Jmenovala se Jana. Táhlo jí na třiadvacátý rok a byla už pět let nezaměstnaná. Vlastně nikdy žádnou práci neměla. Její máma to nesla těžce, když žily obě z jejího důchodu a sociálních dávek, které se rok od roku snižovaly.
Zpočátku se snažila hledat práci, usilovně a zoufale. Měla velké sny, které však s postupem času bledly a ztrácely svůj půvab i možnost stát se realitou. Byla už téměř odhodlaná vzít jakoukoli práci, ale v chudém regionu prostě nic nebylo.
Bylo to v půli léta, když si všimla inzerátu: „Hledáme ošetřovatelky AB, praxe není nutná, zájemkyně zaškolíme. Vhodné pro ženy bez závazků, práce vyžaduje dlouhodobou přítomnost v ústavu. Plat od 10 000 Kč měsíčně.“
Řekla si, že to zkusí. Jela tedy do blízkého města na konkurz.
Uvedli ji do malého sálu administrativní budovy nedaleko nádraží, kde již čekalo asi patnáct zájemkyň obdobného věku jako ona. Káva byla zdarma, minerálka také. „Nemám šanci,“ pomyslela si, když viděla ostatní slečny ve slušivých kostýmcích. Náhle jí letní šaty, co si pečlivě vybrala, připadaly neprofesionální a ošklivé…
Postávala spolu s ostatními u stolů s občerstvením, když do místnosti vstoupila starší, asi pětatřicetiletá, ale krásná brunetka v lehkých, splývavých šatech.
„Dobrý den, slečny. Dříve, než začneme oficiálně, bych vás chtěla upozornit na několik maličkostí.
Zaprvé: práce, kterou nabízíme, vyžaduje celoroční pobyt v našem ústavu na Šumavě. Pracujeme v cyklech, kdy asi měsíc pracujete dvanáct hodin denně, pak máte zhruba měsíc volno. Protože je náš provoz nepřetržitý, nejsou za svátky, soboty, neděle a noční služby příplatky. Vyrovnáváme je volnem. Pokud by to některé z vás nevyhovovalo, bude lépe, když ji nebudeme okrádat o čas.“
„Až na Šumavě?“ Zeptala se jedna dívka.
„Ano.“
„To je mi líto,“ odpověděla smutně, jedním lokem dopila kávu, vzala kabelku a odešla. Za ní se vydalo dalších pět děvčat. Manažerka se usmívala a počkala, až za poslední zaklapnou široké dveře konferenční místnosti.
„Dobrá, tak tedy zadruhé. Hledáme ošetřovatelky…“
„Na to nemám vzdělání,“ ozvalo se ze skupiny děvčat.
„Ne,“ usmála se manažerka, „nemáte a nepotřebujete ho. Předpokládám, že žádná z vás nezná zkratku AB?“ Přelétla očima shromážděné dívky. „Myslela jsem si to. AB znamená Adult Baby, tedy dospělého, který si hraje na dítě. Právě takové pacienty budete ‚ošetřovat‘.“
„Hledáte kurvy?“ Zhrozila se jedna dívka.
„Ne,“ odpověděla stále se usmívající manažerka, patrně zvyklá na podobné reakce, „nebudete poskytovat žádné sexuální služby. Budete přebalovat, koupat a krmit dospělé v plenkách.“
„Fůůůj!“ Zašumělo to a šestice dalších děvčat bez rozloučení zmizela pryč.
„Dobrá,“ řekla manažerka ke zbylým dívkám, „teď je vás tu již jen posledních sedm. Sedm statečných. Ale ještě to není vše. Protože náš ústav poskytuje útočiště pro velké malé děti, pro něž je plenka fetišem, nejsou v celé budově záchody. Nejen klienti, ale i personál nosí plenky a používá je k účelům k tomu určeným.“ Zdvihla si šaty. Místo spodního prádla měla na sobě bílé plenkové kalhotky.
„Je mi líto, tohle je na mne moc,“ ozvala se další dívka.
„Na mě taky.“
„I na mě.“
Manažerka se s úsměvem rozloučila s odcházejícími a zaměřila svou pozornost na zbývající čtveřici. „Říkala jsem, že nebudete poskytovat žádné sexuální služby? Ne tak docela, protože vaše uniforma, kterou budete nosit po celou dobu pobytu v ústavu, vypadá přibližně takto.“ Na ta slova spustila šaty na zem a stála tak až na plenku a lodičky zcela nahá. Dvě další uchazečky odešly.
„Ještě nějaké překvapení?“ Zeptala se Jana.
„Už poslední,“ zahleděla se na ni manažerka, „abyste mohly dobře vykonávat svou práci, absolvujete měsíční pobyt v ústavu jako klient – avšak oproti nim zdarma. Pokud ovšem vydržíte poté pracovat alespoň měsíc. Jinak po vás budu chtít úhradu v plné ceně.“
„Kolik to dělá?“ Zeptala se dívka vedle Jany.
„Celý měsíc stojí nového klienta třicet tisíc korun.“
„Do toho nejdu, je mi líto.“
„Rozhodnutí je jen na vás.“
„Sbohem,“ rozloučila se dívka a zanechala Janu s manažerkou samotnou.
„A co ty?“ Zeptala se manažerka.
„Zkusím to. Když tak to ten měsíc vydržím.“
„Mohu vědět, proč tu práci chceš?“
„Žiju sama s mámou… a už nám došly i peníze, které jsme neměly. Zkusím to.“
„Dobrá,“ usmála se manažerka, tentokráte skutečným, upřímným úsměvem. „Zítra se vracím do ústavu, mohu tě tam dovézt. Kde bydlíš?“
Jana jí to řekla.
„Takže podepíšeme smlouvu, ne?“
*****
dále...