Abdl > Hlavní nádraží

Jak se vyrovnat s abdl

(1/2) > >>

Pettulinka:
Ahoj všichni. Pamatuji si, že tady dříve byla sekce, kde se jiní uživatelé představovali, jen ji nemůžu najít. Tohle bude má jakási zpověď, tak pokud tady ještě nějaká podobná sekce existuje, tak prosím admina o správné zařazení. Pokud zde taková sekce není nebo můj článek nepatří vůbec na tohle fórum, tak jej prosím odstraňte, nebudu se vůbec zlobit.

Jmenuji se Petr, je mi 31 a jsem ABDL. Tak by asi zněla má první větu v kroužku důvěry v nějaké proti-abdl léčebně. Začátky sahají až někde hluboko do mého dětství. Zatímco jiní si hráli na maminku a tatínka nebo doktora a pacientku, má nejoblíbenější hra byla na maminku a miminko. Ale to byly vážně jen takové dětské hry, které nebral nikdo vážně. Někdy kolem desíti let jsem si začal hrát sám tajně na miminko. Vždycky jsem si poskládal nějaký ručník jako plenku a ze starých dlouhých punčocháčů jsem si důvtipným způsobem uvázal plenkové kalhotky, které tak přidržely plenky mezi nohama. Zbožňoval jsem ten pocit balíku mezi nohama. Příjemné pocity na sebe nenechaly dlouho čekat a já jsem brzy zjistil, že když budu ležet na břiše a budu se chvíli třít klínem o postel dostaví se za chvíli ta příjemná a známá křeč. A tak jsem nejspíš poznal co to je orgasmus, ikdyž v té době ještě suchý.

S rannou pubertou někdy ve třinácti letech jsem objevil tátovy ukryté časopisy a víc než plenky mě zajímaly ženské křivky a tajemnství ženského klína. V té době jsem také zpozoroval první kapičky semene, což bylo velmi nepraktické v čistých ručnících a tak jsem s plenkama skončil. S přibývajícími hormony mě naštěstí začaly bavit více erotické fotky a videa. A má hlava byla plná myšlenek, jak se spolužačkám dostat pod kalhotky. O panictví jsem přišel ale až někdy kolem dvaceti let a tehdy konečně odstartoval můj sexuální život naplno.

Když jsem pak na vysoké škole trávil sám volný čas na koleji, na své hrátky v dětství jsem si znovu vzpomněl. Znovu jsem místo plenek začal improvizovat s ručníky a utěrkami, papírovými ubrousky a kapesníky a prostě vším co bylo po ruce. To už to ale nebyla nevinná dětská hra a já přemýšlel, jestli se mnou není něco špatně. Protože tohle zkrátka normální nebylo. Mnohokrát jsem s tím dokonce zkoušel i přestat úplně. Někdy mi to vydrželo i pár měsíců, ale je to zkrátka závislost. Pár let zpátky jsem se poprvé na internetu dozvěděl, že něco jako ABDL existuje. Čím jsem se o to zajímal víc a víc, tím jsem byl klidnější. Konečně jsem věděl, že v tom nejsem úplně sám a dokázal jsem to pojmenovat. Mělo to však i negativní stránku. Čím víc jsem o tom četl, tím víc jsem po tom toužil a chtěl jsem vyzkoušet i nové věci. Nemyslím si sice, že bych se k určitým věcem sám nedostal, ale vědomí o abdl to dosti urychlilo.

A tím se pomalu dostáváme k dnešku. Dnes vlastním dva dudlíky a balík jednorázových plenek pro dospělé, které mi vydrží vždy cca čtvrt roku. Dlouho mi trvalo než jsem sebral odvahu a opravdové plenky jsem si skutečně pořídil. Ale jejich vlastnictví mi vneslo do mého hraní hned dvě příjemné skutečnosti. Jednak to byly konečně skutečné plínky a ikdyž jsem jejich materiál na svých intimních partiích nepociťoval nijak zvlášť jinak než předchozí ručníky, už jen to vědomí, že se jedná o skutečné plenky mi přinášelo v hlavě dvojnásobnou rozkoš. A navíc to jsou klasické plenky s lepítkama takže i o to víc je hra autentičtější. Druhou příjemnou věcí byla praktičnost a čistota. Plenky jednoduše po hře sundám a zahodím. Všechny nečistot zůstanu uvnitř. Nic nemusím ručně prát. No a co si budem nalhávat v neposlední řadě se mi po pár pokusech podařilo použít i plenky jejich hlavním účelem. I to byl nádherný pocit. Ale není to pravidlem. Většinou se do plenek počůrám v jednom ze tří až čtyř případů.

Už také vím, že ABDL má několik podob a forem. Některé lidi berou jen plenky samotné, někteří našli zalíbení v hrátkách na miminko bez plenek a někteří to zkloubili dohromady. Já patřím do té poslední třetiny. ABDL však pro mě vždycky mělo a mít bude primárně sexuální podtext. Nejsem z těch, kteří by si na miminko vydrželi hrát celý den. Já tyhle hry používám spíše jako určitou formu masturbace. Některým v plence vadí erekce, já ji naopak vítám a rád prožívám svůj orgasmus právě v plence. A tím má hra obvykle po dvou až třech hodinách končí. Netvrdím, že přitom ale nefantazíruji nad víkendem stráveným jako miminko, ale skrátka s odlivem hormonů má chuť na tohle celé skončí.

Svou úchylku a závislost úspěšně tajím před celým světem. Je mi 31 a už pár let žiji se svou přítelkyní, kterou bezmezně miluji nade vše. Před pár měsíci jsem se jí o své zálibě poprvé zmínil. Přijala to s pochopením, ale zároveň prohlásila, že by byla radši kdyby o tom věděla co nejméně. Takže se k ní dostala pouze informace, že si rád hraji na miminko bez jakýchkoliv větších detailů. Pár dní jsem však na ni pozoroval, že se tím trápí a samotného mě to štvalo, tak jsem to nechal plavat a víc už jsem do toho nešťoural. Jednou jsem ji při našich lechtivých hrátkách poprosil, jestli by mě nezkusila nakojit jako malé miminko. Bylo to úchvatné. Ale když bylo po všem strašně jsem se za sebe styděl. A oba jsme to celé přešli mlčením.

Ale teď mě čeká velké a zlomové období. Partnerka je těhotná a za pár měsíců příjde na svět vytoužené miminko na které se společně dlouho těšíme. Což je nádherné. Ale zároveň to znamená, že s odchodem na mateřskou dovolenou budou doma 24 hodin denně 7 dní v týdnu. A já tak ztratím své volné hodiny doma, které jsem sám mohl trávit ABDL hrou. Nechci nebo spíš nemůžu o tohle přijít. Vím, zkoušel jsem toho už během několika let nechat, ale je to zkrátka ve mě a patří to ke mně. Ale zároveň nevím, co to přinese do našeho vztahu. Svou ženu miluji a vím, že je tou pravou pro následujících 50 let společného života a také vím, že to cítí stejně. Chci jí být vždy oporou a chci být tím CHLAPEM v rodině. A mám strach, abych to celé nepokazil tím, až mě třeba poprvé uvidí v dupačkách s dudlíkem v puse a počůranýma plenkama mezi nohama. ABDL pro mě není smyslem života. Tím bude vždy žena, rodina a vlastní děti, které budou na prvním místě. A když už neobjevím lék na rakovinu ani nezařídím světový mír, chci být jednou aspoň spolehlivým manželem a dobrým tátou.

A to je vlastně vše, co jsem tímto článkem chtěl říct. Vím, že jsem mezí vámi všemi nejspíš naprostý nováček, ale pokud jste někdo byly v podobné situaci, bylo by fajn se od vás tady dočíst jak jste se s tím vyrovnali. A jak se vám podařilo skloubit abdl se svým běžným životem. Myslím, že by to mohl být i dobrý námět na diskusi. Témat "jak jsem se k abdl dostal" je tady už vícero. Ale téma "jak jsem se s abdl vyrovnal", nebo "kam až to plánují dotáhnout" či "co je sen a co realita" tu myslím ještě nebylo.

Tak díky,
Petr (Pettulinka)

raulik:
Petule,

diky za Tvuj pribeh a popud k diskusi na tema vyrovnani se. Toto tema resil, resi, nebo bude resit vicemene kazdy ABDL clovek, resp kazdy "uchyl".

Mohu mluvit pouze za sebe - a to je mozna ten nejvetsi rozdil, proc mnozi rikaji, ze mam stesti - ze ja jsem se s ABDL nevyrovnaval. Proste to tak je, a tak s tim ziju. Stejne tak to mam se svou udajnou hubenosti apod. Proste to tak je a vic to neresim. Diky tomu, ze je to vsak moji soucasti, tak citim potrebu to sdelit kazde partnerce, se kterou planuju neco hlubsiho (takze u me kazda :D) a proto to vedelo velmi velke procento mych bejvalek. Statistika je jednoducha - zel jdouci proti "vsem" ostatnim zde. Nedokazal bych lhat ci nerict partnerce o mem abdl, nebot je moji soucasti a budto me vezme komplet, nebo vubec. Pokud je to rozumna (cti dospela) zenska (a ne rozmazlena osmnactka - nekdy vysvetlim), nebude s tim mit problem do te chvile, dokud s tim nebudete mit problem vy osobne. Pokud se budete brat jako uchyl - at uz si to priznate ci ne - bude vas tak brat i okoli.

Pokud mi partnerka rekne, tohle bych radeji nevedela - pardon - ale prijde mi, ze ma o vas nejakou predstavu a ta predstava nejde dokupy s touhle informaci. Ale natvrdo se zeptam - vy chcete zit s predstavou ? Nebo s nekym kdo misto toho aby zil s vami, tak zije s predstavou jaky jste ? Nebude zde neco mirne spatne ? (Sorry za tvrdy dotaz, ale je to tak)

Co se tyce toho byt chlap, k tomu by ti musela rict vic moje manzelka - ostatne doraz na sraz a muzeme pokecat vsichni.

Kazdopadne chapu, take jsem zazil takove to vykrucovani stylu - no on nebude chlap protoze co ? Protoze se n krat tydne oblikne za mimino ? Ale kdyby misto toho treba n krat tydne natahnul stary pres hubu tak by chlap byl ? Nebo kdyby misto toho n krat tydne zlil sebe a kamose pivem u fotbalu a starou by poslal v rit to by byl chlap ? Tohle jsou jen nesmyslne prezitky, byt chlap jako partner je preci neco uplne jineho, nez to, ze si v soukromi clovek s partnerkou hrajou jinak. Neni dospele chovani spis takove, ze neni potreba resit co a jak ? Neni dospele spise delat druhemu radost a poteseni, nez s nim zapasit o to, jak moc je jeste chlap, ci jak moc je zenska, ci jak moc .... ? To bychom se preci mohli vratit n desitek let zpet a bruntal uchyl byl kazdej krom misionaru.

Nezrif:
Pokusím se shrnout svůj současný pohled na problém "vyrovnání se s ABDL".

Prošel jsem si obdobím, kdy jsem vše přísně tajil, nesmírně se za tuto zálibu neměl rád. V té době jsem byl se svou první přítelkyní. Té jsem o tom nikdy nic neřekl. Vztah to byl jednoznačně nejslabší ze všech, co jsem měl, ale i tak na něj rád vzpomínám.

Dále jsem měl období, kdy jsem to začal nějak řešit. To bylo s mojí druhou přítelkyní, které jsem o tom asi po půl roce řekl. Sice to jakoby přijala, ale viděla to jako něco, čeho bych se měl zbavit. Jako něco, čeho se nechce účastnit, a co by mělo být zahubeno. Je zajímavé, že BDSM hrátky jí připadaly zcela normální, a ty naopak po čase omrzely mě. Když mě po 3 letech opustila, dával jsem vše za vinu právě ABDL, protože mě praktikování této záliby vždy duchovně jaksi stahovalo ke dnu. Rozhodl jsem se proto tehdy udělat vše pro to, abych se toho navždy zbavil. Vyvinul jsem opravdu nadlidské úsilí, a nakonec jsem asi po 5 měsících dospěl do fáze, kdy mi ABDL nic neříkalo. Menší problém byl jen v tom, že jsem si pak po čase uvědomil, že sice nenosím plenky, ale zato si v hlavě celé dny opakuju sugestivní formulky, denně cvičím, abych posílil vůli a před spaním i po probuzení opět autosugesce. Prostě fakt blázinec.. :D Navíc jsem cítil jakousi prázdnotu, něco bylo špatně, něco jsem neprožil, něco zkrátka chybělo. Cítil jsem, že můj život by mohl a měl být jaksi dobrodružnější, zajímavější a barevnější.

Největší legrace potom přišla s třetí přítelkyní, se kterou jsme byli před začátkem vztahu asi půl roku kamarádi. Ta se o mé zálibě dozvěděla ještě předtím, než jsme spolu vůbec začali chodit. Byla to právě ona, která způsobila můj opětovný "pád" k ABDL. Ona naopak chtěla, abych to přijal, abych to byl já nejen se svými přednostmi, ale i nedostatky. Trvalo mi docela dlouho, než jsem ABDL znovu přijal. Uvědomil jsem si, že celé moje dosavadní snažení bylo založené na odmítnutí sebe sama! (Pak se můžeme ptát, zda taková snaha vůbec může přinést něco dobrého vzhledem k tomu, čím je motivována.) Hodně jsem se za to neměl rád... Nesmírně mi pomohlo to, že se o celou zálibu hodně zajímala, a chtěla si vše vyzkoušet. Prostě nic neodsuzovala, nesoudila, byla tam jen čistá, nevinná láska a radost.

Na základě tohoto vztahu mi došlo, že ABDL není o plenkách, dudlících či dalších pomůckách. Ona to je totiž cesta, která člověka může vést, ale jen, když ji přijme. A myslím si, že to je krásná cesta, protože alespoň mě vede právě k jakési základní dětské radosti, bezpodmínečné lásce, přijetí, a vlastně k Bohu. Může to znít neuvěřitelně, ale skutečně to tak cítím.

Když jsem se přijal, tak jsem zjistil, že ABDL není žádná nestvůra, co by pohltila celý můj život, a které bych se měl obávat. Zjistil jsem, že vše co potřebuju je nosit plenky na noc, protože vznik této záliby u mě souvisí se sekundární enurézou, kterou jsem míval, ale to není tak důležité. Všechna ta nesmírná potřeba nosit plenky neustále vycházela jen z velkého přetlaku, který jsem v sobě vytvořil odmítáním sebe sama. Ani už neplatí, že bych hned po zalepení plenky nějakým způsobem duchovně či morálně upadal. To jsem byl taky jen já se svým sebeodmítáním.

Momentálně celou tuto věc řeším s jednou moc fajn psycholožkou, kterou mi snad seslalo samo nebe, neboť už měla jednoho podobného pacienta. Podotýkám, že terapie se nezakládá na žádném "trénování vůle". Sama mi řekla, že léčba podobných problémů je většinou neúspěšná, pokud je pacient veden k tomu, aby doživotně abstinoval. Takže se prostě s její pomocí nyní snažím dobrat nějakého rozuzlení celé této cesty. To je tedy můj postup. :-)

A jinak souhlasím s Raulíkem: Partnerka by měla svého muže přijmout takového, jaký je. A samozřejmě i muž ženu. Protože v opačném případě ho přece nemiluje, nebo se pletu? Vztahy nás uzdravují - čistou, všeobjímající a bezpodmínečnou láskou.

EDIT: Tak nakonec ještě něco.. :D  Myslím si, že všechny takovéto zvláštnosti jsou vlastně požehnáním - samy o sobě totiž dokazují naši jedinečnost. Zdá se mi, že se v těchno temnotách duše skrývá velký potenciál, který se nám postupně ukáže, když s ním začneme nějak rozumně pracovat. Je to prostě motivace k práci na sobě. ABDL je navíc něco, co není až tak dobře prozkoumáno. Máme proto jedinečnou příležitost jít po této neobyčejné stezce!

raulik:
Nezrif : Vsechna cest, klobouk dolu, moc pekne napsano. Prijde mi to jako byt obezni, trapit se tim a v dusledku sebenenavisti se pak prezirat. Mejme se radi jaci jsme, mohli jsme dopadnout podstatne hure ! Nikomu neublizujeme ba naopak, dokazeme dat vic, nez mnoho lidi chodicich po tehle planete. Akorat misto smirenim se s necim, hledejme sebe sama a posleze teprve partnera.

Pred lety tu byl jeden dotaz - zkracene asi takto :

"Jsem 22 let stastne zenaty, ale manzelka o tom nevi, rad bych ji o tom rekl, ale nevim jak poznat tu pravou dobu a prilezitost, poradite ?"

"Muj osobni nazor je ten, ze nejlepsi byla doba pred 23-24lety, sorry!"

PetrMyslivec:
Pettulinka - třeba tě žena překvapí, ono období těhotenství a následná péče o dítě v životě ženy znamená také velký převrat a spousta věcí se najednou jeví úplně jinak a jak psal Raulík: to, že máš tokovou zálibu snad na to že jsi chlap nic nemění, ale důležitější snad je, že se dokážeš o svou rodinu postarat!

Nezrif - zajímalo by mě, jestli návštěva terapeuta je pouze kvůli ABDL a zda jste se dohodli na nějakém závěru - tedy na tom, kam by tě to mělo dostat, aby již nadále žádnou takovou péči nepotřeboval (terapeutickou). Protože takové to "není mi fajn tak chodím k psychologovi" moc neuznávám, jelikož to by tam chodilo 99 procent populace, ale "chodím k psychologovi protože mám problém a chci ho vyřešit alespoň tak, aby ......" je už nějaká konkrétní cesta.

Já ve svých 30ti letech (jo, letí to) mohu říct, že jsem si prožit stejné životní etapy a dnes už vím, že jedná možnost, kterou vidím je se tím netrápit a užívat si. Zase tím nikoho zbytečně neobtěžovat, ale také ne se nějak výrazně kvůli někomu neomezovat. Žít a nechat žít....

Navigace

[0] Seznam témat

[#] Další strana