Autor Téma: Něco víc než jen práce  (Přečteno 13313 krát)

Offline DP

  • 50 a více
  • ****
  • Příspěvků: 62
  • Karma: 0
Něco víc než jen práce
« kdy: Července 05, 2015, 23:37:46 »
Jmenovala se Jana. Táhlo jí na třiadvacátý rok a byla už pět let nezaměstnaná. Vlastně nikdy žádnou práci neměla. Její máma to nesla těžce, když žily obě z jejího důchodu a sociálních dávek, které se rok od roku snižovaly.
Zpočátku se snažila hledat práci, usilovně a zoufale. Měla velké sny, které však s postupem času bledly a ztrácely svůj půvab i možnost stát se realitou. Byla už téměř odhodlaná vzít jakoukoli práci, ale v chudém regionu prostě nic nebylo.
Bylo to v půli léta, když si všimla inzerátu: „Hledáme ošetřovatelky AB, praxe není nutná, zájemkyně zaškolíme. Vhodné pro ženy bez závazků, práce vyžaduje dlouhodobou přítomnost v ústavu. Plat od 10 000 Kč měsíčně.“
Řekla si, že to zkusí. Jela tedy do blízkého města na konkurz.

Uvedli ji do malého sálu administrativní budovy nedaleko nádraží, kde již čekalo asi patnáct zájemkyň obdobného věku jako ona. Káva byla zdarma, minerálka také. „Nemám šanci,“ pomyslela si, když viděla ostatní slečny ve slušivých kostýmcích. Náhle jí letní šaty, co si pečlivě vybrala, připadaly neprofesionální a ošklivé…
Postávala spolu s ostatními u stolů s občerstvením, když do místnosti vstoupila starší, asi pětatřicetiletá, ale krásná brunetka v lehkých, splývavých šatech.
„Dobrý den, slečny. Dříve, než začneme oficiálně, bych vás chtěla upozornit na několik maličkostí.
Zaprvé: práce, kterou nabízíme, vyžaduje celoroční pobyt v našem ústavu na Šumavě. Pracujeme v cyklech, kdy asi měsíc pracujete dvanáct hodin denně, pak máte zhruba měsíc volno. Protože je náš provoz nepřetržitý, nejsou za svátky, soboty, neděle a noční služby příplatky. Vyrovnáváme je volnem. Pokud by to některé z vás nevyhovovalo, bude lépe, když ji nebudeme okrádat o čas.“
„Až na Šumavě?“ Zeptala se jedna dívka.
„Ano.“
„To je mi líto,“ odpověděla smutně, jedním lokem dopila kávu, vzala kabelku a odešla. Za ní se vydalo dalších pět děvčat. Manažerka se usmívala a počkala, až za poslední zaklapnou široké dveře konferenční místnosti.
„Dobrá, tak tedy zadruhé. Hledáme ošetřovatelky…“
„Na to nemám vzdělání,“ ozvalo se ze skupiny děvčat.
„Ne,“ usmála se manažerka, „nemáte a nepotřebujete ho. Předpokládám, že žádná z vás nezná zkratku AB?“ Přelétla očima shromážděné dívky. „Myslela jsem si to. AB znamená Adult Baby, tedy dospělého, který si hraje na dítě. Právě takové pacienty budete ‚ošetřovat‘.“
„Hledáte kurvy?“ Zhrozila se jedna dívka.
„Ne,“ odpověděla stále se usmívající manažerka, patrně zvyklá na podobné reakce, „nebudete poskytovat žádné sexuální služby. Budete přebalovat, koupat a krmit dospělé v plenkách.“
„Fůůůj!“ Zašumělo to a šestice dalších děvčat bez rozloučení zmizela pryč.
„Dobrá,“ řekla manažerka ke zbylým dívkám, „teď je vás tu již jen posledních sedm. Sedm statečných. Ale ještě to není vše. Protože náš ústav poskytuje útočiště pro velké malé děti, pro něž je plenka fetišem, nejsou v celé budově záchody. Nejen klienti, ale i personál nosí plenky a používá je k účelům k tomu určeným.“ Zdvihla si šaty. Místo spodního prádla měla na sobě bílé plenkové kalhotky.
„Je mi líto, tohle je na mne moc,“ ozvala se další dívka.
„Na mě taky.“
„I na mě.“
Manažerka se s úsměvem rozloučila s odcházejícími a zaměřila svou pozornost na zbývající čtveřici. „Říkala jsem, že nebudete poskytovat žádné sexuální služby? Ne tak docela, protože vaše uniforma, kterou budete nosit po celou dobu pobytu v ústavu, vypadá přibližně takto.“ Na ta slova spustila šaty na zem a stála tak až na plenku a lodičky zcela nahá. Dvě další uchazečky odešly.
„Ještě nějaké překvapení?“ Zeptala se Jana.
„Už poslední,“ zahleděla se na ni manažerka, „abyste mohly dobře vykonávat svou práci, absolvujete měsíční pobyt v ústavu jako klient – avšak oproti nim zdarma. Pokud ovšem vydržíte poté pracovat alespoň měsíc. Jinak po vás budu chtít úhradu v plné ceně.“
„Kolik to dělá?“ Zeptala se dívka vedle Jany.
„Celý měsíc stojí nového klienta třicet tisíc korun.“
„Do toho nejdu, je mi líto.“
„Rozhodnutí je jen na vás.“
„Sbohem,“ rozloučila se dívka a zanechala Janu s manažerkou samotnou.
„A co ty?“ Zeptala se manažerka.
„Zkusím to. Když tak to ten měsíc vydržím.“
„Mohu vědět, proč tu práci chceš?“
„Žiju sama s mámou… a už nám došly i peníze, které jsme neměly. Zkusím to.“
„Dobrá,“ usmála se manažerka, tentokráte skutečným, upřímným úsměvem. „Zítra se vracím do ústavu, mohu tě tam dovézt. Kde bydlíš?“
Jana jí to řekla.
„Takže podepíšeme smlouvu, ne?“

*****
dále...

Offline DP

  • 50 a více
  • ****
  • Příspěvků: 62
  • Karma: 0
Re:Něco víc než jen práce
« Odpověď #1 kdy: Července 05, 2015, 23:39:33 »
... pokračování (1):

Jana pozorovala, jak polonahá manažerka rozbaluje notebook a zaznamenává Janiny nacionále. Podpis pod čerstvě vytištěnou smlouvou byl pak záležitostí okamžiku.
Na rozloučenou podala manažerka Janě ruku a dala jí balíček.
„Jsou tam dvě plenky. Zkus si jednu vzít na noc, ať si to vyzkoušíš. A tu druhou měj zítra na sobě až pro tebe přijedu.“
„Tak dobře,“ řekla Jana.

Doma Jana oznámila mámě, že má práci. Máminu radost vystřídal jemný smutek, když se dozvěděla, že její dcera odjíždí přes půl republiky daleko.
„Pošlu ti z pošty pohled,“ slíbila Jana, když se rozhodla ostatní aspekty své práce zamlčet. Pak oslavily Janinu šanci posezením u televize.
Na spaní si Jana poslušně vzala plenku. Zatočila se před zrcadlem – bylo to dobré, pod noční košilí nebyla plenka moc vidět, takže nehrozilo nebezpečí, že by máma něco zjistila. Cestou z koupelny zkoumala nový pocit, jak se jí okraje plenky otíraly o stehna. Trochu to šustilo – ale jen trochu. Zkusila jít s o trochu více roztaženýma nohama a bylo to lepší. Připadala si trapně. Lehla si do své postýlky a pohladila polštář, jako by se s ním loučila. Vzdychla při tom pocitu, zavrtěla se, znovu si uvědomila plenku mezi nohama, ale již jen na okraji vědomí. Krátce nato již spala.

Ráno se probudila brzy. Začínal hezký, slunečný den, který sliboval, že ranní chlad rychle zmizí pod náporem slunečních paprsků. Jana se posadila. Ucítila mezi nohama vlhko. Se zděšením rychle rozepla plenky, aby se přesvědčila, že není počůraná. Úlevou vzdychla – nebyla. Jenom se trochu zapotila. Zmačkala plenku a zmizela na záchodě. Naposledy pro dlouhou dobu.

Po rychlé snídani si sbalila nějaké teplejší oblečení, vždyť se bude vracet domů až za měsíc. Také deníček a pár drobností. Vše se vešlo do malé tašky.
Před desátou hodinou se rozloučila s mámou, vzala tašku a odešla na ulici. Manažerka tam již čekala opřená o auto. Vzala Janě tašku, hodila ji do kufru auta a pak nasedly.
„Máš plenku?“
Jana přikývla.
„Ukaž.“
Jana lehce nadzvedla konec šatů tak, že bylo možné vidět spodní okraj plenky.
„V pořádku,“ usmála se manažerka, „máme před sebou skoro sedm set kilometrů a já pauzy nedělám. Jmenuji se Pavla. A tykej mi. V práci si všechny tykáme.“

Auto lehce proklouzlo vesnicí, prokličkovalo městem a záhy vjelo na rychlostní silnici. Pavla řídila s lehkostí, jako člověku dodává jen dlouhá praxe. Po cestě si povídaly a upíjely z Pavliných zásob chlazené koly. V autě bylo horko, i když běžela klimatizace; proti tak prudkému náporu pozdně letního slunce neměla klimatizace šanci.
Byly zhruba v půli cesty, když se Jana přiznala, že se jí chce na záchod.
„Máš plenku,“ namítla Pavla.
„Nejde to…“
Pavla vytáhla z přihrádky osvěžující ubrousky. „Otři si ruce… tááák… a teď je dej před ventilátor… uvolni se… pssssssssssssss…“ A bylo to. Po prvním čůrku se Jana zarazila a zastyděla se.
„V pořádku, Janičko,“ řekla Pavla mile, „jen to pusť. Musíš se to zase naučit.“ Nato vytáhla šaty výš a odhalila plenku, která se jí mezi nohama zbarvila do žluta. A Jana pustila. Cítila, jak jí plenka bobtná mezi nohama.
„Vítej na palubě,“ usmála se Pavla.

Jeli dlouhých šest hodin. Poslední část cesty Janě připadala nesnesitelná. Když čůrala, tak jí moč už tekla po nohou, prosakovala do šatů a v autě to začínalo páchnout. Řeč již vázla a obě ženy byly unavené. Jana místy poklimbávala. Měla hlad, byla celá zpocená a mokrá. Už si přála, aby byly na místě.
Projely zapadlou vesnicí a serpentinami vyšplhaly na mírný kopec k velkému bílému domu obehnanému vysokou zdí.
„Býval to blázinec, pak odborářská zotavovna a nakonec ruina. Koupila jsem to v devadesátém a trvalo mi skoro pět let, než jsem to tu opravila tak, aby se tu dalo bydlet,“ vysvětlila Pavla, když pomalu vjížděla do krytého dvora. „Konec utrpení po cestě. Jsme doma. Dáš si sprchu?“
„Moc ráda.“

Pavla zručně sundala ze sedadel auta potahy a Jana uviděla igelitovou vrstvu skrytou pod látkovým potahem. „Praktické,“ usoudila.
„Velmi,“ přiznala Pavla. Jana si z kufru vzala tašku a přehodila ji přes rameno. Zamířily ke vchodu, kde stála ošetřovatelka v nacucaných plenkových kalhotkách.
„Ahoj,“ pozdravila Pavlu, „vedeš nám novou kolegyni, jak vidím. Jmenuji se Iveta,“ obrátila se k Janě.
„Jana.“
„Dej mi tu tašku, odnesu ti ji do tvého pokoje. Asi se chcete osprchovat, ne?“
„Rozhodně!“
Jana předala tašku a následovala Pavlu, která již mířila do nitra budovy.

„Tady jsou kanceláře, tamtudy se jde do skladu a k pokojům sester. A tady je koupelna,“ řekla Pavla, když vstoupily do veliké místnosti s prosklenými zdmi. „Tam vidíš hernu, kde si naše děti hrají přes den. Támhle jsou ložnice.“
Jana pohlédla na sprchy, které byly v prosklených kójích. „To se na mně budou všichni dívat při sprchování?“
„Jistě. Je to součást našich služeb,“ odpověděla Pavla. Zahodila šaty a boty do koše v rohu místnosti. „Svlékni se, ale plenku si nech.“ Jana ji pochmurně napodobila.
Pavla vedla Janu do sprchové kóje. Zkontrolovala lepítka plenky. „Nejprve se opláchni. Pak, až pod sprchou, plenku zahoď. Je to dobré kvůli zápachu – většina se pod sprchou ztratí. Použité plenky házíme tam do toho koše,“ ukázala na plastikový koš u podivných stolů.
„Tak jo,“ řekla Jana a pustila na sebe proud vlažné vody. Bylo to osvěžující. Co na tom, že za skleněnou stěnou na ni civělo několik přerostlých mimin.

Když vystoupila ze sprchy, najednou svěží a čistá, čekala na ni Pavla s plenkou v ruce. „Pojď, přebalíš mne,“ řekla Janě a huspla na stůl. Podrobně Janu navigovala, co má dělat, až bylo vše hotovo. Pavla sklouzla ze stolu, mírně podřepla, aby napnula švy plenky vycpané navíc vložnou plenou.
„Šlo ti to dobře,“ pochválila ji. „Teď pojď, v kanceláři napíšeš ty pohledy domů, jak jsme o tom po cestě mluvily. Nějaké tu máme. My je pak pošlem.“
„A já plenky nedostanu?“
„Ale dostaneš, jen vyčkej. Teď jsi novorozeňátko, a to musí být nahaté,“ rozesmála se. „Pojď, čím dřív to sepíšeme, tím dřív dostaneš svoje plenky.“

Offline DP

  • 50 a více
  • ****
  • Příspěvků: 62
  • Karma: 0
Re:Něco víc než jen práce
« Odpověď #2 kdy: Července 05, 2015, 23:40:55 »
... pokračování (2):

Rudá až za ušima cupitala Jana za suverénní Pavlou do kanceláře. Napsala tři pohledy mámě a podepsala směnku na třicet tisíc. Dobře jí z toho nebylo. Moc peněz na nezaměstnanou holku.
Pak ji Pavla odvedla do zatemnělé místnosti s postelí. Vzápětí za nimi přišla Iveta.
„To je iniciační pokojíček. Tady strávíš týden,“ vysvětlila Pavla. „Tady si prožiješ scénář ‚mimino‘. Další týden pak strávíš jako batole, to už budeš s našimi klienty. Pak týden jako děťátko a nakonec týden jako holčička.“
„Jaký je mezi tím rozdíl?“
„Miminko jen leží, spí, jí a pije. Batole se pohybuje po herně, má širší jídelníček, ale nechodí. Ale už si může hrát. Děťátko je podle ročních až tříletých dětí – chodí, hraje si, cvičí a tak. Stravu má prakticky normální. Scénář holčička je pak podle předškolních dětí až prvňáčků. Každému scénáři kromě jídla a činností odpovídá i oblečení klienta. A také vyžadované chování.“
„Aha.“
„Ještě nějaké otázky?“
„Ne,“ zavrtěla Jana hlavou.
„Dobře. Miminka totiž nemluví. Odteď se smíš jen smát nebo plakat, nebo řvát. Ale beze slov. Každé slovo se trestá, možná uvidíš jak.“
Jana vyjekla. Naštěstí beze slov.
„Tak, teď si hajni,“ řekla jí sladce Iveta. Jana se položila na postel a pak to šlo už rychle. Kolem krku jí cvakl obojek a Iveta jí k obojku připoutala ruce. Roztáhly jí nožičky a zafixovaly jejich polohu dalšími koženými pouty. Pod zadeček jí zasunuly podložku a potřely ji mezi nohama pěnou.
„E…. áááááááááááá…“ vyjekla Jana. Pěna pálila.
„Budeš to muset chvilku vydržet. Je to depilační krém. Je sice hodně jemný, ale přeci jen trochu nepříjemný.“
Jana škubala svými pouty. Ale rukama si dosáhla sotva na obličej a nohy měla příliš pevně uchycené. Po tváři jí stekla slzička. Co bude ještě muset vytrpět…
Pět minut. Pět minut postupně zesilujícího pálení kůže na nejintimnějším místě. Pak konečně Iveta pěnu setřela. Jana s námahou zvedla hlavu, aby se na sebe podívala. Chloupky, které jí kryly klín, byly pryč. Iveta si ji zálibně prohlížela. Pak ošetřila podrážděná místa chladivým krémem. Jana jen slastně vzdychala.
Pak Iveta s Pavlou vytáhly Janě zpod zadečku podložku a nahradily ji rozloženými igelitovými kalhotkami a čtyřmi velikými, bílými bavlněnými plenkami. Zručně ji zabalily do plenek a zapnuli jí kalhotky. Pak se Jana podivila. To, co zprvu považovala za prostěradlo, byla rozložená zavinovačka. Pavla s Ivetou ji vmžiku zabalily a znemožnily jí tak jakýkoli pohyb. Janě ze zavinovačky koukala jen hlava. Nato Iveta odněkud vykouzlila velikou, snad půl metru dlouhou a dobře decimetr širokou láhev zakončenou velikým dudlíkem.
„Máš hlad, viď,“ zašeptala Iveta a vsunula Janě dudlík do úst. „Tak bumbej. Je to kašička.“
Jana měla hlad. Tak začala sát. Po jazyku jí do hrdla klouzala vlažná, příjemně sladká řiďoučká krupicová kaše. Jana pila, pila a pila až byla láhev prázdná.
„Hodné miminko.“
Jana se usmála. Měla plný žaludek, mezi nožičkama ji už nepálilo a bylo jí dobře. Na okamžik se jí Iveta ztratila ze zorného pole. Z reproduktorů, někde vysoko na zdi, se začala linout tichá, uklidňující melodie podbarvená zvuky lesa. Iveta vsunula Janě do pusy dudlík. Jana popotáhla. Z dudlíku vytáhla trošku nasládlé tekutiny. „Čaj,“ identifikovala. „Copak se miminkům dává čaj? Vlastně ano, dává,“ přemýšlela. Hudba ji uspávala. Zadudlala, polkla, oči se jí klížily. Byla unavená. Za okamžik již spala.

„Co myslíš, vydrží?“ Zeptala se Pavla Ivety šeptem před Janiným pokojíčkem.
„Je poddajná. Vydrží a přizpůsobí se. Dokonce jsem jí pustila iniciační pásek pro plnou ztrátu kontroly. Zůstane a bude se jí to líbit.“
„Tu pásku jsme ještě nepoužily,“ zlobila se Pavla.
„Nikdo z klientů nechtěl úplnou ztrátu kontroly nad vyměšováním. Pořád dokola točíme tu podmíněnou plenkami. Ale tahle mi dala moc práce a chtěla bych ji vyzkoušet.“
„Zkoušej si na sobě.“
„Už se stalo.“
„A?“
„Funguje. Jenže já už tou dobou plenky běžně nosila. Ona je pro mě výzva – dnes prvně měla na sobě plenky od té doby, co odešla s diplomem z jeslí,“ ušklíbla se Iveta.
„Uvidíme v noci.“
„Už usnula. Uvidíme.“


Janu probudilo naléhavé nutkání jít na záchod. Zkusila se pohnout. Nešlo to. Pak si vzpomněla, že je svázaná a zababoulená. Že na žádný záchod jít nemůže, protože tady žádné záchody nejsou. Zamrkala a zjistila, že kolem ní je tma. Asi už je noc. V pokojíčku hrála příjemná, tichá hudba smíšená se zvuky pláže a větru. Zavřela oči a opět začínala klimbat. A pak se pokakala. Skutečnost, že jí z prcinky vyklouzlo řídké hovínko, ji opět probrala. Povzdechla si. Uvolnila se – nic jiného stejně dělat nemohla. Pak ucítila, jak se jí mezi nohama rozlévá mokré teplo. „Počůrala jsem se,“ uvědomila si. Zakrátko jí ale klesla víčka a opět usnula. Ze snů cumlala dudlík a polykala sladký čaj, který z něj mírným pramínkem vytékal.
Co nevěděla, byla skutečnost, že podprahovou hlasitostí jí jemný, příjemný a konejšivý hlas nabádal, aby se uvolnila, aby spala, kakala a čůrala. Ten hlas, který jí vstupoval do podvědomí, jí říkal, že má být šťastná, že se jí líbí být počůraná a pokakaná. Ten hlas byl tak mámivý, že s ním podvědomě nebojovala, jen ho přijímala. A ze snů se sladce usmívala.

Ráno k ní přišla neznámá sestřička.
„Ahoj Jano, já jsem Petra. Přišla jsem tě přebalit. Vidím, že ses dobře vyspinkala.“
Jana zahuhlala souhlasně. Vzpomněla si, že nemá mluvit. Petra rozbalila zavinovačku a zadívala se Janě mezi nohy. „Hodné miminko,“ zašvitořila a rozepnula Janiny igelitové kalhotky, „krásně se nám pokakalo a počůralo.“
Jana spokojeně zadudlala. Netušila, že Petra právě pronesla frázi, kterou jí podprahový hlas šeptal celou noc do ouška. Netušila, že právě tím Petra fixovala vše, co jí bylo podvědomě vštípeno.
Petra stáhla špinavé plenky a hodila je do košíku. Zamračila se nad kalhotkami, které pak putovaly za plenkami. Vlhkou žínkou otřela Janu mezi nohama a na zadečku. Pak ji podložila novými kalhotkami a další čtveřicí plen. Pečlivě je urovnala a uvěznila v kalhotkách. Klaply patentky a pak se Janino tělo opět skrylo v zavinovačce.
„Bumbej,“ řekla Petra a vyměnila Janě dudlík za velkou láhev s kašičkou. Jana poslušně sála.
Vypila jen necelé tři čtvrtiny láhve, ale už měla dost. Začala kroutit hlavou s cílem vyplivnout dudlík.
„Ale no tak! Zlobivé miminko!“ Zlobila se Petra. „Tu láhev pěkně dopiješ!“ Na ta slova Jana vyplivla dudlík. Kašička jí stékala po tváři. Petra jí otevřela pusu a vrazila jí dudlík málem až do krku. „Vyplivni to ještě jednou a já tě…“ ale než stihla vyslovit svou hroznu, byl dudlík venku.
Petra se zachmuřila a odtáhla láhev.
„Zlobivé miminko. Zlobivé miminko musím potrestat.“ Řekla a rozmotala zavinovačku. Cvakly patentky, kalhotky se rozložily a uvolnily tlak na její přirození. Ale to nebylo místo, které by Petru zajímalo. Nadzvedla Janu trochu víc a prudce jí něco zasunula do zadečku.
„Au!“ Zaprotestovala Jana, která zapomněla, že mimina nemluví. „To bolí!“
„Miminka nemluví,“ připomněla jí Petra. „Za trest ti to nechám až do večera. A žádné přebalování v poledne. Pak ještě otočila drobným mechanismem roztahovadla a zvětšila tak jeho průměr na pět, šest, sedm centimetrů. Zastavila. Jana plakala. Roztahovadlo v zadečku tlačilo. Bolelo to. Jana plakala, ale mluvit se už neodvážila.
Plenky přikryly Janin zadeček a zafixovaly i roztahovadlo. Zavinovačka pak opět zamezila jakémukoli pohybu.
„Teď to pěkně dobumbej,“ řekla Petra sladce a znovu vrazila Janě dudlík do pusinky. Jana se přemohla a pila.
„Hodné miminko,“ pochválila ji Petra. Vrátila jí do pusinky dudlík napojený na čajovou láhev. Pak Janě nasadila čepičku, která zakryla vše, kromě nosu a zafixovala tak dudlík v pusince.
„Teď pěkně spinkej, večer se na tebe zase přijdu podívat,“ rozloučila se s ní Petra a její tiché kroky zmizely za dveřmi. Jana zůstala sama v umělé temnotě. Ta věc v zadečku nepříjemně tlačila, ale bolest už trochu ustoupila. Žaludek měla plný kašičky a z dudlíku jemným pramínkem vytékal čaj. Musela dudlat a polykat. Plakala. Tiše plakala a proklínala se, že vzala tuhle hroznou práci. Ale odhodlala se vydržet to a zůstat měsíc, aby splatila dluh. Pak se vrátí domů.
Postupně přestávala vnímat tlak v zadečku, tichá hudba ji konejšila a Jana usnula.

Offline DP

  • 50 a více
  • ****
  • Příspěvků: 62
  • Karma: 0
Re:Něco víc než jen práce
« Odpověď #3 kdy: Července 05, 2015, 23:42:07 »
... pokračování (3):

Vzbudilo ji, jak jí někdo sundal čepičku z hlavy. Zamrkala očima a zaostřila. Skláněla se nad ní Petra. Jana si radostně mroukla.
„Jsi ráda, že mně vidíš? To je dobře. Teď se podíváme na tvé plenky.“ Osvobodila Janu ze zavinovačky. „Moc hodné miminko,“ pronesla pochvalně, když vytahovala mokré plenky, „krásně počůrané.“ Pak Janu omyla a vyndala jí ze zadečku roztahovadlo. Jana se hlasitě zasmála. Ucítila dotek suchých, měkkých plen a štěstím si pobrukovala. Miminko nemluví. Nechala se zavinout a poslušně vybumbala litrovou láhev krupičky.
Zavrtěla se, aby rozehnala začínající křeče v nohách. Petra chápavě pokývala hlavou a uvolnila zavinovačku. Klapla pouta a uvolnila Janiny nohy. Potom Petra zavinovačku opět utáhla a překlopila Janu na bříško. Popřála jí dobrou noc a odešla.
Jana si libovala v nové poloze, už jí totiž pobolívala záda, a věnovala se přemítání. Konec konců teď,  když jí vytáhli tu hroznou věc ze zadečku, byl zdejší pobyt docela dobrý. Starají se tu o ni, přebalují ji a krmí. Určitě to vydrží a začne vydělávat velké peníze. Až vydělá dost, vrátí se domů autem, ať sousedky koukají. Opájela se tou představou tak dlouho, až představy přešly do snů a ona usnula.

Vzbudilo ji sluníčko, které se dralo oknem dovnitř. Zavrtěla se a ucítila mezi nohama mokro. Musela se v noci počůrat. A taky pokakat, prozradil jí nos. Príma, sestřička ji pochválí jak je hodné miminko. Byla šťastná.
Šťastná zůstala celých šest zbývajících dní, kdy byla miminko. Papala, čůrala, spala. A sestřičky ji chválily. Pavla, Iveta, Petra, Majka, Eliška i Jarmila. Už se těšila na další týden, kdy bude batolátko.


Osmý den ráno po snídani Janu místo přebalení přeložili na pojízdné lehátko a odvezli ji do koupelny. Tam ji Pavla řekla, ať sleze z lehátka a jde do sprchy. Jana se postavila na nejisté nohy a kolébavým krokem došla do sprchového koutu. Tam spadla. Na zadeček. I když náraz na zem utlumily plenky, rozplakala se. Naprosto spontánně.
„To nic, batolátko,“ konejšila ji Pavla. Pustila sprchu a důkladně Janu umyla.
„Ata…“ zamumlala Jana a ukázala na „děti“ za skleněnou zdí, které se dívaly na její očistu.
„Ano, za chvilku si už s nimi můžeš hrát,“ řekla Pavla a rozepnula Janiny kalhotky. Plenky vyklouzly, spadly a odhalily Janinu nahotu. Pavla přejela Janě rukou po rozkroku. „Bude to chtít odstranit chloupky,“ řekla zamyšleně. Jana se při vzpomínce na pálivý depilační krém znovu rozplakala. I když již očista skončila, nechtěla odejít ze sprchy. Pavla kývla na další dvě sestry. Ty přiskočily, násilím vynesly Janu ze sprch a připoutaly ji k přebalovacímu stolu. Nohy jí upevnily do třmenů, obojek připoutaly ke stolu. Potřely jí rozkrok depilačním krémem a hluboko do zadečku zasunuly roztahovadlo. Jana slyšela cvakání mechanizmu. „Pět, sedm, deset,“ slyšela Pavlu.
„Deset centimetrů?“ Podivila se Iveta.
„Moc zlobila,“ vysvětlila Pavla. Jana to slyšela. Plakala. Bolelo to a ostatní děti se na ni dívaly.
Po dlouhé půlhodině umyly Janě přirození, které bylo opět hladké jak u novorozeněte. Uvolnily jí roztahovadlo. Jana přestala plakat.
Daly jí mezi nohy šest velkých bavlněných plenek a zafixovaly je igelitovými kalhotkami na šle. Odvázaly ji z pout a oblékly do růžových dupaček. Ty měly nohavice sešité tak, že musela mít nohy pokrčené v kolenou. Znovu jí připoutaly ruce k obojku, ale tentokrát mnohem delším řetízkem, takže mohla trochu předpažit.
Sundaly ji ze stolu na zem. „Jsem batole,“ uvědomila si Jana. Dupačky a připoutané ruce jí sice umožňovaly určitý pohyb, ale jen tolik, že se mohla po čtyřech batolit po místnosti.
Do pusinky dostala dudlík, dvě sestřičky, Marta a Pavla, ji naložily na kočárek a odvezly do herny. Vyložily ji v ohrádce pro batolata, kde byly veliké kostky, leporela, panenky, plyšáčci a další hračky.
„Batolátka taky nemluví,“ připomněla jí Pavla, „ale už můžou žvatlat.“

Tak plynul Janě další týden. Přebalovaly ji po snídani a po večeři, snídala i večeřela ještě kašičku z láhve, ale už si ji směla držet sama. Obědvala ve stoličce a vždy ji krmila některá ze sester, nebo některé ze starších dětí, velikou lžící. Celý den si hrála, koukala na pohádky z videa, nebo podřimovala na lehátku.
Velký balík plen jí držel nožičky pěkně od sebe a dupačky povolily jen batolení. Na mokré plenky si už Jana zvykla, a že čůrá nebo kaká vnímala jen jako okrajovou událost. Jednou ji sice napadla hrozná myšlenka, že už své vyměšování tak docela neovládá, ale pak se vesele zasmála. Batolátka se přece počůrávají, co je na tom? A už se těšila, až z ní bude děťátko. Už nezlobila.


Ten den přišel dříve, než se nadála. Po koupeli ji opět připoutali ke stolu a natřeli rozkrok depilačním krémem. Pálilo to. A Jana plakala. Plakala, ale nepronesla ani slůvko. Pavla ji za to pochválila.
Igelitové kalhotky i šest plen zůstaly beze změny, jen teď dostala okrové dětské punčocháčky a krátkou halenku. I obojek už byl zbytečný. Směla se postavit a chodit. Udělala několik kroků a spadla na zadeček. Začala natahovat a tak jí Pavla dala dudlík. Za ruku ji pak dovedla do herny.
Snídala, obědvala i večeřela už v dětské stoličce, jen lžíce, kterou jedla, byla tak veliká, že se často pobryndala. I bryndáček jí tedy zůstal. Stejně jako dudlík. Cítila se s ním příjemněji.
Také přebalování ráno a večer zůstalo. Běhala po herně s nožkama roztaženýma, jak ji k tomu nutil balík plen, který nosila. Honila se s ostatními děťátky, hrála si se stavebnicemi a koukala na pohádky. Týden uběhl než bys řekl borůvkový koláč.


Přetrpěla další depilaci a dostala nový oděv. Bílou halenku, krátkou sukýnku, růžové podkolenky a bačkůrky. A také papírovou plenku. V ní byla ale vložená velká bavlněná plena. Sice už mohla dát nožičky blíž k sobě, ale tak přivykla balíku plen, že stejně běhala trošku zeširoka.
Mluvit už mohla normálně, stejně jako jíst i spát. Ale čůrala do plenek s takovou samozřejmostí, že každý pokus o opětovné získání vlády nad vyměšováním skončilo nezdarem. A s každým neúspěchem o získání kontroly se počůrávala i pokakávala bezděčněji, přesně dle programu, který do ní byl na začátku vložen.
Teď se již směla nechat přebalit třikrát denně. A směla si i vybrat kdy se tak stane, ale zůstala u rutiny ráno – odpoledne – před spaním. Nezlobila. Ale stejně trestům neunikla.
Začala jí totiž škola. Učila se německy a anglicky. Sice jen slovník, který bude potřebovat při ošetřování „dětí“, ale ani tak to nebylo jednoduché. Třikrát bal potrestaná za malou snahu. Jednou musela vydržet bez přebalení celý den. Už ráno měla plenky plné a k poledni promáčela sukýnku. Moč jí přetékala z kalhotek a loužičky, které za sebou nechávala, musela vytřít vlastní halenkou. Takže byla půl dne od pasu nahoru nahá.
Podruhé dostala výprask vařečkou na holou. Ostatní děti se dívaly jak pláče a křičí. Takže si potřetí vybrala roztahování zadečku. Čekala roztahovadlo, jako předtím, ale spletla se.
Odvedli ji do tělocvičny, vzali jí plenky a posadili na rotoped. Připoutali ji k sedlu. Jana začala tušit něco hrozného…
„Ujedeš pět kilometrů,“ nařídila jí Majka. Jana šlápla do pedálů. Zamlaskalo to a do zadečku jí zajel namazaný, široký kolík. Vyjekla a vzdychla.
„Jedem, jedem!“ Popoháněla ji Majka. Jana smutně roztáčela pedály a do zadečku jí zajížděl stále hlouběji stále širší kolík. První kilometr „ujela“ za deset minut. Pak zrychlila. Při třetím to už vůbec nebolelo, naopak, začínala vzdychat slastí. Když počítadlo ukazovalo čtyři kilometry a dvěstě metrů, prožila svůj první orgasmus. Setrvačností dojela zbývající trasu a zastavila s kolíkem hluboko v sobě.
Pak přišla Majka, odvázala ji a ukázala jí kolík, který si vrážela do zadnice. Měl tvar kužele, u základny dvanáct centimetrů široký, vysoký asi dvacet. Jana se zhrozila. Tohle že měla v sobě?
Dostala zpět své počůrané plenky a ve škole se už moc snažila.
Týden skončil a Jana se už těšila domů.


Pavla ji odvezla na nádraží a dala jí s sebou balík papírových a balík vložných plen. Jana nastoupila do odpoledního rychlíku, otevřela si učebnici němčiny a mířila k domovu.



Všechny osoby a události v tomto příběhu jsou smyšlené.
Jakákoli podobnost se skutečnými osobami či osudy je čistě náhodná.

(c) D. P.
Praha, 10. 3. 2005


Offline DP

  • 50 a více
  • ****
  • Příspěvků: 62
  • Karma: 0
Re:Něco víc než jen práce
« Odpověď #4 kdy: Července 05, 2015, 23:43:03 »
Povídka, která se nepřevedla...

Vzhledem k limitu na počet znaků je tu publikovaná po částech.

Offline nobody

  • Existující tvor
  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 296
  • Karma: -4
  • jsem uzivatel
Re:Něco víc než jen práce
« Odpověď #5 kdy: Července 06, 2015, 12:14:48 »
bomba. bude nejake pokracovani ??

Offline mskvor

  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 816
  • Karma: 4
Re:Něco víc než jen práce
« Odpověď #6 kdy: Července 06, 2015, 16:05:34 »
Díky, DP, ta by mi chyběla.

Offline goodnite

  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 237
  • Karma: 3
Re:Něco víc než jen práce
« Odpověď #7 kdy: Července 07, 2015, 07:44:17 »
Super povídka ,bude nějaké pokračování ?

Offline filipemce

  • Registrovaný uživatel
  • 10 a více
  • ***
  • Příspěvků: 27
  • Karma: 1
Re:Něco víc než jen práce
« Odpověď #8 kdy: Července 08, 2015, 11:36:05 »
vynikajuco napisane :) :)

Offline gumplík

  • Registrovaný uživatel
  • 101 a více
  • ***
  • Příspěvků: 345
  • Karma: 1
Re:Něco víc než jen práce
« Odpověď #9 kdy: Července 08, 2015, 19:20:18 »
Už jsem to někde četl,ale snaha se taky cení.Já bohužel neumím moc psát,jinak bych ten příběh taky nějaký napsal.

Offline 13jh02

  • Existující tvor
  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 385
  • Karma: 2
Re:Něco víc než jen práce
« Odpověď #10 kdy: Července 10, 2015, 11:31:11 »
Příběh byl umístěn na starém fóru, jak se píše výše. Psaní je věc ošemetná, k tomuto příběhu jsem měl volné pokračování, avšak odezva moc pozitivní nebyla. Začal jsem se tedy věnovat vlastním tématům a je to těžký "porod". Buď není čas, nebo není múza. Když se obě veličiny sejdou, je to velice vzácný okamžik...