Autor Téma: Modrá družina 1  (Přečteno 14968 krát)

Offline crybaby

  • Email nefunguje
  • 10 a více
  • *
  • Příspěvků: 14
  • Karma: 1
Modrá družina 1
« kdy: Března 28, 2016, 23:28:46 »
Ota si zkontroloval adresu. Byl dobře, na adrese, kterou na poukaz napsala paní doktorka. Nebyl si jistý, protože z ulice dům rozhodně nevypadal jak běžné školní zařízení. Na dům vlastně ani nebylo vidět, vysoká zeď oddělovala od rušné ulice zahradu a teprve o kus dál, mezi korunami stromů, prosvítala střecha nevysoké budovy. Vedle masivní brány byl nenápadný zvonek a s nápisem Modrá družina.

Zhluboka se nadechl a stisknul tlačítko. „Jak se jmenuješ,“ zeptal se hlas z reproduktoru. „Ota Rychtář,“ představil se. „Už na tebe čekáme, pojď dovnitř,“ řekl ženský hlas a zabzučel zámek u malé branky, která byla v jednom z velkých křídel vysoké masivní brány.

Cesta za brankou vedla mezi stromy přímo ke vchodu, ze kterého vyšla starší paní a jednoznačným gestem ho zvala dovnitř. „Dobrý den,“ pozdravil Ota jak nejslušněji uměl. Dost na tom, že bude muset v patnácti letech chodit po škole do jakési družiny, nechtěl mít další problémy. „Ahoj, já jsem Zbořilová, ředitelka. Pojď za mnou.“

„Posaď se,“ řekla a rukou pokynula k židli naproti masivnímu psacímu stolu. „Dej mi prosím žádanku a občanský průkaz.“ Beze slova si zkontrolovala občanku. Ze stolu vzala desky nadepsané Otovým jménem a otevřela je.

„Víš, proč jsi tady?“ zeptala se.

„No, protože mne sem poslala paní doktorka z pedagogicko-psychologické poradny.“

„A proč tě sem poslala?“

„No, měl jsem v prvním pololetí hodně neomluvených hodin. A taky jsem měl nějaký průšvih. Paní doktorka říkala, že když sem budu chodit a vy napíšete, že jsem hodný, tak nebudu muset k soudu a nezavřou mě.“

„Ten průšvih nebyl jeden, to víme,“ pokývala ředitelka hlavou a významně se na Otu podívala. „Podle policie jsi přinesl do školy drogy, zmlátil jsi spolužáka a dokonce zranil spolužačku, se kterou si se pral. Je to možné? Takový velký kluk a pere se s holkama?“

„Když ona…“

„Dost!“ napůl zakřičela ředitelka. „To my řešit nebudeme. Teď si řekneme si, co tě tady čeká.“

„Tak za prvé, tohle je týdenní družina. Budeš tady spát. Až v pátek půjdeš za rodiči a v pondělí se sem zase vrátíš.“

„Ale to nejde, já mám doma učení,“ skočil Ota ředitelce do řeči a vytřeštil oči, které se mu hned zalily slzami.

„Mlč a poslouchej!“ usadila ho ředitelka. „Učení máš tady, i vše ostatní, co budeš potřebovat. Všechno ti maminka zabalila a přivezla.“

„Všechny naše děti tady nosí jednotné oblečení. A říkám děti, i když jsou tu samí středoškoláci. Do 18 let jsi dítě, které musí poslouchat. A některé spolužáky budeš mít i trochu starší, ti jsou tu dobrovolně.“ řekla ředitelka a zvedla telefon. „Běto, doprovoďte prosím Otu a dejte mu naše oblečení.“

„Ahoj, já jsem Pádná, pojď za mnou,“ představila se. „Snaž se mě nevidět moc často, jako vychovatelka mám na starost hlavně trestání neposlušných dětí.“

„No potěš,“ pomyslel si Ota.

Vychovatelka otevřela dveře místnosti na konci chodby. Když vcházel dovnitř a zavíral za sebou dveře, tak mu přišlo trochu divné, že na dveřích je koule a ne klika. Uvnitř bylo zařízení tělocvičny, na užší stěně ribstole, uprostřed švédská bedna, pod oknem dlouhá lavice a v rohu koza. Ale na gymnastické cvičení tu bylo trochu málo místa. Ota se rozhlížel, kudy se jde do šatny, ale žádné další dveře neviděl.

„Není na co čekat, svlékáme se, mladý muži,“ pronesla vychovatelka zjevně pobavená Otovou nerozhodností.

„Kde?“ zeptal se.

„Rovnou tady!“

„Před vámi?“

„No a? Kompletně se svlékni a vem si tady to tričko,“ řekla vychovatelka a podala mu balíček.

Ota se jen velmi neochotně svlékl do spoďárů. Triko si přetáhl přes hlavu. Bylo divné, volné a hrozně dlouhé. A mělo na prsou kapsu.

„Nechtěj, abych tě musela trestat pro neposlušnost hned teď. Co jsem říkala?“

„Že se mám svléknout,“ málem plakal Ota.

„A jak se máš svléknout?“

„No úplně. I slipy?“

„Jistě, dostaneš školní.“

„Ale já nechci…,“ už to Ota nevydržel a začal maličko popotahovat.

„Tak jak chceš. Máš další černý puntík. Ještě jeden a budeš potrestán. A teď slipy dolů a lehni si na bednu!“

To už se Ota ani nesnažil pláč zadržet. Bude bit? Vždyť to se nesmí! Sundal slipy a neochotně se položil břichem na švédskou bednu, zadek vystrčený.

„Ty chceš dostat na zadek? Teď ještě ne, lehni si na záda.“

Ota byl vyděšený. Co se mnou bude dělat? Vychovatelka vytáhla další balíček z tašky, ze které předtím bylo i dlouhé tričko.

„Naše děti nosí pod košilí plínku, tu ti teď dám. Zvedni nohy.“

„Ale já nepotřebuju plínku! Nebudu nosit plínky jak mimino!“

„Tak to máme třetí černý puntík. První za skákání do řeči paní ředitelce, druhý a třetí za odmlouvání. Samozřejmě, že budeš nosit plínu, jako všichni. Ale napřed tě potrestám. Zvedni ty nohy!“

Ota neochotně poslechl. Vychovatelka spustila gymnastické kruhy, které byly na stropě uprostřed místnosti, přesně nad švédskou bednou. Z kruhů visely popruhy. Na každou nohu dostal jednu smyčku. Pak mu přikázala zvednout i ruce. Také na ně připevnila popruhová pouta.

Stačilo kruhy vytáhnout kus nahoru a Ota v nich skoro visel. Pod zády měl sice švédskou bednu, ale té se rameny i zadkem sotva dotýkal.

 „Tak vidíš. Asi jsem tě měla potrestat hned, když ses sám ohnul. Ale takhle to bude lepší, nemusíš být statečný a držet.“

Sehnula se, zašátrala v otvoru švédské bedny a vytáhla z něj velkou vařečku.

„Né, prosím, vařečkou né, dejte mi na zadek rukou, prosím,“ rozbrečel se Ota ještě předtím, než výprask začal.

Vychovatelka nediskutovala. Zvedla vařečku vysoko nad hlavu a první ránu udělila plnou silou na vrchol jedné polokoule vyšpuleného zadku. Ota na okamžik oněměl, aby se vzápětí rozeřval, co mu plíce a hlasivky stačily. Druhá rána zasáhla stejnou silou vrchol druhé polokoule.

„Né, prosím, prosím, né…,“ řval Ota.

Vychovatelka ale jeho nářku nedbala a další rány následovaly. Pokud dostal ránu plnou silou, nechala vychovatelka maličkou přestávku, aby se bolest stihla rozvinout. Malé rány přicházely v dávkách, s kadencí kulometu.

Ota byl bit po celé zadnici. Nejen na vrchol polokoule, ale silné rány dostal i do místa, kde zadek přechází do stehna, tam to bolelo nejvíc. Nedalo se odhadnou, kdy rána přijde, kam přijde a jak bude silná.

Rovnoměrná změna barvy celého zadku z růžové na jasně červenou až do tmavších červenomodrých odstínů svědčila o tom, že pádná ruka vychovatelky Pádné má v trestání vařečkou velkou praxi.

Rány nikdo nepočítal. Ota už přestal jednotlivé rány rozlišovat. Vnímal jen trvalou bolest. Ohnivou bolest, kterou nikdy dříve nepoznal. Už sebou ani neházel, jen rezignovaně ležel či spíše visel v poutech. Nesnesitelná bolest se šířila ze zadku a prostupovala celé tělo. Když výprask skončil, tak prostě jen ležel a řval.

„Tak a máš smazané ty tři černé puntíky. Dáme něco na utišení.“

Otův hysterický řev se postupně změnil v hlasitý zajíkavý pláč. Vychovatelka pohladila Otu po zpoceném čele a pak opět zašátrala v tašce. Nevyndala ale žádný tišící krém, ale velký dudlík! Ota pořád brečel s otevřenou pusou. Vychovatelka obkroužila savičkou dudlíku chvějící se rty. Jemně vsunula dudlík do pusy a na okamžik ji přikryla rukou.

Ota jenom zavřel uplakané oči a dudlík přijal.

„Tak vidíš, bude líp. Teď dáme tu plínku,“ řekla vychovatelka a Ota opět ucítil pohlazení na čele. Normálně by se strašně styděl. Asi by ho vzrušovalo být nahý v přítomnosti ženy, i když byla stará skoro jako máma. Ale teď, přivázaný, se zadkem v jednom ohni, se slzami v očích a dudlíkem v puse, ho měl malého jak batole. Skoro ani nevnímal, když mu vychovatelka zatlačila do zadečku čípek. Nechal se zabalit do pleny jako mimino, bez známky nejmenšího odporu.

„Teď by tě měla ředitelka seznámit se všemi pravidly v Modré družině, ale na to jsi moc unavený. Napřed si půjdeš zdřímnout do kočárku. Jen ti řeknu, že v kočárku se jen leží na zádech, nesmíš se ani nadzvedávat nebo se snažit sednout. Sám si bez příkazu nesmíš vyndat dudlík. A už vůbec si nesmíš sahat na plínku. Tu máš proto, až se ti bude chtít na záchod. Čůrej i kakej do ní, za to žádný trest není.“

Vychovatelka odešla a nechala dveře otevřené dokořán. Vrátila se s obrovským červeným hlubokým kočárkem. Přistavila ho hned vedle bedny. Postupně Otovi odpoutala ruce i nohy.

„Pomalu si sedni,“ přikázala. „Chyť se kruhů.“ Oheň na zadku zabaleném do plíny, to byla pro Otu velmi zvláštní, nová zkušenost. Zadek bolel tak, že když si na něj sednul, jeho mezitím už tiché popotahování se opět změnilo v nářek. Div, že mu dudlík z pusy nevypadl.

„Dáme kšíry, seď,“ přikázala vychovatelka a navlékla Otovi přes hlavu postroj. Měl popruhy přes ramena, okolo prsou a jeden popruh šel ze zad dolů. „Roztáhni víc nohy a nadzvedni zadek,“ zněl další příkaz. Ota poslechl bez odmlouvání. Vychovatelka protáhla popruh rozkrokem pod plínou a zapnula ho do spony na prsou.

„Tak, a teď opatrně přelez do kočáru, drž se pořádně kruhů“. Ota zůstal v obrovském kočárku sedět. „Co jsme si říkali, v kočárku se dělá hají!“ Vychovatelka jemně do Oty strčila a ten si lehnul na záda. Pak zajistila konce popruhů, které vysely na kšírách, pevně po obou stranách dna kočárku.

Vychovatelka zvedla na kočárku rozkládací stříšku. Z kapsy na boku mu podala asi půllitrovou láhev a za kroužek vytáhla dudlík z pusy, až to mlasklo. Hned mu strčila do pusy dudlík z láhve. „Drž si flašku a všechno to vypij.“ Nemusela Otu pobízet, měl hroznou žízeň.

V láhvi byla obyčejná voda. Chutnala výborně, jen kdyby tekla rychleji. Trvalo snad deset minut, než láhev vysál. Dost na to, aby začal fungovat uspávací čípek, který dostal při přebalování. S koncem lahve úplně odpadl. Dudlík mu dávala do zpět pusy, když už spal. Pak jen zakryla velkou látkovou plenou stříšku, aby dovnitř nešlo tolik světla a vytlačila kočárek ven.

(pokračování)

Offline goodnite

  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 235
  • Karma: 3
Re:Modrá družina 1
« Odpověď #1 kdy: Března 29, 2016, 00:19:32 »
Děkuji za velice poutavý a zajímavý příběh už se nemoho dočkat co bude dál.

Offline gumplík

  • Registrovaný uživatel
  • 101 a více
  • ***
  • Příspěvků: 339
  • Karma: 1
Re:Modrá družina 1
« Odpověď #2 kdy: Března 29, 2016, 00:27:49 »
Dobře se to čte,má to děj a už se těším na další pokračování.Paní vychovatelka Pádná je tedy opravdu pádná. :)

Offline chlapeček

  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 394
  • Karma: 2
Re:Modrá družina 1
« Odpověď #3 kdy: Března 29, 2016, 08:33:16 »
Vypadá to super.Jen tak dál a pokračování co nejdřív prosím.Jsem velmi zvědavý na další díly jak se budou rozjvíjet a jak si bude Ota zvykat na režim v družině. :)

Offline Miško

  • Registrovaný uživatel
  • 101 a více
  • ***
  • Příspěvků: 180
  • Karma: -12
  • .
    • www.abdl.cz
Re:Modrá družina 1
« Odpověď #4 kdy: Srpna 13, 2023, 20:42:01 »
Budem citovať všetky diely: Veľmi pekné. Ďakujem za pohodové čítanie.
Bez cumlíka ani na krok.