Ahoj všem, po delší době jsem se opět rozhodl zveřejnit jednu ze svých povídek/scénářů. Tenhle je pro mě docela důležitý, protože to jednu chvíli vypadalo, že by se mohl uskutečnit, i když by to samozřejmě bylo vše plánované. Bohužel, dotyčná si to rozmyslela.... Škoda. Snad se vám bude povídka líbit a samozřejmě, počet přečtení sice potěší, ale počet komentářů je důležitější. MS
Na služební cestě
Občas náhoda hraje člověku do ruky. Už dlouho jsem se pokoušel si něco začít
s Markétou z vedlejšího oddělení, ale marně. Měla spoustu aktivit (prý,) takže veškeré mé
snahy a návrhy zajít po práci na skleničku odmítala s poukazem na tréning, hodinu bůhvíčeho
a podobně. Náhoda nás ovšem, prostřednictvím našeho společného šéfa, vyslala na služební
cestu na Moravu, takže jsme tam logicky museli přespat. Jakmile jsme se to na poradě
dozvěděli, navrhl jsem v rámci úspor společný pokoj, ale neprošlo to. Mile mě překvapilo, že
k všeobecnému pobavenému smíchu se přidala i Markéta, i když ten její úsměv byl poněkud
nečitelný.
Nadešel den D. Na sraz jsem dorazil hladce oholen, navoněn a v předem vybraném
značkovém spodním prádle. Markétu jsem vyzvedl u ní před barákem a ironicky jsem
komentoval její dvě zavazadla. Odpověď mi vyrazila dech: „Kdybych jela sama, stačí mi
malá taška. Ale když jedu s Tebou, potřebuju toho víc, aby sis užil.“ Naštěstí byl slabý
provoz, protože moje myšlenky se soustředily jen na tohle prohlášení a fantazie běžela na plné
obrátky. Ani nevím, jak probíhalo jednání u zákazníka a začal jsem pořádně vnímat až na
recepci hotelu. Objednané pokoje byly na chodbě vedle sebe a, k mému zklamání, Markéta
zaplula do toho svého. Nestačil jsem si ale ani pořádně vybalit věci, když zaklepala na moje
dveře a sama se pozvala dál. „Tak co s načatým odpolednem, Mirku, nepobavíme se trochu,
než vyrazíme do města?“ Vyrazila mi tím dech a ještě víc, když navrhla, abych se svlékl, lehl
si na postel a pozoroval, jak umí striptýz. Bohužel, vůbec mi to nepřišlo divné a než bys řekl
švec, ležel jsem jen ve slipech na posteli a těšil se na chvíle příští. Začala se všelijak vlnit do
rytmu hudební stanice z televize, ale zatím se nesvlékala. Pomalu přitančila ke mně a
přejížděla mi rukama po těle, a aniž bych si to uvědomoval, rovnala mi ruce k tělu. Najednou
vylezla ke mně na postel a sedla si mi na břicho, takže mě dokonale znehybnila. A v tuhle
chvíli se to zvrtlo. Odkudsi vytáhla kus hadru a pevně mi ho přitiskla na obličej. Leknutím
jsem chtěl vykřiknout, ale hadr všechno utlumil. Nadechl jsem se a ucítil divnou vůni. Sice
jsem si někde vzadu v hlavě uvědomoval, že to asi bude chloroform (asi, protože ho znám jen
z knížek a filmů), ale to už jsem stejně ztrácel vědomí. Mlha, tma, ticho…
Se zmatkem v hlavě jsem nabíral vědomí a chtěl se posadit. Nešlo to. Něco mi drží
ruce i nohy, pod tělem cítím něco divného. Zvedám tedy alespoň hlavu a rozhlížím se. Ruce i
nohy mám připoutané k posteli v nějakých kurtech jako televizní pacienti v blázinci, ležím
sice na posteli, ale místo prostěradla mám pod sebou nějaký igelit. Ruce mám navíc ještě
v nějakých rukavicích, takže prsty jsou mi úplně nanic. Mozek mi pomalu zpracovává fakta a
najednou si uvědomuju, že to, co kryje mou ozdobu, nejsou slipy, ale něco, co vypadá a asi i
bude velká pamperska. Zaslechnu nějaký pohyb, podívám se stranou a vidím Markétu
s velkým úsměvem. „Tak už se nám děťátko vyhajalo?“ ptá se pobaveně a pokračuje: „Tu
služební cestu si sice užijeme, ale jinak, než sis představoval. A ano, alespoň jeden z nás u
toho bude nahý, ale jenom občas.“ smála se mi do ksichtu. „Čím dřív se počůráš do plen
prvně, tím snazší to pro Tebe bude při každé další příležitosti.“ Začal jsem na ní skoro křičet,
že toho se nedočká, abych se do plen počůral, ale vysmála se mi. „Buď v klidu, čůrat do plen budeš
určitě, a když mě naštveš, tak nejen to. Budeš hodně pít a vypiješ a sníš to, co Ti dám.
Když budu mít zlomyslnou náladu, třeba Šaratici nebo jiné projímadlo.“ Vytáhla láhev
s vodou a já pevně zavřel pusu a držel. Neprala se se mnou, vytáhla odněkud kolíček na
prádlo a přicvakla mi ho na nos. Pak mi rukou pevně zakryla pusu a držela. Nebyl jsem
nadechnutý, ale i kdybych byl, k ničemu by to nebylo. Držela mi pusu dlouho, až mi začaly
skoro téct slzy a když ji pustila, dokořán jsem ji otevřel, abych se konečně nadechl. Toho
využila a strčila mi dovnitř nějakou věc, která mi nedovolila pusu zavřít. Zvenku k ní
přistrčila láhev s vodou a já měl co dělat, abych se neutopil. Všimla si toho a zeptala, zda mi
to jako lekce stačilo a zda budu pít dobrovolně. Poznám, kdy jsem v koncích a zvolil jsem
taktický ústup. Láhev jsem spořádaně dopil a Markéta se zasmála: „A první dávka projímadla
je v Tobě. Anebo taky ne, kdo ví?“ V tu chvíli jsem ji nenáviděl. „A teď se můžeš hezky
počůrat, jako správné miminko,“ ušklíbla se. „Nejsem žádný mimino a tu radost Ti neudělám,
jsem dospělej chlap,“ nevzdával jsem se, „koukej mě pustit, nebo budu volat o pomoc.“
„Škoda, kdybys uznal, že jsi miminko, mohls dostat krásného dudlíka,“ ukázala mi ho, „ale
chlap si zaslouží něco jiného.“ Fascinovaně jsem se díval, jak si sahá pod sukni a pomalu si
stahuje kalhotky. Že by to přece jen byla trochu divočejší předehra? Naděje mě neopouštěla
ještě ve chvíli, kdy si na mě zase sedla a škádlivě mi přejížděla svými kalhotkami po obličeji.
Přestal jsem se soustředit a přesně v tu chvíli mi kalhotky narvala do pusy a zajistila stříbrnou
lepicí páskou, kterou měla někde pohotově připravenou. „Tak to bychom měli, pokud jde o
volání o pomoc,“ utrousila, „ale neboj, budeš mít šanci, jenom co se počůráš.“
Bohužel, netrvalo to dlouho. Bojoval jsem, jak se dalo, ale tělo mě zradilo a tichý zvuk
to prozradil Markétě, která si četla v křesle. Podívala se mi vítězoslavně do očí: „Tak vidíš. A
teď dostaneš šanci na osvobození. Já tady s tebou nehodlám ztrácet čas, chci se podívat po
obchodech, takže si přivolám externí pomoc. Koukej, co jsem vymyslela.“ S těmito slovy
vytáhla odněkud papír a četla: „Vážená slečno nebo paní pokojská, rádi bychom Vás s mým
přítelem požádali o pomoc. Má takovou úchylku, že rád čůrá do plenek a nechá se přebalovat.
Tentokrát to chtěl vylepšit a být vystaven úplně bezmocný neznámé ženě. Jak vidíte, má na
hlavě neprůhlednou kuklu, takže Vás neuvidí. Pokud byste byla ochotna ho přebalit,
přikládáme 200 Kč jako malou odměnu za Vaši práci. Veškeré potřeby jsou na stole.“
Vytřeštil jsem oči a díval se, jak pokládá dopis a bankovku na stolek u dveří. Odněkud
vytáhla černou kuklu a přetáhla mi ji přes hlavu. Zaslechl jsem vytáčení čísla na hotelovém
telefonu a její profesionální tón: „Můžete mi, prosím, poslat pokojskou na 311? Máme tu něco
mokrého a je potřeba se to postarat. Samozřejmě, počká to deset minut, děkuji.“ Zavěsila a
pak jsem slyšel jen: „Dobře se bav!“ a klapnutí dveří.
Byl jsem v šoku. Nevěděl jsem, jestli si ze mě dělá legraci nebo ne, ale ona je tak
ulítlá, že je schopná to myslet vážně. Tak jsem se zabral do úvah, že když se ozvalo zaklepání
na dveře a slova: „Pokojská, můžu dál?“ leknutím jsem vykřikl. Kalhotky v puse se o to ale
postaraly dostatečně, takže jsem v tichu dobře slyšel otočení klíče, otevření dveří a tlumené
překvapené vyjeknutí. Pak pár kroků, zašustění papíru (asi našla dopis) a zaklapnutí dveří.
Myslel jsem si, že utekla, ale výbuch smíchu ukázal, že dveře zaklapla zevnitř. Slyšel jsem
kroky a cítil, jak mě někdo obchází a pozoruje. Smích. Přemýšlím, jestli je to opravdu
pokojská nebo jestli Markéta jen mění hlas, ale nevím. Nedokážu se soustředit a jen se
obávám věcí příštích. A už je to tady. Cítím, jak někdo rozlepuje počůranou plínku na mém
těle, čistí mě vlhkým ubrouskem a plesknutím mi naznačuje, že se mám nadzvednout. Druhá,
suchá plena je na místě a cítím, jak mě zasypává pudr. Neznámé ruce mě profesionálně zabalí
a cítím lehké pohlazení, zaslechnu zvuk, jako když někdo něco píše a tichá slova na
rozloučenou: „Bylo mi potěšením, díky a zase někdy.“ Pak už jen klapnutí dveří. Lámu si
hlavu, jestli to byla Markéta nebo ne a nevnímám běh času. Nevím, kolik času uběhlo, ale
slyším klapnutí dveří a veselý Markétin hlas: „Tak jaký to bylo? Ty se tu jen tak flákáš a
venku je tak pěkně. Pěkně vstávat a půjdeme se projít a na večeři. Platíš.“ Radost nad tím, že
moje utrpení skončilo, převážila nad vztekem z ponížení. Bohužel, radoval jsem se předčasně.
Napřed mi stáhla masku, vyndala roubík a nalila mě další flaškou. Pak zkontrolovala plenu,
konstatovala, že je mokrá a přebalila mě do suché, kterou ještě vycpala dvěma látkovýma.
Začala mě odpoutávat. Odpoutala mi ale jen nohy a začala mi natahovat nějaké gumové
kalhotky. Bylo mi to jedno, čekal jsem jen, až mi rozváže ruce, abych si to s ní vyřídil, ale
najednou koukám, že kalhotky mají v pase řetízek, který utáhla, zamkla visacím zámkem a
klíček odnesla do svého pokoje, zatímco já pořád ještě ležel přivázaný na pokoji. Pak mi
rozepla i kurty na rukou, ale nechala mi ty rukavičky, které znemožňovaly cokoliv rozepnout
nebo chytit. „Aby bylo jasno,“ povídá, „z plen se jen tak nedostaneš. Když budeš hodnej a já
v dobrém rozmaru, budeš si moci dojít na velkou na záchod, ale jak ne, …“ nedořekla. „Teď
Tě obléknu, sundám Ti rukavičky a půjdeme se projít a smíš mě pozvat na večeři. Pokud
nemáš chuť, najím se sama a Tebe pak nakrmím z láhve Sunarem. Nebo možná, i když budeš
večeřet, Sunárek dostaneš, to ještě uvidím. Pleny máš zamčený na sobě, musí něco vydržet,
takže Tě přebalím, až se vrátíme. Klíček od zámku je schovaný u mě na pokoji, sám ho
nenajdeš, kalhotky jsou ze speciálního materiálu, z nich se ven bez klíčku nedostaneš. A
mimochodem, můžeš se podívat na ten dopis, zjevně se to slečně líbilo, píše tam jméno a
číslo, kdybychom ji ještě potřebovali, má prý noční.“ Bohužel, to bylo na dopise opravdu
připsáno, ale mohla to napsat Markéta. Určitě to napsala Markéta!!! Viděl jsem, že nemám na
vybranou a nechal se obléci. Markéta mi ze svých zásob navlíkla velké body se zapínáním
v rozkroku a přes ně s určitou námahou natáhla moje džíny. Ze skříně vytáhla moje triko
s límečkem, které, jako na potvoru, mělo bleděmodrou, dosti miminkovskou barvu. Sundala
mi s varovným výrazem rukavičky a vyrazili jsme. Cestou ven z hotelu jsme potkali několik
pokojských a zaměstnankyň a přišlo mi, že se mi všechny smějí. Nebo se jen zdvořile
usmívaly? Nevědí přece, jak vypadám, ale mohly si mě spojit díky číslu pokoje a taky ta moje
kolíbavá chůze a šustění plenkových kalhotek… Nesmysl. Bylo to Markéta a hotovo. Nebo
ne?
Procházka probíhala vcelku v pohodě, pominu-li, že jsem v cukrárně musel koupit
velké lízátko-dudlík a potupně ho dudlat. I večeře byla bez problémová, jen na dezert mi
Markéta objednala krupicovou kaši, což uvedla k číšnici slovy: „On je takové moje mimčo,
vždyť se podívejte na to triko. Ještě dudlíka a přebalit.“ Upřímný smích číšnice, která naštěstí
nevěděla, že přebalit už opravdu potřebuji. Po večeři jsme se vrátili na pokoj a vše probíhalo
v opačném pořadí: triko dolů, kalhoty, ponožky, ale body zůstalo na svém místě a ruce opět
ozdobily rukavičky. Musel jsem si lehnout na postel a ruce šly do pout. Dostal jsem na výběr
mezi dudlíkem a oslintanýma kalhotkama a zvolil moudře dudlík. Markéta mi předvedla,
k čemu má body ono rozepínání v rozkroku, odemkla a stáhla kalhotky a přebalila mě do
suché pleny. Odpoutala mě od postele a přivázala mě k židli tak, že jsem se nemohl ani hnout.
Sama se usadila do křesla a začala přepínat programy v televizi. „Tak to by snad stačilo, ne?“
vyplivl jsem dudlík a tím udělal další dnešní chybu. Beze slova vstala a šla do koupelny.
Neviděl jsem, co tam dělá, protože to bylo za mými zády, takže když mě chytla prudce zezadu
za vlasy, otevřel jsem ústa k protestu. Tím ale protest skončil, protože mi do pusy narvala uzel
patřící k oné pročůrané látkové pleně, kterou jsem měl na sobě po celou procházku a večeři.
Plenu zavázala pevně za hlavou a vrátila se ke sledování televize. Po skončení programu mi
vyndala roubík z pusy a nalila do mě další láhev, snad jen vody. Odvázala mě ze židle,
přinesla mi můj zubní kartáček s pastou a poslala mě vyčistit si zuby. S rukavičkami to šlo
hodně špatně, ale šlo to. Umyla mi obličej a odvedla mě zpátky k posteli, ke které mě zase
přivázala. Podržela mi před pusou dudlík a já poslušně otevřel. Pak následovalo další
přebalení a Markéta mi oznámila, že je čas spát. „Už je ti doufám jasné, že spolu spát
nebudeme. Já půjdu do svého pokoje a Ty vlastně nemáš na vybranou. Možná Tě v noci ještě
přijdu přebalit nebo Ti pošlu tu pokojskou. Každopádně očekávám, že když přijdu, budeš mít
v puse dudlík nebo bude zle. Ráno Tě vzbudím, půjdeš se osprchovat a rozhodnu se, jestli Tě
propustím z plen nebo ne. Tvoje kalhoty a věci si beru k sobě a dostaneš je zpátky až ráno.
Dobrou noc, bejby.“
Dobře se mi nespalo, bál jsem se, aby mi nevypadl dudlík, ale přece jen jsem usnul.
Probudilo mě, jak mi někdo přehodil přes obličej ručník nebo něco takového, co mi zabránilo
ho vidět, a jen jsem cítil, jak mě rychle přebaluje. Možná to byl jen sen, protože další co vím,
byla Markéta, jak rozsvěcí a přeje mi hezké ráno. Rozepnula mi plenu (bohužel zase mokrou),
odvázala mě včetně rukaviček a poslala mě do koupelny. Když jsem osprchovaný přišel
zpátky, byla pryč, pouta a igelit z postele taky a jen na stolku ležel dudlík jako těžítko na
vzkazu: „Za deset minut na snídani, bejby.“ Nebýt toho dudlíku, myslel bych si, že to všechno
byl jen sen. Markéta se ke mně chovala stejně jako ten cca rok předtím a služební cesta
skončila bez další překvapení.
