„Jsme tu všichni?“ zeptala se vychovatelka Monika a pohledem přejela jídelnu. Stála na nízkém pódiu, které bylo v přední části jídelny. Za ruku držela Otu, který tu stál s dudlíkem v puse a připadal si hrozně trapně.
Na otázku nikdo nereagoval. Všechny děti si se zájmem prohlížely nového spolužáka, uchichtávaly se a povídali mezi sebou.
„Ticho, všichni dudlík,“ přikázala. K Otovu údivu všichni hned vytáhli z kapsičky dudlík a strčili si ho poslušně do pusy.
Do jídelny vešla paní ředitelka a vystoupila na pódium vedle Oty.
„Dobrý večer děti, tohle je náš nový spolužák Ota Rychtář. Myslím, že mu můžeme všichni říkat Otík. Otíku, vyndej dudlík a všechny pěkně nahlas pozdrav!“
„Ahoj všichni,“ řekl Otík.
„Řekni, kolik je ti let a do jaké třídy chodíš.“
„Je mi patnáct. Chodím do prvního ročníku čtyřletého gymnázia.“
„Já vám o Otíkovi prozradím, že to byl pěkný průšvihář. Ale záměrně říkám byl, protože teď už bude hodný. Je to tak?“
„Ano, paní ředitelko,“ sklopil Otík stydlivě oči.
„Bude s námi minimálně do konce příštího školního roku. Teď se ti Otíku představí všichni spolužáci. Na koho ukážu, vstane, vyndá dudlík, řekne, jak mu říkáme a kolik je mu let. Pak se posadí a vrátí dudlík do pusy. Začneme stolem, kde sedí naši nejstarší. Dáma má přednost,“ ukázala ředitelka na atraktivní blondýnu.
„Mě říkají Adélka a je mi už 20 let“.
„A já dodám,“ řekla ředitelka, „že Adélka je v Modré družině od začátku, to jí bylo 16. Chodí do druhého ročníku na vysokou školu. Pro nás je už jako dospělá, ale má americké občanství a v Americe je hranice dospělosti 21 let. Pro tebe je Otíku důležité vědět, že Adélka nám pomáhá s menšími dětmi, jako jsi ty. I když je sama ještě mezi dětmi, tak ti může třeba vyměnit plínku a může ti dát dudlík. A když budeš zlobit, tak ti může dát černý puntík, nebo dokonce na zadek, když za ni přijdeš s prosbou o potrestání za tři puntíky. Druhý nejstarší, u stolu s Adélkou, je, představ se…“
„Ahoj, já jsem Ondra. Je mi 17.“
„Ondra je tu třetím rokem,“ představovala ho ředitelka. „Příští rok bude maturovat na osmiletém gymnáziu, kde patří mezi nejlepší. Ondro, vstaň ještě prosím.“ Ondra vstal a vyndal si dudlík. „Chci tě pověřit, aby ses do prázdnin o Otíka staral. Souhlasíš?“
„Souhlasím,“ odpověděl Ondra s viditelnou radostí.
„Otíku,“ pokračovala ředitelka, „Budeš bydlet s Ondrou. Ondra ti bude pomáhat, a naučí tě, co máš dělat. Doufám, že budete kamarádi. Ale Otíku, kdybys Ondru zlobil, tak ti může dát dudlík a může tě poslat za trest do kouta.“
„Vezmeme to po stolech. U vedlejšího sedí kdo?“ ukázala ředitelka na drobného kluka.
„Já jsem Tomášek, je mi 15 a půl,“ řekl hlasem, který by odpovídal spíš desetiletému dítěti. Otík odhadoval, že je mu vysoký tak po prsa. Tenhle kluk že by měl být stejně starý jako on?
„Tomášek je dokladem toho, že do Modré družiny nechodí jenom puberťáci a průšviháři,“ řekla ředitelka. „Chodí ještě do základní školy a není tajemstvím, že se mu nějak nedaří vyrůst. Do modré družiny chodí už tři roky.“
„Další,“ ukázala ředitelka na dívku, která seděla vedle Tomáška.
„Mě říkají Áňa, i když se jmenuju Andula. Bylo mi 17.“
„Áňa se stará o Tomáška, jako se o tebe bude starat Ondra. Tomášek sem sice chodí déle než Áňa, ale on prostě potřebuje někoho, kdo by se o něj pořád staral.“ Skoro všichni se i přes dudlík v puse zasmáli, jen Tomášek se začervenal.
Ředitelka jenom pokynula rukou a vstal další kluk.
„Ahoj, já jsem Kuba, za měsíc mi bude 16.“
„Kuba byl pěkný rošťák, než k nám začal před rokem chodit, viď,“ kývla ředitelka významně na Kubu, který začal jen nervózně pohybovat dudlíkem v puse a sklopil oči. Ředitelka ukázala na posledního u druhého stolu.
„Filípek, 15,“ vyhrkl kluk a rychle se posadil.
„Filípek toho moc nenamluví, ale jestli budeš chodit do počítačového kroužku, tak uvidíš, jak je šikovný. Někdy až moc, že,“ usmála se ředitelka při vzpomínce, jak ho policie zadržela tři dny po patnáctých narozeninách. Právě, když vybíral peníze z účtu nějakého trouby, co si nedovede zabezpečit počítač ani před dětmi. „Teď děvčata,“ ukázala rukou k dalšímu stolu.
„Já jsem Magda a je mi 17,“ představila se menší svalnatá dívka s kaštanovými, na krátko střiženými vlasy.
„Magda chodí na sportovní gymnázium,“ představila dívku ředitelka. „S holkama se muži nikdy neperou,“ řekla v narážce na Otíkovy hříchy, „ale s Magdou by neměli moc šancí, má černý pásek v judu.“ A trochu problém s udržením temperamentu, pomyslela si ředitelka a pokynula druhé dívce.
„Já se jmenuji Ivanka, tedy Ivana, ale říkají mi Ivanka. Je mi 16.“
„Ivanka krásně maluje. Všechny akvarely, které zdobí naše stěny, malovala ona. Nakonec se představí kluci,“ ukázala ředitelka na vysokého kudrnatého kluka s brýlemi u dalšího stolu.
„Mně říkají Dali, jmenuji se Dalibor. 18 let.“
„Dali teď maturuje, ale bude tu s námi i příští rok. Až si nebudeš vědět rady s nějakým hlavolamem, nebo s úkolem z matematiky, tak se ho zeptej. Dalimu sice už bylo 18, ale sám chce, abychom ho v Modré družině brali jako dítě. Je to tak?“ Dali jen souhlasně přikývnul. Ostatně, s dudlíkem v puse se mluvit nesmí.
„Já jsem Honzík, je mi 17“.
„Honzík čte spoustu knížek, kterým já nerozumím, o fyzice, vniku vesmíru a tak. Rád se baví věšením bulíků na nos.“ Snad jsem neprozradila, že je tu kvůli podvodům, pomyslela si ředitelka a rukou pokynula poslednímu.
„Bohoušek, jako vždycky poslední. 16.“
„Bohoušek má pravdu, není nejrychlejší. Ale ne proto, že by byl hloupý, ale pořád přemýšlí nad nějakými problémy, kterým snad trochu rozumí jen tady Dali s Honzíkem. Oni jsou vůbec taková trojice fyziků, uvidíš jejich pokusy.“
„Akorát jsme to stihli, za chviličku začíná Večerníček. Už nemusíte mít dudlík. Otíku, běž si sednout k Ondrovi,“ přikázala ředitelka a pustila televizi. Ještě běžela reklama.
Otík si sednul ke stolu mezi Ondru a Adélku. „Ahoj, doufám, že vám nepřidělám starosti. Můžu se na něco zeptat?“
„Jasně, ptej se,“ odpověděl Ondra.
„To opravdu všichni dostali první den velký výprask?“
„Já jo. A asi všichni, co jsou tu proto, že něco provedli.“
„Ty taky, Adélko?“
„Já jsem těch výprasků dostala moc, když Modrá družina začínala. A pořád někdy dostanu. Ale teď se budeme dívat na Večerníček, jo?“ V televizi už běžela znělka. Adélka se otočila a vzala si dudlík.
„Ty jsi ještě pořád bita Adélko?“ nedbal Otík, že se chce koukat na pohádku.
Adélka se jen zakabonila. Ondra se k Otíkovi naklonil a potichu, ale důrazně přikázal: „dudlík!“
Otík neochotně poslechnul. Bylo mu trapně, ale když Večerníček skončil a v jídelně se rozsvítilo, tak měla dudlík v puse minimálně polovina dětí. Dokonce i Ondra. Když všichni začali dudlíky přendávat z pusy do kapsy, udělal to Otík taky.
„Otíku, on ti někdo dovolil vyndat si dudlík?“ zeptala se Adélka.
„Vždyť ty už ho taky v puse nemáš,“ ohradil se Otík.
„Ale ty sis ho nevzal sám, tobě ho dal Ondra, abys nerušil. A já jsem si nevšimla, že by ti dovolil si dudlík vyndat. Tak šup do pusy a zapíšu ti černý puntík. A už raději nezlob, jinak se budeš koukat s dudlíkem v puse do talíře místo večeře.“
„Ptal ses, jestli jsem pořád bita. To víš, že jo. Zrovna minulý týden jsem dostala. Kamarádka měla narozeniny a přinesla do školy Baileys. To je takové sladké holčičí pití, jestli to neznáš. Místo na přednášku jsme si sedli na lavičku a povídali, trochu jsme se zapomněli a vypili celou láhev. Pádná si hned všimla, že jsem trochu opilá, nezapírala jsem. Zrovna jsem měla na kontě dva černé puntíky, tak jsem šla rovnou ze šatny do tělocvičny. Tak už si ten dudlík můžeš vyndat.“
„A můžu se ještě něco zeptat?“ Adélka přikývla. „To ti taky Pádná přivázala ruce a nohy na kruhy?“
„Ne, já u výprasku tak nevyvádím, Otíku. Prostě si lehnu na záda a chytím si nohy pod koleny. Pak mi sundají plínku a já si ten vystrčený zadek nechám nasekat.“
„Ty nebrečíš?“
„To nejde nebulet, když dostaneš výprask. Od toho ten výprask je, aby tě bolel zadek a ty abys bulel. Akorát u toho nemusíš řvát a vyvádět, jako kdyby ti trhali ruce. Brečet se dá i tišeji a stejně neutečeš. Taky trochu pomůže, když si na výprask vezmu do pusy velký kulatý dudlík. Akorát jsem pak celá oslintaná, když si ho nechám i do kočárku nebo až do rána.“
Paní kuchařka rozdala dětem talíře se špagetami a rajskou.
„Umíš jíst špagety bez pokecání?“ zeptal se Ondra.
„Neměj starost,“ odpověděl Otík.
„Jestli ne, tak se nestyď, podívej,“ a ukázala Adélka k vedlejšímu stolu, kde právě Áňa vázala Tomáškovi kolem krku bryndák.
„Kde jsou lžíce?“ zeptal se Otík.
„Lžíce? Špagety se jí jenom vidličkou, lžíci používají snad jenom Rusové!“ odpověděl Ondra. „Opravdu si nechceš vzít ten bryndák?“
„Ne, to zvládnu,“ odpověděl Otík.
Koukal se, jak si Adélka s Ondrou natočí vždy tak akorát velké sousto. Udělal to stejně, ale vyšla mu velká koule špaget. Nacpal si ji celou do pusy. Jednou to vyšlo, podruhé to vyšlo, ale potřetí mu špageta plná omáčky vyklouzla a přistála na prsou. Rychle ji snědl a dělal, jakože nic. S dalším soustem se to opakovalo, celou košilku měl od rajské.
„Stačilo, jsi jak prasátko,“ řekla Adélka. Přestaň jíst a počkej, až dojíme. Budeme tě krmit.
„Ale to už je jedno,“ řekl Otík a natáčel si na vidličku další sousto špaget.
„Co jsem řekla. Neposloucháš! Sedni si rovně a dej si ruce za záda.“
„Ale já už si dám pozor,“ odmlouval Otík.
Adélka se nadechla. „Sedni si rovně, ruce za záda, dělej.“
Otík to pomalu udělal. Adélka mu trochu vztekle vyndala dudlík z kapsičky a naspala do pusy. „Dávám ti už druhý černý puntík, za odmlouvání.“
Otík smutně seděl a měl vlhké oči.
Když Ondra dojedl, tak si k sobě přisunul Otíkův talíř. Vzal jeho vidličku a natočil na ní malé sousto. Levou rukou chytil kroužek Otíkova dudlíku a přikázal mu otevřít pusu. Hned do ní vsunul připravené sousto špaget.
„Dívej se, takhle se to dělá,“ ukázal Otíkovi, jak nabrat trochu špaget a natočit na vidličku. „Příště si to zkusíš sám, ale s bryndákem. Teď ham,“ nakrmil Otíka.
(pokračování)
