Kapitola 16
Děsivá zpověď II
Když usnul, uložila ho a lehla si k němu. Slyšela jak oddychuje, ale Hedvice se spát nechtělo, přemýšlela jak se zbavit těchto nočních děsů. Léky od jejího otce, měli pouze navodit klidný spánek. Musela být cesta jak z toho ven, jen prostě zatím žádná nebyla správná. Potichu vstala „kam jdeš“ zeptal se Míša kňouravě, když vstávala z postele. „musím na záchod zlatíčko moje a ty budeš spinkat, je tady táta a Tomik.“ Odpověděla mu „a přijdeš?“ Zeptal se „ty jsi ťunťa, jdu na záchod jenom a koukám, že ti rovnou naliju čaj.“ Řekla mu a pohladila ho „ jsi statečný kluk a určitě to tady tu chvilku vydržíš.“ Nebyl z toho šťastný, ale přikývl. Když se vrátila, byl vzhůru využila toho a dala mu napít čaje. Přikryla ho a vlezla si k němu. Venku se začal zvedat vítr, bylo slyšet jak se opírá do oken. „Co to je?“ Zeptal se ustrašeně Míša „to je vítr, asi se tam udělalo ošklivo.“ Odpověděla mu tiše „maminko“ podívala se na něj světlo, které šlo z chodby, lehce osvětlovalo místnost. „Ano Míšo?“ Dala mu najevo, že ho poslouchá „ proč mě maminka dala k tetě?“ Hedvice došlo, že ten kluk má pravdu, jestli jeho máma věděla, že její sestra není hodná na děti, tak proč to udělala. „ Maminka nechtěla, abys šel do dětského domova víš?“ Podíval se na ní a Hedvika mu utřela oči. Byla ráda, že mluví po dlouhé době ten kluk, normálně komunikoval. „ A já už u vás zůstanu?“ Zeptal se a bylo znát, že mu bylo do pláče. „A ty bys chtěl jít od nás pryč?“ Zakroutil hlavou „ne“ řekl jí. „Tak proč se ptáš, myslíš, že bych tě dala pryč?“ Zeptala se ho vážně. „ Maminko, proč nevím, když čůrám? U mojí maminky jsem chodil na záchod.“ Pohladila ho po tváři „ Protože máš velké trápení víš? Je to normální obranná reakce tvého těla.“ Nerozuměl ji jak to myslí? „A ty když máš trápení, tak se taky počůráváš?“ Zeptal se a jeho maminka se rozesmála. „Ne u dospělého, je to něco jiného, než u takhle malého kluka jako jsi ty a nebo Tomik.“ Řekla mu a dodala „nemusí tě to vůbec trápit zlatíčko. Až to tvé trápení porazíme, tak tenhle problém zmizí uvidíš.“ „Maminko a ty se na nás nezlobíš, že neumím chodit na záchod?“ Dala mu pusu „Nezlobím a zlobit nikdy nebudu.“ Trápilo ho to, bylo kouzelné, že se styděl, ale nedával to na sobě znát. „Teta umřela?“ Zeptal se najednou a maminka byla zaražená jeho otázkou. Nevěděla, zda tato konverzace je zrovna dobrá, vzhledem ke stavu Míši. Jak se sama přesvědčila, byl velice vnímavý, když mu tahle skutečnost neunikla. „Ano Míšo, teta umřela.“ Odpověděla mu jen krátce, aby nemusela tuto konverzaci rozvádět hlouběji. „Umřela kvůli mně?“ Zeptal se, bylo mu opět do pláče „jak jsi na to přišel ty Punťo?“ Zeptala se ho a přitiskla si ho k sobě. „Neměla mě ráda.“ Řekl jí „Míšo o tetu se nebudeme už starat ano.“ Chtěla to ukončit, ale Míša neměl odpověď na svou otázku. „Byla zlá“ řekl jí „já vím, Míšo teta byla zlá i na Tomika. Proto je Tomik tady šťastný víš?“ Odpověděla „a proč mě neměla ráda?“ Pokračoval Tomik, byla to velice složitá otázka „teta neměla ráda nikoho Míšo.“ Podíval se na ní „jako Filip?“ Řekl najednou a maminka si povzdychla „Filip je ještě kluk on za to nemůže, ale to jednou pochopíš.“ Chvilku bylo po této odpovědi ticho „maminko, proč když spím, tak vidím tetu a Filipa a mámu s tátou?“ Zeptal se, byl z toho vystrašený „a řekneš mi, o čem se ti zdá?“ Zeptala se ho zvědavě „teta na mě křičí, že jsem prase a Filip se mi směje. Pořád se mi někam schovává a pak se objevuje.“ Řekl jí to, byla šťastná, protože se s tímhle dalo pracovat lépe, než s nevědomostí . „ Míšo, když půjdeš spát, musíš myslet na něco hezkého, abys tyhle ošklivé sny potlačil. Tak já ti před spaním budu číst vždycky pohádku ano. Ale měl bys teď chvilku spinkat ještě, je moc brzo.“ Políbila ho na tvář. Zavřel oči „maminko, můžu ti dát pusu?“ Zeptal se a začal plakat „no to víš, že ano ty jsi zlatíčko moje a proč pláčeš?“ Nahnula se k němu a Míša jí dal pusu, byl lítostivej, ale bylo to roztomilé. Míša jí dal pusu „a teď necháme sluníčko moje slziček ano.“ Otřela mu oči „měl bys spinkat, podívej Tomik jak spí.“ Zavřel oči a ležel , cítil vlhko v plenkách, přišlo mu to líto po tváři se mu skoulela slza. „Maminko“ řekl a vzlykal „no co pak broučku, už zase slzičky?“ Nevěděl, jak ji to má říci, chvilku poplakával „já tam mám mokro.“ Usmála se „no to je neštěstí , tak tě toho mokra zbavíme ano.“ Vstala a sundala mu mokrou plenku, pomočil se hodně, už zřejmě v noci při prvním probuzení, když ho musela uklidňovat. Sundala mu mokrou plenku a šla s ní do koupelny, kde si namočila žínku, aby ho mohla otřít od moči a olejíček, aby ho namazala. Odešla rychle, aby nemohl protestovat vzala si čisté plenky a vrátila se k Míšovi. Pořádně ho omyla žínkou a namazala „proč mě tím mažeš?“ Zeptal se jí zvědavě „protože, když se počůráš, tak je to agresivní a mohl bys tam mít potom ošklivou vyrážku víš. A ten olejíček, tě chrání, před tou vyrážkou. A nebude tě to svědit.“ Podsunula mu čisté plenky pod zadeček a zabalila. „A teď budeme ještě chvilku spinkat, co ty na to?“ Přikývl a položil si hlavu co nejblíže k mamince. „Maminko a kdy přijede Terezka?“ Zeptal se Míša „Terezka přijede v pátek neboj se.“ Odpověděla mu „odjela kvůli mně?“ Zeptal se trochu zklamaně „ne zlatíčko, odjela, protože musí chodit do školy víš. Ale neboj, přijede v pátek a ráno slíbila, že zavolá.“ Ležela vedle Míši, podsunula mu ruku pod hlavu. „Spinkej šmudličku, ať nejsi ráno moc utahaný.“ Usínal, byla ráda, že s ním navázala takový rozhovor. Usnul rychle, byl vyčerpaný strčil si opět palec do pusy. Povzdychla si, ještě odbourat tenhle zlozvyk a bude to dobrý, ale Míšu to uklidňovalo. Sáhla vedle něj, a nahmatala jeho dudlíka. Opatrně mu nahradila palec dudlíkem a Míša se jen lehce zavrtěl, ale spokojeně spal. Bylo nad ránem a vítr venku statečně burácel a Hedvika konečně usnula. Ráno ji vzbudil Fanda, když vstával „spi, já musím do Prahy“ špitl na Hedviku, když vstával. Hedvika ležela, když Fanda odešel z pokoje. Tomík se probral a podíval se za sebe, jestli tam není sám, Hedvika se zasmála a přitáhla si ho k sobě. „No neboj, já bych tě tady nenechala.“ Dala mu velikou pusu. „Jsi pěkně počůraný, sundáme ty plenky.“ Zastyděl se, Hedvika s nimi začala mluvit narovinu „ty jsi stydlík viď broučku můj.“ Zasmála se a položila Tomika na záda „maminko, já chci ležet u tebe ještě chvilku.“ Řekl ji Tomík, aby zabránil přebalení „ to klidně můžeš zlatíčko, ale musíme sundat tu mokrou plenku.“ Řekla a začala mu plenku rozbalovat. Otřela ho suchou plenkou „půjdeme do vany, abych tě spláchla vodou co říkáš.“ Zavrtěl hlavou a vlezl si pod deku „ještě chvilku“ Zavrtěla hlavou a usmála se „tak ti dám alespoň plenku.“ Řekla mu prosebně, ale Tomik na ní koukal nesouhlasně. Byl zachumlaný v dece „Tomiku, ale ty se mi počůráš do postele.“ Řekla mu a připravila si plenky. Tomik ač nerad, nechtěl Hedviku rozzlobit, tak si nechal plenku nasadit a vlezl si pod deku. „No vidíš, jsi můj poklad jako Míša.“ Přikývl a spokojeně ležel u maminky. „Maminko, až budeme zdraví, tak s námi taky budeš?“ Rozesmála ji tahle otázka „no samozřejmě ty ťunťo, to si myslíš, že odejdu.“ Objala ho a Tomik ji odměnil pusou. „A Míša s námi zůstane?“ Přikývla na jeho otázku „když bude chtít, tak s námi zůstane.“ Tomík se usmál „máma mi říkala, že jsem hloupej.“ Hedvika mu přejela po vlasech „nejsi hloupej a ten kdo to říká, je sám hloupej.“ Zvedl hlavu, aby se ji podíval do očí „a proč to říkala?“ Prstem mu zmáčkla nos „ Protože tě asi nepoznala jako já.“ Usmála se, nechtěla mu říkat, že jeho máma byla hloupá, i když ji neměl rád, tak se to nehodilo. „Protože byla hloupá?“ Řekl Tomik nakonec sám, ale Hedvika musela zaujmout neutrální postoj. „To musíš vědět ty broučku.“ Řekla mu s úsměvem. „Neměla mě ráda, mlátila mě.“ Řekl jí a Hedviku z toho píchlo u srdce. Měla u sebe malého kloučka, který kvůli své matce nespustil jedinou slzu a měl na ní jen ty nejhorší vzpomínky. „A za co tě mlátila Tomíku?“ Zeptala se ho Hedvika „když jsem něco rozbil, nebo když jsem mluvil u jídla. Nebo když věděla, že jsem se počůral. Hádala se pořád s Terezkou.“ Řekl jí, Hedvika se rozhodla, že ho zkusí vyzpovídat. „Tomiku, když nebyla Terezka doma, jaká byla na tebe maminka s Filipem.“ Chvilku mlčel, tuhle otázku nečekal. „Filip mi čůral na prostěradlo, aby mě máma zbila.“ Bylo mu do pláče, při těch vzpomínkách. „Máma potom přišla a zmlátila mě. Pak mě vždycky vzala za trest vykoupat.“ Filip byl pěkný hajzl, pomyslela si Hedvika a až se vrátí, tak ho budu muset od těch kluků držet co nejdál. Věděla, že bude mít strach jim něco udělat, aby se s ní nepustil do křížku, ale naproti tomu doufala, že její táta nějak toho kluka zvládne usměrnit. O trestu při koupání už věděla, proto se k tomu nechtěla vracet. „A ty jsi mámě neřekl, že to udělal Filip?“ přikývl „máma mě zmlátila, že lžu.“ Políbila ho, bylo jí ho líto „A co Filip Tomíku?“ Podíval se na ní a v očích měl smutek „Smál se mi, když máma odešla. K večeři jsem za trest dostal suchou housku.“ Začal plakat při těch vzpomínkách „když jsem to řekl Terezce, tak se s mámou pohádala. Hrozně na sebe křičely. „ Pohladila ho „a co táta?“ Zkoušela vyzvídat dál „nebyl doma a když byl, tak mu máma řekla, že mám mokrou postel a on mi přišel vynadat, že neumím chodit na záchod.“ Bylo to z jedné strany utrpení, poslouchat kluka v jeho věku, jak vypráví o matce, která ho spíš ničila. „A táta ti dal, někdy na zadek?“ Zavrtěl hlavou „nikdy ne tak jako máma, vždycky jenom tak jemně.“ „A Tomášku, když jsi čůral v noci do postele, Terezka ti ji převlékla?“ Podíval se na ní „Spal jsem potom u Terezky a když odjela do školy, tak jsem musel spát na své posteli i když byla mokrá. Smrdělo to a ve škole se mi smály, že smrdim.“ Pevně ho objala „víš co, broučku, nebudeme dneska už o tomhle mluvit ano.“ Míša se probouzel, vzbudilo ho, jak si Hedvika povídala s Tomikem. „Dobré ráno, spal jsi krásně, jako miminko.“ Řekla mu s úsměvem „jak jsi se vyspinkal?“ Zeptala se Míši „dobře“ odpověděl „tak budeme vstávat na snídani, zlatíčka moje? Tomiku, počkej tu s Míšou, jdu vám pro něco na sebe.“ Odešla a nechala je v pokoji samotné. „Líbí se ti tady s námi?“ Zeptal se Tomáš Míši „hmmmm“ odpověděl Míša „a zůstaneš s námi?“ Zeptal se Tomik zvědavě. „jo“ odpověděl Míša. Tomik se na něj usmál „a budeš můj brácha?“ Míšovi se moc mluvit nechtělo, ale Tomik ho do mluvy nutil přímo statečně. „Jo“ odpověděl mu opět krátce. Hedvika stála za dveřmi a s úsměvem čekala, co z toho vzejde. „proč říkáš jenom jo?“ Zeptal se ho Tom „nevím“ odpověděl mu Míša a Tomáš se začal smát. „Těšíš se až přijede Terezka?“ Pokračoval v otázkách Tomáš. „Jo“ odpověděl mu opět Míša „a ty umíš říkat i něco jiného, než jo?“ Zahlcoval ho dalšími otázkami „jo“ zněla další odpověď. Tomáš se smál a Míša se usmíval, zjevně ho pobavilo, jak měl Tom z něho srandu. Hedvika vešla do ložnice „tak si vás obléknu a půjdeme vyčistit zoubky a snídat lumpové moji.“ Oba je oblékla a šli do koupelny „maminko, můžu sám?“ Zeptal se Tomáš a Hedvika mu podala kartáček s pastou. O Míšu se postarala sama, potom si ho vzala do náruče a šli do kuchyně, kde ho usadila zatím na židli. Šla připravit snídani „udělám kakao, nasnídáme se a půjdeme chvilku ven na vzduch.“ Řekla jim a šla připravit snídani „dneska si užijeme krásný den“ dodala ještě a usmála se na oba dva, měla tušení, že dnes se Míša trochu rozpovídá.
Pokračování příště
