, počůral jsi celou natahovací,“ s klidem k němu mluvila: „ tak bychom měli přejít na vyšší savost,“ a vzala do ruky zalepovací plenku: „No tak, lehni si, nemám na tebe celý den.“
Sean nebyl zrovna ochotný spolupracovat, ale věděl předem, že matce nemá cenu odporovat.
„Lehneš si už konečně?!!“ dodala dost nekompromisním tónem.
Raději ji poslechnul. Lehl si a matka mu stáhla kalhoty – spodní prádlo neměl. Matka vypadala jako by to dělala snad každý den; rozbalila plenku a poklepala mu na zadek, aby se nadzvedl. Potom pod něj podsunula plenku. Zkontrolovala, jak je plenka usazená a zalepila všech šest lepíků.
„A když se mi bude chtít na záchod...?“ protestoval Sean, „...jak ji sundám?“
„Nesundáš,“ odpověděla matka, „plenky jsou k tomu, abys je používal. Když ti nestačí natahovací, které můžeš sundat, tak budeš nosit tyto. Jsou pro tebe bezpečnější. Když se ti bude chtít, tak to prostě pustíš. Tady ti nechám náhradní, pokud dobereš zalepovací, tak holt budeš muset risknout natahovací. Ještě ti tady nechám vlhčené ubrousky, abys neměl vyrážku. Jo a tady máš jídlo a pití – pití je důležité, pokud budeš málo pít, může to být ještě horší. Takže pij hodně. A já už jedu, nashle večer.“
Nechala Seana samotného, jen v tričku a plence, a odjela. Sean byl tak zmatený posledními okamžiky, že se naobědval a nějakou dobu vykládal auto jen v plence a tričku... Když si to uvědomil, rychle si vzal kalhoty. Práce mu dala docela zabrat, tak pil hodně. A následek se za chvilku dostavil. Začalo se mu chtít močit. Zkoušel to vydržet, ale časem to bylo jen horší a horší. Už ani nemohl vykládat, musel přemýšlet co dělat. Sundat si plenku měl obavy.
„Co by na to řekla matka?“ Nakonec se odhodlal. Sundal si jí a odskočil si, bohužel, během sundávání jí natrhl,“ No tak co, až se budu vracet, vezmu si jednu z těch náhradních,“ pomyslel si Sean.
Auto už měl vyložené a ve stodole všechno uloženo jak má být. Slunce se již dotýkalo vrcholků stromů a Sean pomalu uklízel poslední zbytky nepořádku kolem. Vzal obě plenky, které předtím strhnul. Chvilku přemýšlel kam s nimi, pak ho napadla skoro až geniální myšlenka.
Obě plenky zabalil do igelitové tašky a pak je takto maskované schoval do hromady obalů od hnojiv, semen a jiných. Až to přijedou někdy s otcem odvézt, nikdo to tam nenajde. A na skládce to taky nikdo zjišťovat nebude. Seděl v autě, připravený odjet, když si uvědomil, že na něco … něco hodně podstatného zapomněl. Zaběhl do stodoly a vzal batoh, co přivezla matka, ten s plenkami. Málem ho tam nechal a odjel by bez plenky. Sáhnul dovnitř a vytáhl zalepovací. Chvilku na ni zíral a raději si vzal natahovací, byla mu přeci jenom o něco málo milejší než ta zalepovací. Navíc když měl na sobě tu zalepovací plenku, byla mu dost nepříjemná. Měla po celém svém povrchu nějaký igelit, připadal si v ní opravdu dost divně a nepříjemně. Ta natahovací byla alespoň z nějaké látky, dalo se to nosit, na rozdíl od té druhé. Když si ji natahoval, uvědomil si, že je to poprvé, co si dává plenku sám sobě. Natáhl si ji, zapnul kalhoty, vzal batoh na rameno a šel k autu.
Cesta od stodoly domů trvala nějakých dvacet, pětadvacet minut. Pustil si rádio a nechal myšlenky volně plynout. Projížděl při zapadajícím slunci mezi poli vzrostlé pšenice a kukuřice a po těžkém dnu se těšil na jídlo a sprchu.
Zaparkoval auto, dal vanu pro zachytávaní oleje a benzínu pod motor, klíny kolem zadního kola a šel dovnitř. V domě už to vonělo pečeným masem a Seanovi začalo škrundat v žaludku.
„Ahoj,“ zpozorovala jeho návrat matka. „Jaký jsi měl den?“
„Všechno je vyloženo ve stodole,“ říkal stav věcí Sean. „Dvakrát jsem to zkontroloval a trochu poklidil kolem, vítr tam rozfoukal obaly, a nevypadalo to dobře.“
„To je fajn,“ pokračovala matka, „ukaž plenku, jak jsi na tom?“
Tentokrát počkala, až si Sean kalhoty sundá sám. Stál tam s kalhotami u kotníků a v plence. „Vydrž chvilku,“ ozvala se z boku Nikol, „dojdu si pro foťák.“
„Zapomeň na to!“ okřikla ji matka a Nicol se vrátila zpátky k televizi.
„Jak to, že máš natahovací?“ vyzvídala matka, „zabalila jsem tě přece do zalepovací, když jsem tam byla...“
„No, už byla jaksi mokrá,“ soukal ze sebe Sean, „...tak jsem si vzal jinou, a v těchhle se cítím lépe.“
„Aha.“ Matka se zatvářila trochu nevěřícně... „Takže jsi pročural natahovací a velkou zalepovací za den. Kde je máš? Ať je můžu vyhodit.“
Sean se zarazil, tahle možnost ho nenapadla. „Vyhodil jsem je do obalů, tam se ztratí,“ kroutil se Sean.
„Tak je odtamtud zítra zajedeš zase vyndat,“ nekompromisně poručila matka, „je to tříděný odpad a tvoje plenky tam nemají co dělat, rozumíš?!“
„Dobře,“ dodal Sean trochu překvapený tím, co po něm matka chce. Normálně by ho to vzalo víc, ale po posledních dnech se už ničemu nedivil...
Zrovna večeřel, když zazvonil telefon; vzala to matka. „To je pro tebe,“ houkla a podávala mu telefon.
„Nazdar,“ ozval se z telefonu Peter, „přijdeš dneska do Starbucks? Budeme koukat na fotbal a dáme pár drinků.“
„No jasně,“ přikývl nadšeně Sean – šťastný, že na chvilku vypadne z domu. „A v kolik vlastně začíná zápas?“
„Za hodinu tam máme sraz. Otec mě tam zaveze, tak se pro tebe stavíme.“
„Ok, budu připravený, zatím čau,“ rozloučil se s kamarádem a zavěsil.
Hbitě dojedl a odešel se osprchovat. Když vylezl z koupelny, viděl u sebe v pokoji matku. „Jdeš večer s klukama někam?“ vyzvídala na něm.
„Jdeme do Starbucks coffee na zápas,“ zamumlal neochotně a začínal mít neblahé tušení... „Počítáš doufám s tím, že bez plenek nepůjdeš?!“
„No tak, mami, vždyť to kluci uvidí...!“
Matka ho nenechala ani domluvit. „Buď půjdeš v plence, nebo nepůjdeš vůbec.“
„Vždyť mi to zničí život!!“
„A mokrý rozkrok ti život nezničí? Dneska jsi spotřeboval 2 plenky za den, co když se počuráš večer před nimi?“
„To se nestane,“ zkoušel najít argument Sean.
„Jak to můžeš říct?“ oponovala matka, „to jsi snad předtím do plenek čural úmyslně?!“
Sean měl chuť říci jak to s těma plenkami ve skutečnosti bylo, ale měl obavy, že by to bylo jen horší.
„Než půjdeš, tak si tě zkontroluji,“ dodala, když odcházela. „A vezmi si s sebou nějaké náhradní – pro případ.“
Sean jenom koukal s otevřenou pusou za matkou. „Co dál, co ted?! Jak to sakra vyřešit...?“ lítalo mu hlavou. Něco ho napadlo... Co kdyby náhradní schoval do batohu a tu, co bude mít na sobě, si hned, jak bude z domu, sundal...? Ale Peter ho poveze… No, přece mu nebude koukat mezi nohy.
Prostě si ji sundá na záchodě ve Starbucks. Raději si ale vzal volnější kalhoty. Už zas si dneska musel natahovat tu věc, „svoji plenku“, jak tomu říká jeho matka. Hodil ještě několik natahovacích do batohu jako náhradní a sešel dolů.
„Tak ukaž.“ Skoro okamžitě, jak ho matka zmerčila na schodech, se začala zajímat o Seanův rozkrok. Ten si jenom rozepnul poklopec a roztáhl konce od sebe, aby matka viděla že opravdu tu plenku na sobě má. „Dobře a co náhradní?“ pokračovala matka s rukama v bok. Ukázal jí batoh.
„Dobře, hodný kluk.“
Před domem zastavilo auto. „To musí byt Peter,“ reagoval Sean. Oba vyšli ven, kde už čekal Peter u auta a jeho otec za volantem.
„Dobrý večer,“ zdravila se matka s Peterovým otcem.
„Dobrý...,“ odpovídal jí. „Vezmu kluky do města. Tak kolem půlnoci pojedu zpět, můžu Seana přivézt.“
Ten stihl jenom otevřít pusu, a matka již odpovídala za něj: „To by bylo skvělé, stejně musí být kolem půlnoci doma – ráno jede na postřik polí proti škůdcům.“
„Tak si naskoč, farmáři,“ vybídnul Peterův otec Seana. Ten si sednul na zadní sedadlo za Petera a vyrazili.
Po cestě se bavili o předpokládaném výsledku utkání, ale Sean nedokázal myslet na nic jiného, než na svůj rozkrok. Když je Peterův otec vysadil před Starbucks coffee, zaběhl Sean ihned na záchod, a když zjistil že je tam sám, stáhnul si bleskově kalhoty a roztrhnul plenku na bocích. Schoval ji do batohu k těm ostatním a šel za ostatníma.
„Dneska večer budu pít jenom trochu,“ říkal si v duchu.
Probral se, aniž měl nějaké ponětí o čase a jenom pocit, že snad má v hlavě trpaslíka, hajzla malýho, co mlátí kladivem do kovadliny, ho vrátil do přítomnosti. Že ta kovadlina byla jeho hlava, to už byla příliš sofistikovaná dedukce na tak neblahé probuzení... Žaludek měl jako na vodě. Nadzvednul se a opřel o lokty.
„To byla zase akce...,“ pomyslel si a snažil si vybavit nějaké podrobnosti. Matně si pamatoval, že je Peterův otec vyzvedl až někdy kolem druhé, nebo to byla třetí...? Nevěděl. Když se trochu probral, zjistil, že má na sobě opět látkovou plenku.
„Jak jsem se do ní dostal?“ napadlo ho.
„Už jsi vzhůru?“ stála najednou ve dveřích matka. „...Ty jsi zase včera vypadal,“ spustila, „málem jsi se netrefil do dveří. Víš, jak jsem se před ostatníma styděla?“
„Ostatníma?“ nevěděl Sean, o čem mluví.
„Copak jsi nepamatuješ, že tě přivezl Peterův otec? Peter tam byl taky a ještě s vámi jel Henry. Všichni byli docela pobaveni tvým vratkým krokem. ...Nemluvě o stavu tvých kalhot, což jsem zjistila až uvnitř.“
Sean na ní jenom koukal s otevřenou pusou. Tohle se mu jen zdá...
„Kalhoty máš už vyprané a pověšené venku. Víš, jaké bylo moje překvapení, když jsem ty kalhoty viděla a pak jsem zjistila že nemáš plenku? No, říkala jsem si, možná ti už všechny došly. Ale když jsem se podívala do batohu, kde byly asi všechny co jsi sebou bral, a taky jedny přetržené. Ale ani jedny nebyly použity, i ta přetržená byla úplně suchá.“ Během svého proslovu si vzala ze skříně gumové rukavice a nějaké jiné věci. „Myslela jsem, že máme jasno ohledně plenek,“ pokračovala matka. „Slíbil jsi mi, že budeš mít plenky na sobě, ale ty sis je někde sundal. A potom jsi se normálně pomočil. ...Měl jsi strach, co na to řeknou tví kamarádi, kdyby tě viděli v plence, tak tě včera – minimálně ti v autě – viděli s pěkným, mokrým flekem v rozkroku.“
Sundala ze Seana peřinu, položila pod něj igelit a pokračovala s jeho igelitovými kalhotkami, rozepnula špendlíky a nechala ho chvilku ležet. Dala mu kotníky k sobě a jednou rukou, za spolupráce Seana mu zvedla obě nohy za kotníky. Z boku to vypadalo jako písmeno L. „Budeme si tedy muset ujasnit nějaké věci. Pokud ještě jednou nedodržíš svůj slib, půjdu si promluvit s tvým doktorem a řeknu mu, jaké máš problémy. A pak ti půjdu koupit plenky do obchodu ve městě. Domluvím se s prodavačkou, aby ti pravidelně plenky objednávala a že si pro ně budeš jezdit. Co třeba v sobotu, když jsou všichni na nákupech...? Jak by se ti líbilo procházet se tam s balíky plenek?!“
Během těchto vět vzala teploměr, jenž měla po ruce, jeho špičku strčila do vazelíny a následně s ním neomylně zamířila do Seanova svěrače. „No, jak by se ti to líbilo?“ zeptala se ho matka, a přitom mu zasunula teploměr do zadku.
Sean sebou trhnul.
„No tak, vždyť to nic není,“ chovala se matka jakoby nic, „...snad jsi velký kluk a něco vydržíš.“
Sean ležel zaražený na posteli. Pomalu už ani nevnímal kocovinu, poslední okamžiky byly silnější než jakákoliv kocovina na světě...
„Koukám, že máš zvýšenou teplotu,“ informovala ho matka, když vytáhla teploměr. „Běž se umýt,“ opáčila a kývla hlavou směrem ke koupelně.
Vzal to hodně rychle, čekala ho spousta práce a na nějaké zdržování nebyl čas. Byl hodně překvapený, když vyšel z koupelny, že tam matka ještě pořád je.
„Lehni si!“ vyzvala ho ostrým tónem.
Raději ji rychle poslechnul, už takhle měl problémy kvůli tomu včerejšku. Sotva si lehl a koukal, že matka připravuje zalepovací plenku, opět ho vzala za kotníky a zvedla mu nohy. „Máš zvýšenou teplotu a na farmě je hodně práce. Nechci riskovat, že onemocníš.“
Sean netušil kam tím matka míří, ale najednou ucítil tlak zvenku na svůj konečník.
„Co to sakra zase je?“ prolétlo mu hlavou, ale to už si matčin prst našel cestu přes svěrač a byl v něm.
„To je, abys neonemocněl. Dala jsem ti paralenový čípek. Pro jistotu.“
Než se stačil Sean vzpamatovat z toho, co právě slyšel, už mu matka zalepovala plenku. Když byla plenka zalepená, vzala do ruky fix a udělala čárky přes lepíky a plenku. „A teď mě dobře poslouchej, mladíku!“ naklonila se k němu a jednou rukou – pořád v gumové rukavici – se mu lehce opřela o břicho.
„...Pokud se vrátíš bez plenky, nebo ty čáry, co jsem tam udělala, nebudou sedět, tak si mě nepřej! Budeš-li potřebovat přebalit, tak za mnou přijdeš. Dokázal jsi, že ti nemůžu věřit, takže to odteďka bude takhle. A upozorňuji tě, že pokud mě zase oklameš, tak to bude pro tebe jen a jen horší. Ještě jednou něco zkusíš a budeš dostávat místo paralenových čípků glycerinové. Jenom pro tvoji informaci – jsou silně projímavé. A teď už běž, máš hodně práce...“
S těmito slovy odešla od Seana z pokoje.