Z temnoty bezvědomí se vynořuje nutkání se pohnout. Nejde to, něco mne drží. Chci se pořádně nadechnout, ale pusu mám plnou. Zachvacuje mne panika, napínám svaly, ale jen sebou škubu. V hlavě mi začínají vířit bubny. Myšlenky mne opouštějí, vrací se tma.
V dáli temnoty svítá. Nevnímám tělo, myslí se rozlévá pocit smíření. Světlo se postupně rozlévá mým vnitřním světem. Najednou si uvědomuji, že mé tělo je zcela bezmocné, ale bůhví proč mne to vůbec neudivuje. Nemohu se na nic soustředit, myšlenky létají okolo jako hejno ptáků.
Jazykem tisknu proti patru měkký předmět. Ústa sají a jazyk laská to měkko, které ústa vyplňuje. Čím víc saju, tím intenzivněji vnímám dotyk na rtech. Všechny mé myšlenky jsou teď koncentrovány na tu jednu věc. Vždyť já cucám dudlík! Pokouším se ho vyplivnout, ale nejde to. A já vlastně ani nechci.
Začínám si uvědomovat další části těla, mozek se probouzí.
Otevírám oči, ale vidím jen tmu. Pohnout se mohu jen o pár milimetrů. Ležím v nějaké dutině, která mne těsně obepíná. Nemá tvrdý povrch, s každým pokusem o pohyb trochu uhne, aby se pak pružně vrátila zpět. Snažím se nahmatat stěnu dutiny, ale dlaně a prsty rukou mám volné, dokonce cítím závan vzduchu při rychlém pohybu zápěstím. Ruka je uvězněna jenom po zápěstí. Nohy mám doširoka roztažené. Nejen má ústa jsou vyplněná, v pochvě také cítím nějaký předmět a co víc, plný mám i konečník.
Pokouším si vzpomenout, co se stalo. Seděli jsme u skleničky, já a Patrik. Popíjeli jsme v salónu jachty, na kterou mne Patrik pozval. Předevčírem jsme vyrazili na prázdninovou plavbu Karibikem. I když se moc snažím, tak z večera si už nic víc nepamatuji.
Opila jsem se tak, že mám okno? Přepadli nás novodobí piráti - lovci orgánů? Proč jinak bych teď byla takhle svázaná? Srdce mi strachem bije až v krku, topím se v potu. Snažím se uklidnit, pomáhá soustředění všech myšlenek na ústa, která zpracovávají dudlík.
Najednou cítím něco zvláštního mezi nohama. Vlny lehkého brnění procházejí pochvou a klitorisem, postupně sílí. Ať je to co chce, přivádí mne to k šílenství. Vzdychám blahem, dole mám záplavu. Přichází výbuch slasti. V orgasmu s sebou kroutím, co mi těsné vězení dovolí. Najednou vše končí, brnění vycházející ze zasunutého kolíku se vytratilo.
„Pusťte mne, proč mne držíte“ mumlám okolo dudlíku. Místo odpovědi přichází krátká, prudká bolest v konečníku a někde hluboko uvnitř. „To bolí,“ křičím. Bolest přichází znovu, ještě silnější. A pak ještě jednou, znovu a znovu. „Nééé,“ křičím bolestí a vyděšením z neznámé síly, která mi trhá vnitřnosti. Bolest mne přemáhá a já už jenom brečím. Brečím ještě dlouho poté, co rány přestávají.
Ani nevím, jak jsem usnula. Probouzím se když slyším, jak někdo přichází. Na rty se derou otázky. „Proááááááá,“ nestačím doříct ani první slovo a přichází zase ta strašná bolest. Slovo se mění ve výkřik následovaný pláčem. Znovu se nadechuji k otázce, ale jen co povolím sevření rtů, projíždí impuls bolesti zadečkem. Tentokrát je bolest mnohem menší. Cítím pohled svého mučitele, slyším jeho dech. Sám nic neříká a mne za pokus promluvit trestá.
Co vlastně chce, kdo to je? Že by to byl Patrik? Co o něm vlastně vím? Seznámili jsme se před půl rokem, když jsem si chtěla pronajmout levný byt na okraji města. Šla jsem k němu do kanceláře podepsat smlouvu, kde byl Patrik uveden jako majitel celého domu. Když mne pozval na večeři, tak jsem neodmítla. Pro mne, holku, která z farmy ve Wyomingu přijela studovat do velkého města, bylo naše seznámení něco jako výhra v loterii.
Proč by mi to ale Patrik dělal? Vždyť se milujeme! Na blbý vtip to došlo až příliš daleko. Je to nekonečné. Celé tělo mne bolí tím, že se nemohu hýbat.
Z myšlenek mne vytrhává kapalina pomalu proudící do konečníku. Co je zase tohle? Mám plná střeva, bojím se, že prasknu, bojím se zakřičet „dost“, chce se mi hrozně kadit. Klidně bych to pustila pod sebe, ale zátka v konečníku drží pevně, tlačím, čůrám, ale zátku vypudit nemám sílu. Něčí ruce mne rozbalují. Teprve teď mi dochází, že jsem byla zabalená v plíně. Velká, těžká, hrubá ruka se opírá o Venušin pahorek. Ne, to není Patrik, jeho ruce jsou drobné, pěstěné a laskavé. Jsem polomrtvá strachy, co se mnou ten šílenec chce dělat?
Pochvu opouští kolík a cítím tah i v zátce v konečníku. Tlak ve střevech povoluje, slyším jak voda proudí ven, vše ze mně vytéká do nějaké nádoby. Úleva se snad ani nedá popsat slovy. Těžce oddychuji a celá se trochu třesu, když mezi roztažené nohy dopadne proud studené vody. Hrozně jsem se lekla, propukám v hysterický pláč. Neznámé ruce mne omývají, vysušují ručníkem, vsunují opět kolík do konečníku a balí do plenek.
Už zase ležím věčnost bez hnutí. Při myšlence na to, co mne čeká, propadám v záchvaty lítosti. Oči mám mokré. Jen cucání dudlíku mi brání, abych se rozbrečela nahlas.
Jako kdyby mi můj mučitel četl myšlenky. Jedním škubnutím letí dudlík ven, slyším jak povoluje suchý zip, který mi asi bránil v jeho vyplivnutí. Ale já chci dudlat! Veškerou sebeúctu jsem už dávno ztratila. Vraťte mi můj dudlík! Chvějí se mi rty, začínám natahovat.
Rtů se něco dotklo, vklouzlo do pootevřené pusy, okamžitě začínám dychtivě sát. Do pusy mi teče, polykám, mám hroznou žízeň. Chutná to jako mléko, ale takové divné. Tři lahvičky jsem vypila během několika minut. Poslední lahvičku mi sebrali, slyším odcházející kroky.
„Dudlík,“ říkám potichu. Kroky se vracejí. „Pššt,“ slyším poprvé alespoň nějaký zvuk z úst toho, co mne tu drží. Že by to byl přece jenom Patrik? „Patriku?“
„Miminka nemluví.“ Je to Patrik! „Ještě slovo a budeš bita.“
Kulatý špička dudlíku se dotkla mých rtů obkroužila je. Hned jsem po něm pusou vystartovala. Chci dudlík! Potřebuji ho.
Patrik rozsvítil tlumené světlo. Koukám mu do obličeje, který se nade mnou sklání a najednou si připadám hrozně trapně. Plivu dudlík, ale Patrik mi pokládá přes pusu dlaň. „Už jsem řekl, ani slovo,“ vkládá mi dudlík zpět do pusy.
Jsem v nějaké místnosti s nízkým betonovým stropem, ležím uvězněna v bloku molitanu. Nic než strop a molitan všude kolem sebe nevidím.
„Sama jsi rozhodla, in vino veritas,“ slyším Patrika. „Řekla jsi mi včera večer, že bys zase chtěla být jako mimino, o nic se nestarat, jen papat a spinkat. Ani nevíš, jak rád jsem to slyšel. Dlouho jsem snil o tom, že se o takové velké miminko budu starat. A teď máme měsíc na to si vyzkoušet, jaké to je.“
Zhaslo světlo, Patrik odešel a já tu byla zase sama, v úplné tmě. Srdce mi bušilo. Postupně jsem se uklidnila dudláním a usnula.
Probudily mne cizí prsty, které si pohrávají v mém rozkroku. Nic nevidím, pohnout rukama a nohama mohu jen nepatrně, co mi molitan dovolí. Cítím akorát dva prsty, které zajíždějí dovnitř a navlhčené laskají klitoris. Nechci udělat svým mučitelům radost, zakazuji si vzrušit se ještě víc, ale moc to nepomáhá. Za chvíli poslušně vzdychám.
Chladný vzduch mne ovanul mezi nohama, když ruce odklopily předek mé plínky. Do pochvy mi byl vsunut kolík a něco plochého se opřelo o klitoris. Už jsem byla zase vyplněná zepředu i zezadu. Pak jsem byla zabalena zpět do pleny, kterou mi i s oběma kolíky vzápětí přimáčknul tvarovaný molitan.
"Patáááááá...," nestačím ani doříci "Patriku" a vykřikla jsem leknutím. Bolest projela mým zadkem jako nůž. Byla tma, neviděla jsem nic. Jen jsem zaslechla cvaknutí a zavrnění motorku, který přiklopil vytvarovaný molitan i přes můj obličej. Dudlík, který mi při výkřiku málem vypadl, mám teď molitanem pevně přimáčknutý do pusy. Ani jsem nestihla přemýšlet, co to všechno znamená, když se pulzy palčivé bolesti do zadku vrátily. Netrvalo dlouho a brečela jsem stejně, jako malé dítě při výprasku. Dudlík mi spadnul celý i se štítkem do pusy, jak jsem v leže na zádech řvala a přitom mi ho do pusy tlačil molitan. Počůrala jsem se a možná bych se i pokadila, kdy mi ve střevech něco po klystýru zůstalo, a neměla jsem v zadku špunt, z kterého vycházela všechna ta bolest.
"Zákaz mluvení," uslyšela jsem strojový, robotický hlas poté, co jsem se po výprasku utišila. K mému obličeji se opět dostal čerstvý vzduch. Nedusila jsem se ani během bití, v molitanu musela být díra, ale takhle se mi dýchalo mnohem lépe. Dokázala jsem zase jazykem vysunout dudlík tak, aby štítek ležel na rtech.
"Byla jsi potrestána za mluvení," pokračoval počítač. "Plakat můžeš, kdy chceš. Když budeš plakat dost dlouho a dost nahlas, zavolám člověka. Člověk tě přebalí, nakrmí a vrátí vypadlý dudlík. Když budeš hodná, tak tě odměním."
Tak to je super. Nevím, kde jsem. Nic nevidím. Nevím, jak dlouho tu jsem, úplně jsem ztratila pojem o čase. Jsem bez pohybu uvězněná v bloku molitanu, mám špunt vepředu i vzadu. Čůrám do plínky. A aby toho nebylo málo, tak mne jakýsi počítač trestá, když řeknu půl slova a slibuje odměnu, když budu hodná.
(Pokračování příště)
