„Dobrý den, Pane doktore u telefonu Vranská Tereza od Michala Jánského. Měl by jste chvilku čas?“ Chvilku bylo ticho, asi si nemohl vybavit, s kým vlastně mluví. „Dobrý den, omlouvám se, nevěděl jsem hned kam Vás mám zařadit. No stalo se něco?“ Měl velice příjemný hlas v telefonu. „ Pane doktore, potřebuji poradit ohledně Míši, dnes se stala událost, se kterou si sama nevím rady.“ Začala jsem mu vyprávět průběh dnešního dne, setkání s matkou a Filipem. „ No Terezko podívejte se na to jinak, můžu Vám říkat Terezko.“ Zasmála jsem se „ Ano můžete.“ Pan Pavlík pokračoval, „když Vás přepadne nějaký muž a způsobí Vám nějaké zranění, budete mít potom z mužů strach a samozřejmě jim nebudete důvěřovat jako dřív. Je to psychická porucha, která se musí postupem času vyléčit, nebo odbourat. Což se v 90 procentech daří, ale když k Vám přijde ten člověk, co provedl to přepadení a podá vám ruku se slovy já už to neudělám, tak mu důvěřovat budete, nebo už Vás zklamal tolik, že mu v životě důvěřovat nebudete? Promiňte, že na Vaši otázku reaguji otázkou, ale myslím si, že tato otázka Vám může dopomoci učinit rozhodnutí. Ono je jednoduché zklamat u dítěte důvěru, ale o to těžší je, tu důvěru opět získat.“ Moc mi nepomohl, vlastně mi opravdu položil otázku a já byla na pochybách. „ A myslíte, že setkávání s mou matkou, může Míšu ještě více stresovat? Dnes když jsem viděla jak prožíval její přítomnost, jsem si uvědomila, že z ní má hrůzu. Pomočil se v její přítomnosti.“ „ Pomočil se? To může souviset se strachem z trestu, který by z její strany mohl následovat, nebo vždy následoval. Já v každém případě v úterý přijedu a budu s ním mluvit, tak uvidíme. Zatím ho nechte odpočívat, bylo toho na něj moc a hlavně má ještě čerstvé rány na duši, které nejdou odbourat během jednoho dne. Nejdříve to vyzkoušíme léčit po psychologické stránce a pokud by to nešlo, budeme muset Míšu nechat vyšetřit psychiatrem. Nemám však v úmyslu to dělat hned, neboť psychiatr přistupuje k medikaci. To Vám vše vysvětlím, zatím se chovejte zcela normálně má ve Vás velikou oporu a to je moc dobře.“ Vykoukla jsem ze dveří Míša spal, mohla jsem tedy pokračovat v hovoru. „ Pane doktore a ještě jeden dotaz, včera můj bratr Tomáš přišel s tím, že mu dal dudlíka do pusy jako dárek a on si samozřejmě vedle něj lehl také s dudlíkem a koukali se na videa na internetu. Moc z toho nadšená nejsem na dudlíka jsou oba dost starý.“ Doktor se zasmál „ tohle bych být Vámi nijak zvlášť neřešil, je to mírné vybočení z normálu, ale nic tragického. Jestli v tom vidí spojení mezi sebou, tak je nechte, to časem odezní samo.“ „Ale Míša mi řekl, že je to dárek od Tomáše a vzal si ho i na spaní, není to špatně?“ Opět jsem uslyšela smích „ Opravdu to nechte jak to je, jsou dokonce děti ve světě, kteří spí s dudlíkem do deseti i do dvanácti let. Opravdu bych si s tímhle nelámal hlavu. A jestli si s Tomášem rozumí a našli si k sobě takový vztah, tak je to vzhledem k prožitkům Míši velice dobře.“ Trošku mě uklidnil, myslela jsem, že dělám něco špatně, když to přehlížim. „ Pane doktore, moc Vám děkuji za čas, který jste mi věnoval.“ Poděkovala jsem mu, přeci jen se mi věnoval, jak nejlépe mohl. „ Vůbec nemáte zač a s tou matkou, Vám doporučím jedno. Vezměte si papír a napište si pro a proti. Pak si každý bod projděte znovu a znovu a vzhledem k tomu, že jste nesmírně inteligentní, budete vědět jak postupovat. Co děláte za školu?“ Neměla jsem ráda, když mě někdo chválil, nikdy jsem nevěděla, jak mám reagovat, naštěstí to zachránil otázkou na školu. „ Cestovní ruch“ „ No vidíte, tak že jste inteligentní a kolik Vám zbývá?“ Zasmála jsem se. „ Ještě rok, je to čtyřleté studium.“ Řekla jsem mu. „Aha, já myslel, že tento školní rok končíte se studiem.“ Měl pravdu, říkala jsem to a říkám to každému „ to ano, ale chtěla bych individuální učební plán před maturitou, abych mohla z domu a učit se při práci.“ „ No to nebudete mít jednoduché, ale teď mě omluvte, musím končit a v každém případě si promluvíme v úterý. Pozdravujte Míšu a připravte ho na mě. Samozřejmě v dobrém.“ Zasmál se a rozloučil. Měla jsem z toho hovoru velmi příjemný pocit.
Vyšla jsem z koupelny a Míša stále spal, snažila jsem se být potichu, když jsem telefonovala. Koukala jsem, že vyplivl dudlík z pusy a spal bez něj. Zaváhala jsem, ale pak jsem si řekla, že to co řekl doktor, se dá brát jako menší anomálie. Vzala jsem dudlík a dala mu ho zpět do pusy. Nevzbudil se, dudlík přijal a spal dál. Byl z jedné strany hrozně kouzelnej. Sedla jsem si na postel a brouzdala po internetu. Hledala jsem články o dětech, kteří utrpěli ztrátu rodičů a jak probíhala jejich terapie. Některé příběhy byli velice smutné. Byla jsem začtená do příběhů, bylo to zajímavé čtení a byli tam zkušenosti lidí, jak řešili situace, když se starali o dítě, které přišlo o rodiče. Bylo mi z toho úzko ve většině případech, jsem si nedokázala představit, vidět Míšu na místě těch dětí. Dokonce tam byl článek o chlapci, který po ztrátě rodičů přestal zcela komunikovat a ve 13 letech spáchal sebevraždu. Jeho stesk byl tak silný, že se přes to nedokázal přenést. Zajímavé čtení bylo, že dítě svůj smutek nemusí dávat najevo a přitom vnitřně velice trpí.
Musela jsem čtení odložit, bylo dost smutné. První co se vám vybaví při čtení těchto příběhů, se kterýma jste vlastně úzce spojeni, je obava o Míšu. „Terezko“ vstala jsem a šla k Míšovi „ copak broučku“ Dudlik mu vypadl ve spánku. „Mám žízeň“ vzala jsem láhev a přelila do ní čaj. Dala jsem Míšovi pít. Jak měl obě ruce v sádře, už se mě nemohl chytit jednou rukou jako dřív. Bylo mi ho strašně líto. „Ty jsi můj poklad roztomilej viď.“ Dala jsem mu pusu na tvář, když pil. Byla jsem z té četby trochu na měkko. Podívala jsem se na hodiny bylo půl páté. Myslela jsem si, že nám to nebude v nemocnici utíkat, ale tady to utíkalo jako voda. Když dopil, podíval se na mě „ potřebuju na záchod“ špitl stydlivě a potichu. Usmála jsem se a sáhla mu na jednorázovou plenku, měl ji počůranou . „ Tak víš co, já ti sundám tuhle plenku počůranou a dostaneš látkovou jo.“ Sundala jsem mu ji a balila do látkových plenek. Ležel , styděl se zatlačit mě bylo jasné, že tohle jen tak neodbouráme ten jeho stud. „ Ale no tak broučku, už jsme to několikrát probírali. Já vím, že je to těžké.“ Lehla jsem si k němu a začala mu masírovat bříško. Minule to pomohlo a věděla jsem, že to dlouho neudrží. Zatlačil a začal plnit plenku. Dala jsem mu pusu „ jsi sluníčko moje“. Styděl se bylo to na něm vidět, ale já ho hladila, aby měl pocit naprostého bezpečí a lásky. „Tak co, hotovo ty moje miminko?“ Zakýval stydlivě hlavou. Vstala jsem a vzala pěnu od sestřičky. Nastříkala jsem to na něj, bylo super jak se dal krásně očistit. Ani jsem nepátrala kolik to stojí, ale řekla jsem si, že to řeknu tátovi, aby to koupil. „ Tak Míšo za chvilku bude večeře, tak ti dám na noc látkové plenky. Tu jednorázovou bys mi pročůral.“ Zabalila jsem ho do látkových plen.
Do pokoje přišla sestřička „ dobrý večer, tady máte večeři. Jak se má pacient?“ Zeptala se s úsměvem. Protože byla neděle, večeře byla studená dva rohlíky s máslem a medem. Začala jsem Míšovi mazat rohlík pozoroval mě a měl pořád trochu ospalé kukadla. Začala jsem ho krmit a dávala mu zapíjet čajíkem každé sousto. Po večeři jsem mu vyčistila zoubky „ Co nožka bolí?“ Zeptala jsem se ho. Zakýval hlavou. „ Tak dáme tabletku a budeš spinkat ju.“ Souhlasil a já mu dala prášek, když ho zapil čajem poprosil mě o písničku a chtěl svůj dárek od Tomika. Dala jsem mu dudlíka do pusy a zpívala mu do ouška jeho oblíbenou písničku spinkej můj maličký. Dala jsem mu na dudlíka pusu jenom se usmál a zavřel oči. Bylo vidět, že pomalu odchází do říše snů. Byla jsem celkem unavená, tak že jsem po chvilce usnula vedle něho.
„Terezko!!!“ Lekla jsem se, to zvolání budilo strach. Rychle jsem se posadila Míša plakal „ jsem tady copak“ byl celý zpocený. Musela jsem spát tvrdě „ někdo tu u mě byl.“ Plakal a mě po jeho slovech přejel mráz po zádech. Rozsvítila jsem telefon a prohlédla místnost. Venku byla tma a pořádný vítr. Bylo slyšet jak se opírá o okna. „ Něco se ti zdálo Míšo, měl jsi zlí sen.“ Řekla jsem mu „ nene šeptal na mě.“ Řekl mi a plakal „ to nic zlatíčko a co ti šeptal?“ Zeptala jsem se ho se zájmem „ nevím, šeptal divně.“ Řekl mi a vzlykal. Vstala jsem a rozsvítila. Namočila jsem čistou plenku a otřela mu pot z čela. „ To nic zlatíčko moje, zkus spinkat zavři očka. Já nechám svítit, než usneš a budu u tebe jo.“ Měla jsem zvláštní pocit, trochu strach, ne že bych byla strašpytel, ale musela jsem uznat, že mě vystrašil. Dala jsem mu napít, vypil celou láhev. „Chci dudu od Toma.“ Řekl mi. Trošku neochotně jsem ho našla u hlavy jak mu vypadl z pusy když spal a dala jsem mu ho. Zavřel oči ležela jsem vedle něho a pozorovala místnost. Byla jsem nějaká nesvá. Dokázal mi vnuknout myšlenku třetí osoby v místnosti, kterou viděl jen on sám. Lehla jsem si a usínala, každou chvilku mě probudil Míša, dnes měl špatný spánek, buď ze spaní plakal, nebo volal na maminku. „Ššššš miláčku spinkej“ vždy jsem ho konejšila těmito slovy. Pokaždé jen pootevřel oči a hned usnul. Spali jsme až do rána v rozsvíceném pokoji. Bylo 5:30, když do pokoje přišla sestřička a změřila mu teplotu. Žádnou naštěstí neměl což mi dělalo radost. „ Moc jsi toho nenaspala viď?“ Uslyšela jsem známí hlas, byla to sestřička co si semnou minule povídala. „Náročná noc“ řekla jsem jí. Usmála se a pokývala hlavou „ no to víš, noční děsy umí své. Už vám tady zhasnu. Za chvilku se bude rozednívat, tak se prospi chvilku. Až ti přinesu snídani, tak ti řeknu něco k tomu dudliku, co má v puse.“ Zhasla a odešla. Míšu to nevzbudilo spinkal dál. Usnula jsem, měla jsem opravdu náročnou noc . Jestli jsem spala v noci 3 hodiny v kuse, tak to bylo moc. V sedm hodin jsem zaslechla na chodbě hlasy. Otevřely se dveře a vstoupil primář a doktoři. „ Dobré ráno, vizita“ řekl a vzal si Míšovu kartu. Začal číst a prohlédl si Míšu. „Tak mladíku, mám návrh, když bude všechno dobré i zítra večer, tak tě propustíme do domácího léčení co ty na to?“ Míša se podíval na mě „ A Terezku?“ Primář se zasmál „ tu samozřejmě propustíme s tebou, kdo by se o tebe staral. Zítra uděláme kontrolu té nožky.“ Podíval se na postel vedle Míši a uviděl tam ležet jeho dudlika. Zasmál se, zakroutil hlavou, ale nic neřekl což mě potěšilo. Odešel a sestra nám přinesla snídani. „ Tak tady máte kakao a loupáky. A teď k tamtomu, to byl Váš nápad?“ „Nene to byl nápad bratra Tomáše.“ Řekla jsem ji jak se Tomáš rozhodl, že bude mít dudlíka s Míšou a jak tady oba leželi a koukali na videa. Zároveň jsem ji řekla, že to Míša vzal jako dárek od Tomáše a teď se ho dožaduje a dle vyjádření psychologa to prý odezní samo. Sestra se zasmála „ No hlavně ať si na něj nezvykne. V každém případě to asi opravdu nemá cenu brát mu ho násilím, jen si dejte pozor na to, ať nemá předkus, a čistit zuby častěji. Jak má s dudlikem pusu plnou slin, tak se kazí víc zuby.“ „Já vím, četla jsem to, moc nadšená jsem z toho také nebyla, ale jsem si jistá, že to pomine.“ Míša asi tušil o čem se bavíme, ale jen pozoroval a nic neříkal. Sestra odešla a já mu chystala snídani. „ Nejdříve jsem mu zkontrolovala plenku, měl ji počůranou a celkem dost. Sundala jsem mu ji a otřela ho. Namazala jsem ho a přikryla „ Nechám tě nahého u snídaně ju.“Pak dáme plenku“ Políbila jsem ho a začala krmit. Přikusovala jsem i já ze své snídaně, byla jsem nějaká hladová. Zapíjela jsem to čajem a Míšovi dala opět kakao, mě to nemocniční nechutnalo a on se po něm mohl utlouct. Když jsme dojedli, vzala jsem jednorázovku a podsunula jsem mu ji pod zadeček. Zapnula jsem mu ji, bylo to za pět minut dvanáct, jak by někdo řekl, protože začal čůrat. Byla jsem trochu překvapená, protože vůbec nevnímal, že čůrá. Neměla jsem s denní enurézou zkušenosti. Usmála jsem se na něj a dala mu pusu. Bylo mi do pláče, ale musela jsem být silná „ zlatíčko se mi počůralo do plenky.“ Řekla jsem mu a Míša to vzal jako otázku, zavrtěl hlavou, že to není pravda. Pohladila jsem ho po tváři, docházelo mi, že máme opravdu před sebou ještě dny plné jeho trápení.
Pokračování příště
