Autor Téma: Fraktura  (Přečteno 6999 krát)

Offline darinkaAka

  • Registrovaný uživatel
  • 10 a více
  • ***
  • Příspěvků: 20
  • Karma: 0
Fraktura
« kdy: Září 20, 2017, 00:01:57 »
Ahojky.. posílám své fantazie :-)

*femur = stehenní kost

Vlahé podzimní ráno. Venku už bylo druhý měsíc nevlídně.Hodila jsem svůj roztažený deštník na podlahu v šatně a převlékla se do své uniformy. Bylo lehce pootevřené okno, zachumlala jsem se tedy do bílého svetru, který jsem měla ve své skřínce. Ještě před odchodem jsem si stáhla vlasy do culíku a vyrazila vzhůru na oddělení.
Za skleněnou přepážkou s nápisem Chirurgická traumatologie I. bylo naštěstí již výrazně tepleji. Světla svítila přes celou chodbu, ačkoli venku byla ještě tma,bylo něco po šesté hodině ranní.

Pozdravila jsem svou kolegyni. Předaly jsme si směnu, ještě mi dala pár příkazů před ranní hygienou. "Novákovi na dvojce dej prosímtě za půl hodinky inzulín. Dvanáct jednotek.A až se probere pan Pavelka, tak mu vyměň kanylu,pak mu tam hoď litrovej fýzák. Odmítá nám pít, tak jen abys věděla." Vše jsem si poctivě zapsala do desek. "Jo a ještě něco, maji nám přivézt nějakýho kluka, prej mu blbě srostl femur*.V jedenáct má být na sále, tak si toho jejich sanitáře zavolej včas, ať nemaj zase kecy, že zdržujem!" Pokývala jsem hlavou a podívala se na svojí dnešní kolegyni, Marcelu, čímž jsem jí dala najevo, ať mi to připomene.

Kolegyňka z noční směny se začly balit domů, já s Marcelkou jsme si vychystávaly stolek s pomůckami.

Nakonec nás přišel pozdravit ještě náš sanitář, který později odešel s Marcelkou umývat pacienty.
Pacientů jsme toho rána měli sedm.I proto jsme byly sestry jen dvě.Šla jsem splnit nadiktované úkoly,měřila tlaky,teploty když se pacienti vraceli z hygieny, rozdávala jsem snídaně. Zůstala jsem na pokoji číslo osm, s panem Pavelkou a vyměnila jsem kanylu. Naštěstí to byl můj poslední ranní úkol a já konečně po třech hodinách směny běžela na sesternu, abych se stihla najíst také já.

Po svačině k nám dorazil slibovaný hoch. Sice trochu pajdal, ale přišel po svých. Dorazil v doprovodu, byl to asi jeho otec. Jeho otec vypadal velmi důležitě, drahé sako, v ruce tašku s notebookem. U chlapce se ale moc nezdržel, když nám ho předal, tak mu jen mávnul na pozdrav a uspěchaně odešel.

Koukla jsem do příjmových papírů. Chlapec se jmenoval Marek a vlastně už ani nebyl úplně chlapcem, bylo mu čerstvých osmnáct. Byl však drobného vzezření a měl jemný obličej, kvůli kterému působil trochu dětsky.

S Marcelkou jsme ho ubytovaly na pokoji a vyplnily vstupní papíry. Ujistily jsme se, že nic nejedl a nepil, když půjde na sál. Marek ale skoro nic neřekl, sem tam na něco kývl. Ale upřímně, nezlobila jsem se, také bych před operací nebyla asi upovídaná. Když Marcelka odešla, pevně jsem mu stiskla ruku a povzbuzovala ho."Neboj se, to bude dobré. Probudíš se odpoledne, možná i k večeru a už to bude za tebou. Máme na sále moc šikovného doktora, který ti tu nohu spraví a budeš běhat jako dříve, ano?" Říkala jsem se tak nejpovzbudivěji, jak jsem to uměla. Čekala jsem až chlapec (tedy spíše mladý muž) kývne. "Tak dobrá." kývla jsem já a pustila jeho ruku. Tentokrát mi ovšem on věnoval významný pohled a pokusil se mojí ruku znovu chytit.Díval se mi do očí a já pochopila, že má zřejmě opravdu strach.

Musela jsem skoro utéct, jinak bych se nedostala k dalším pacientům.Naštěstí bylo brzy jedenáct a přijel pro něj sálový sanitář. Když ho odvážel, tak Marek ještě jednou zvedl hlavu a věnoval mi významný, ale smutný pohled.

Přivezly o hodinku a půl později, kdy ještě Marek dospával kvůli narkóze. Když ho viděla Marcelka, smála se, že vypadá jako koťátko. Musela jsem souhlasit. Byl jak sladké spící klubíčko se sádrou až k tříslu.

Celé odpoledne probíhalo vesměs klidně.  S Marcelkou jsme vše stihly, sanitář nám pomohl s obcházením pacientů. Marek se věkové skladbě našich pacientů dost vymykal, až na výjimky nám na oddělení leželi staří lidé.

Když byly čtyři hodiny, zvedla jsem se a oznámila Marcelce, že se půjdu podívat na koťátko.Kývla a dál vyplňovala dokumentace.


Marek "koťátko" už byl vzhůru.Asi mu muselo být ještě trochu špatně, netvářil se moc nadšeně. Když mě však viděl, pousmál se. Pohladila jsem ho po předloktí a sundala prádnou kapačku.
"Pojď, posadíme se.Doprovodím tě na toaletu." Přisunula jsem německé berle k posteli. "Tyhle berle po té zlomenině už dobře znáš. Teď půjdu ještě s tebou, aby ses nám po té narkóze nezamotal!" usmívala jsem se. Marek však zrudnul a posadit se nechtěl. "Já na toaletu nepotřebuji." špitnul a  schoval své tváře pod peřinu. "Ale copak?" divila jsem se. "Měl jsi půllitrovou kapačku, tak bychom měli jít." lehce jsem odhrnula peřinu,kde Marek ležel v mokrém fleku. On ji obratem sice posunul zpátky, ale já si toho stejně všimla. Sice jsem se trochu podivila, ale nebrala jsem to nijak vážně. Přecijen,je po celkové anestezii a ta dělá s lidmi ledacos. "Ty ses počural." zkonstatovala jsem. Marek se zatvářil tragicky. Rychle jsem se usmála, protože mi přišlo, jak kdyby snad nabíral do pláče. "Ale prosímtě, to se stává! Převlečem to, za to nemůžeš." Konějšila jsem ho a pohladila po hlavě.

Přinesla jsem mu z chodby suché oblečení a čistou peřinu. Pomohla jsem mu navléci nové kalhotové pyžamo. Když jsem ho na vteřinu viděla nahého, tak jsem možné také trochu zrudla. Ačkoli vypadal jako koťátko, pořád nebyl zase o tolik let mladší, než já. Po incidentu řekl, že na toaletu pořád nepotřebuje, tak jsem mu alespoň pustila televizi a odešla zpátky na sesternu.

Marcelka se zeptala, jak mu je a já kývla, že se má fajn. O incidentu jsem svorně mlčela, nepovažovala jsem to za nic důležitého.

Směna nám dnes utekla. Když jsme rozdaly večeře, tak už se nám hlásila sestra na noční službu. Podrobně jsme jí sdělily info z dnešního dne a upalovaly domů. Při odchodu jsem si všimla střapaté hlavy u okna prvného patra. Byl to Marek vykukující z postele do okna. a mával mi na cestu domů.


Druhý den bylo venku snad ještě ošklivěji. Déšť bubnoval do okna v šatně. Nálada pochmurného dne ze mě spadla až na vyhřátém oddělení.Měla jsem dnes směnu opět s Marcelkou, což mi dodávalo trochu optimismu. "Tak co naši pacienti?Nezlobili?" Zubila se Marcelka na sestru z noční směny. "Ani ne... vlastně až na toho ... Urbana, to je ten novej.Večer se sice s berlemi proháněl po oddělení, ale ve dvě ráno mi ťukal na dveře,že se pomočil a jestli bych mu dala čisté oblečení.Vy jste s ním včera měli nějaký problém?" Podívali jsme se s Marcelkou na sebe. Já nevěděla, jestli mám zapírat a nebo říct, že včera také, ale raději jsem zvolila taktické mlčení. Marcelka odpověděla  za mě "Žádný problém s ním nebyl,asi to s berlemi hold nestihl." a tak noční sestra s pozdravy odešla domů.

Moje zvědavost se však zvyšovala. Jen co Marcelka odešla se sanitářem umývat pacienty, nakoukla jsem k němu do pokoje. Ačkoli to vypadalo, že spí, tak jen co jsem vešla se okamžitě probral. "Dobré ránko!" špitla jsem a posadila se na kraj jeho postele. "Co nožka, bolí to?" pokrčil rameny. Zvedla jsem peřinu, abych koukla na nohu v sádře. Postel byla tentokrát suchá. Noha vypadala celkem dobře, prsty u nohou nebyly namodralé a tak jsem si v papírech odškrtla, že je vše v pořádku.
Nalila jsem mu nový čaj. "Tak pojď ještě tě doprovodím na toaletu." chvíli protestoval, ale když jsem prohlásila, že vím o té noční nehodě, tak se zvedl a nechal se doprovodit na toaletu a zpátky to postele. O to větší bylo překvapení, když za pár minut zvonil na signalizační tlačítko s tím, že se zase pomočil.

Nestačila jsem se divit. Tentokrát už jsem byla trochu starostivější a vyptávala se, jestli se mu to už někdy stávalo. Zavrtěl hlavou, že ne. Daly jsme si společnou domluvu, že pokud se to stane ještě jednou, tak mu dám plenku,aby si vždy nezamokřil celou postel.

Když jsem mu přinesla oběd, překvapil mě prosbou, že by tu plenu sám chtěl, kdyby náhodou.To nebylo u kluka jeho věku příliš obvyklé. Ale jeho žádosti jsem vyhověla, dokonce neprotestoval, když jsem mu ji pomohla nasadit a zalepit. Poděkoval a přitiskl svou hlavu k mé hrudi.To mě trochu rozrušilo.

Zbytek dne jsem o něm musela přemýšlet. Přišly za ním jeho rodiče? Přes den tu nebyli, noční sestry jsem se však neptala. Byla jsem jeho projevem přítulnosti trochu zmatená, dokonce jsem udělala pár chyb, že mě i Marcelka musela trochu napomenout. "Ty jsi nějaká zasněná.." řekla napůl přísně a napůl vlídně. Pořád byla starší a zkušenější než já a nemohla si nevšimnout,že se mnou něco je. "Ale, není to nic podstatného. Dám si kafe a budu zase v cajku." odpověděla jsem a už jsem chystala konvici. Marcelka pokrčila rameny a vyrazila zkontrolovat naše pacoše. Sice jsem jí chtěla zastavit, že si Marka "koťátko" zkontroluji sama, ale nakonec jsem usoudila, že nebude až tak špatné znát i její názor na to, copak s ním vlastně je.

Po kafi mi bylo rozhodně líp. Ale zato Marcelka, která je vždy velmi hodná, se trochu podivovala, proč Marek dostal pleny. "Pokud má nějaký problém, zavedem cévku,nevím,proč bychom měli přebalovat tak velkého kluka.." odpověděla mi.Měla vlastně pravdu, ale stejně jsem jí z nějakého důvodu odporovala. "Nech to plavat, třeba je to jen nějaký pooperační problém. Cévka by to mohla jen zhoršit a navíc tu v tuto dobu už nemáme lékaře, který by mu jí zavedl." protestovala jsem. Marcelka tedy znovu pokrčila rameny. Já se rychle otočila, aby neviděla jak rudnu ve tváři. Ano, říkala jsem sice pádné argumenty, ale mělo to ještě jeden důvod, proč jsem nechtěla, aby mu daly cévku.Ten důvod byl to, že mi přišel opravdu sladký a v bílé plence ještě sladší. Ačkoli uznávám, že je to velmi neprofesionální.


Ten den jsem přišla za "koťátkem" naposledy, bylo za deset šest, chvilku před střídáním směny. Jakmile mě viděl, ožil. Odložil časopis a začal žadonit, abych si sedla k němu do postele. Udělala jsem to. Usmál se na mě a já ho pohladila po vlasech. Chvilku na mě zkoumavě koukal a pak se znovu přitulil jako ráno. Objímal mě, až jsem ho musela zastavit, že už je čas jít. "Já nechci, abys šla!" fňukal a tvářil se smutně. "Ale koťátko! Vždyť jsi dospělej mužskej, zvládneš to tu sám. I já musím chodit domů,víš? Přijde jiná sestřička, ta je tady hodná." Přesvědčovala jsem ho. "Možná jsem dospělej, ale nechci bejt."fňuknul znova. Tak tuhle píseň jsme tu ještě neměli. "Pročpak nechceš bejt dospělej?" pousmála jsem se. On měl pořád výraz smutný."Protože když jsem byl malej, tak se o mě alespoň někdo staral.Teď na mě všichni jenom kašlou!" jeho výraz smutku přešel do vzteku. "Tak počkat." zvýšila jsem hlas a nasadila vážný tón. "Já na tebe nekašlu, a nechci, abys to říkal. Pokud ti bude smutno, tak si zazvoň, já přijdu kdykoli budu moct.Domluveno?" "Domluveno." odpověděl.
Ještě než jsem odešla, měl na mě malou prosbu. Jako důkaz,že na něj nekašlu chtěl poškrábat záda. Vytáhl si triko výše a poškrábala jsem ho trochu přes lopatky. Pak se posadil a přesunul mojí ruku níže. I přes tepláky jsem cítila, tak má plnou plenu. Jemně jsem ho svlékla, očistila a dala pod zadeček plenku suchou. Tvářil se velmi blaženě. Ale to už bylo za minutu šest večer a já pelášila domů. Tentokrát jsem se ani neotočila, jestli mi nemává z okna.

Druhý den jsem se dozvěděla, že rodiče za ním byli jen jednou a na chvilku. Jeho maminka je vysoce postavenou manažerkou v jistém supermarketu, otec zase ředitelem místní školy. Je to zvláštní, že otec zřejmě věnuje svůj čas stovkám dětí, ale na svého syna si asi příliš nevzpomněl. Marek se pozornosti ožadoval i od noční sestry, že prý mu je smutno.

Smutně ovšem nevypadal, když jsem do jeho pokoje vešla já. Dnes měl jít do sprchy, tak jsme zavázaly sádru do igelitových pytlů a sanitář si ho odvezl do koupelny. Vysvětlila jsem mu, že pacienty sprchuje vždy Marcelka, no moc se mu to nelíbilo. Ale nedalo se nic dělat.

Marcelka vyběhla z koupelny maličko rozzuřená. "ten Marek vůbec nechce spolupracovat. Je to dospělej mužskej, ale když jsem mu vrazila do ruky žínku, aby se umyl, tak začal akorát fňukat, jestli bych ho neumyla. Na to fakt nemám čas. On má snad nějakou psychiatrickou diagnózu, že by to nezvládl sám?Na takový věci momentálně opravdu nemám čas!" rozčilovala se Marcelka, protože nás skutečně tlačil čas a ostatní pacienti si už začínali stěžovat, že je čas snídaně.
"Já to vyřídím." odpověděla jsem.Marcelka tedy kývla, předala mi svojí igelitovou zástěru pro koupání pacientů a šla pomoci sanitáři rozdat snídaně a léky.

Marek seděl nahý na koupacím křesle a tiše plakal. V tu chvíli mi ho bylo opravdu líto. "Neboj ty malej broučku. Já vím, že se ti rodiče nevěnují. Ale s tím já moc nezmůžu. Alespoň se ti budu věnovat já, těch pár dnů, než tě propustí, ano?"Konějšila jsem ho, vzala jsem do ruky žínku, pustila teplou vodu a opatrně ho umyla tak, aby se voda nedostala do sádry. Zabalila jsem ho do prostěradla a odvezla  na koupacím křesle na pokoj, kde už na něj čekala snídaně.Ještě před snídaní jsem mu ale namazala suchou kůži, oblékla suchou plenku a pomohla mu i s oblečením.Za odměnu se ke mě tulil.

Postupně se trochu srovnal. Když jsem za ním chodila dost často, tak už na sebe příliš neupozorňoval. Po pár dnech se přestal pomočovat, viděla jsem jak se s berlemi belhá na toaletu. Občas se tam stavěl někdo z jeho rodičů. Za pár dní jsme ho měli propouštět a mě mezitím tak moc přirostl k srdci, že jsem si přála, aby mne snad zase potřeboval. Už se na mě usmíval, vlastně i na ostatní. Rentgenové snímky vypadaly velmi dobře a já už veděla, že další den půjde domů.
Ten den, kdy ho propoušeli jsem směnu neměla. Bylo mi tak smutno, když jsem se vrátila a jeho postel byla prázdná.


Běh nemocnice už se vrátil do starých kolejí. Pacientů v zimním období přibylo, spoustu starých lidí se zlomeninou kyčle, občas nějaké vertebrogenní fraktury. Měli jsme práce nad hlavu a tak jsem na roztomilého Marka koťátko téměř zapomněla. Až jednou, když jsem v šest hodin vycházela ven, čekal u vrátnice nějaký člověk. V bundě, bez berlí a sádry jsem ho nemohla poznat. Ale jeho spontálnost jsem poznala hned. "Ahoj, podrbeš mi záda?" pozravil mě nadšeně. Já div nevypískla, jak ráda jsem ho viděla před sebou  živého a hlavně zdravého. "Kdykoli!" Zasmála jsem se a přátelsky jsem ho objala. Když vedle mě stál, byl stejně vysoký jako já. Byl o čtyři roky mladší než já, ale narozdíl odemně byl pořád tak perfektně roztomilý. Často mě doprovázel domů, za svůj doprovod si vybíral daň v podobě drbání zad, mazání kůže a objímání. Jen jsem maličko litovala své stydlivosti, protože co mi nejvíce chybělo bylo to, jak jsem tomu sladkému chlapci převlékala mokrou plenku.. Ale to už se asi nebude nikdy opakovat.
Marek na mě u mě doma v kuchyni šibalsky mrknul. Vzal moji ruku a položil ji na svoje stehno.Pořád ji posouval blíže ke svému bříšku, až jsem se dotkla měkkého balíčku u třísla. Pochopila jsem. Jemu to také scházelo...

:-)
Pardon za chyby, dopsáno nyní (o půlnoci. Zítra jdu do práce. :D )
Kritiku a chválu si piště!
P.s.:pokračování to mít nebude, ale třeba přihodím něco dalšího.
Darinka AKA

Offline mskvor

  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 807
  • Karma: 4
Re:Fraktura
« Odpověď #1 kdy: Září 20, 2017, 00:33:52 »
Ahoj, rád Ti tento příběh chválím. Dobře se to čte, má to nápad a chyb jsem si taky žádných nevšiml (ale je po půlnoci, taky už skoro nevidím.)
Rád si od Tebe zase někdy něco přečtu.
Měj se fajn,
MS

Offline goodnite

  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 235
  • Karma: 3
Re:Fraktura
« Odpověď #2 kdy: Září 20, 2017, 00:52:21 »
Ahoj docela dobrej příběh a je to i tak trochu muj šálek nemocnice ,bezmoc a plenky ještě chybí nějaý ten trest. Určitě si od tebe přečtu nějaké další příběhy, kdyby byly podobného rázu tak byto bylo fajn moc moc děkuji a nevahej a piš.

Offline luba

  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 1 236
  • Karma: 4
Re:Fraktura
« Odpověď #3 kdy: Září 20, 2017, 08:01:33 »
Ahoj.
Velmi poutavý příběh, máš u mne jedničku s hvězdičkou.
Bylo to podáno s profesionalitou, jako bys byla Ty sama zdravotní sestřičkou.
Zě mne opravdu super.

Offline darinkaAka

  • Registrovaný uživatel
  • 10 a více
  • ***
  • Příspěvků: 20
  • Karma: 0
Re:Fraktura
« Odpověď #4 kdy: Září 20, 2017, 21:30:48 »
Děkuju! Vážím si toho. Další rozhodně budou, ale musím načepat novou inspiraci.
P.s.:Já tam pár chyb našla, tak pardon! Shoda přísudku s podmětem mě začíná zlobit. :D

Offline mskvor

  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 807
  • Karma: 4
Re:Fraktura
« Odpověď #5 kdy: Září 20, 2017, 23:53:04 »
Máš pravdu, teď jsem pár věcí objevil, ale i tak je to dobře napsaný :-)

Offline Schwarzman

  • Registrovaný uživatel
  • 10 a více
  • ***
  • Příspěvků: 14
  • Karma: 0
Re:Fraktura
« Odpověď #6 kdy: Září 21, 2017, 01:55:04 »
Bezva příběh. Konečně něco trochu  jiného a navíc je to na slušné stylistické úrovni.
Chyby jsem nehledal, ale jedna faktická mě tam trošku praštila do očí: "Cévka by to mohla jen zhoršit a navíc tu v tuto dobu už nemáme lékaře, který by mu jí zavedl."  Kdyby tam v tu dobu měly lékaře, poslal by je do háje, protože tohle dělají jen sestry, doktora k tomu určitě nepotřebujou  ;)
Ale jinak moc fajn, piš dál.

Offline 13jh02

  • Existující tvor
  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 385
  • Karma: 2
Re:Fraktura
« Odpověď #7 kdy: Září 21, 2017, 14:46:47 »
Super příběh. Jsem rád, že konečně je děj v jiném prostoru, než domov. Tohle a přirozenost vyprávění jej řadí mezi ty top příběhy na zdejším fóru.

Offline darinkaAka

  • Registrovaný uživatel
  • 10 a více
  • ***
  • Příspěvků: 20
  • Karma: 0
Re:Fraktura
« Odpověď #8 kdy: Září 21, 2017, 15:49:45 »
Bezva příběh. Konečně něco trochu  jiného a navíc je to na slušné stylistické úrovni.
Chyby jsem nehledal, ale jedna faktická mě tam trošku praštila do očí: "Cévka by to mohla jen zhoršit a navíc tu v tuto dobu už nemáme lékaře, který by mu jí zavedl."  Kdyby tam v tu dobu měly lékaře, poslal by je do háje, protože tohle dělají jen sestry, doktora k tomu určitě nepotřebujou  ;)
Ale jinak moc fajn, piš dál.
Díky :-)
U vás zavádějí sestry? Dle mých zkušeností možná tak vrchní sestra, jinak  lékaři. Proto to za faktickou chybu nepovažuji. (pro ostatní - zavádění cévky u muže je nebezpečné z důvodu fossy navicularis - "slepá kapsa" v penisu, pokud se tam zavede cévka, tak může protrhnout močovou trubici.

Offline raulik

  • Administrator
  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 955
  • Karma: 45
    • TajemnaKomnata
Re:Fraktura
« Odpověď #9 kdy: Září 21, 2017, 15:54:48 »
Co vim tak muzum muze pouze doktor.

Offline fusak

  • Existující tvor
  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 149
  • Karma: 1
Re:Fraktura
« Odpověď #10 kdy: Září 21, 2017, 19:06:43 »
Veľmi vydarený príbeh, námetom, spracovaním a štylistikou jednoznačne nadpriemer.
Gratulujem nádejnej autorke a za seba ďakujem!

Offline Schwarzman

  • Registrovaný uživatel
  • 10 a více
  • ***
  • Příspěvků: 14
  • Karma: 0
Re:Fraktura
« Odpověď #11 kdy: Září 22, 2017, 02:28:08 »
Aha tak to jsem nevěděl, že to dělají i doktoři.
Já věděl jen o sestrách - na traumatologii a u ležáků (tam permanentní cévka).
Podle mého to tak moc rizikové není, ostatně třeba u paraplegiků je běžné samocévkování, asi by jim to jinak nikdo moc nedoporučoval  ;)
Ale nemám zas až takový přehled co je kde běžné.

Bezva příběh. Konečně něco trochu  jiného a navíc je to na slušné stylistické úrovni.
Chyby jsem nehledal, ale jedna faktická mě tam trošku praštila do očí: "Cévka by to mohla jen zhoršit a navíc tu v tuto dobu už nemáme lékaře, který by mu jí zavedl."  Kdyby tam v tu dobu měly lékaře, poslal by je do háje, protože tohle dělají jen sestry, doktora k tomu určitě nepotřebujou  ;)
Ale jinak moc fajn, piš dál.
Díky :-)
U vás zavádějí sestry? Dle mých zkušeností možná tak vrchní sestra, jinak  lékaři. Proto to za faktickou chybu nepovažuji. (pro ostatní - zavádění cévky u muže je nebezpečné z důvodu fossy navicularis - "slepá kapsa" v penisu, pokud se tam zavede cévka, tak může protrhnout močovou trubici.

Offline delfin

  • Registrovaný uživatel
  • 10 a více
  • ***
  • Příspěvků: 45
  • Karma: 0
Re:Fraktura
« Odpověď #12 kdy: Září 22, 2017, 12:33:10 »
Skvěle napsané! Ačkoli osobně nemám rád nemocniční prostředí, tak mě to chytlo a konec byl bezva. :)