Mám kamarádku. Ninu. Se stejnou zálibou jako já. Ale nic nebylo hned. Pozvala jsem jí ke mně domů. Bydlím sama, protože to mám tak ráda. „Co si dáme?“ ptala jsem jí do telefonu. „Co třeba chilské červené víno?“ zněla její odpověď ve sluchátku a já už jsem cítila v puse vzdálenou příchuť toho krásného moku, plného slunce.
Byla sobota odpoledne, asi kolem čtvrté. Zazvonila zespodu. Pustila jsem ji elektronickým vrátným. Na chodbě nikde nikdo, všichni se asi vyvalovali před televizí. „Ahoj, vzala jsem raději sedmičky dvě, kdyby se večer protáhnul,“ potutelně se usmála a já vůbec netušila, co měla za lubem. Sedly jsme si na gauč a nalily si číše. Cinkly jsme si a stejně jako ostatní začaly civět do bedny. Ale nuda. Samá červená knihovna. Nina se brzy začala ošívat, začala čím dál rychleji pít a samozřejmě mne s tím taky popoháněla. Za chvíli jsme otevřely další sedmičku, které brzy bylo podobný konec jako té předtím.
Nevím, co jí to napadlo, ale najednou vstala a zamířila k mé skříni, kde mám schované své plenkové království. Otevřela dvířka. Trochu mi zatrnulo. Jsme velmi dobré kamarádky, ale tohle jsem ji nikdy neřekla. „Co to tady máš?“ usmála se na mne. „Co, co, asi myslíš?“ vykoktala jsem ze sebe jedinou možnou větu, která mne napadla. Naštěstí její setkání s mým nejniternějším tajemstvím bylo silně ovíněné, což mělo za následek, ze se její zprvu posměšný výraz v obličeji změnil v poněkud náruživý. Začala se v plenkách přehrabovat. Pak našla mé oblíbené růžové plenkové kalhotky. „Ty jo, něco podobného jsem měla na sobě, když jsem byla malá,“ posteskla si Nina. Ve tváři se jí rozhostil smutný výraz. „Co se děje?“ ptám se jí.
„Připomnělo se mi něco škaredého, na co jsem dávno zapomněla,“ pronesla tiše a odmlčela se. Nechtěl jsem na ni naléhat. Šla jsem k ní a jemně ji objala. „To bude dobrý,“ konejšila jsem ji. Začala plakat. „Víš, nosila jsem dlouho plenky, protože se mi stávaly nehody. Nejenom ty lehčí, ale i ty těžší. Víš, co myslím,“ dlouze se na mne podívala a já chápavě přikývla. „Jednou už ale máma nevydržela, když jsem se pokakala a velmi hrubě mi vynadala. Od té doby mám takové trauma, které jsem nikdy nerozchodila,“ tiše mi zavzlykala na rameno.
Najednou se v její tváři rozhostil šibalský úsměv. „Pojďme si dát plínky,“ navrhla bez skrupulí a mi se rozbušilo srdce. To byla vždycky moje tajná věc a najednou jí mám sdílet s kamarádkou!
Jenže alkohol v mé krvi mne velmi rychle přemluvil, ať si z toho nic nedělám. Za chvíli jsme byly jako dvě velké malé holky. Obě s několika plínkami mezi nohami. „Ty máš i bavlněné?“ překvapeně zvolala Nina a bez dovolení si minimálně tři vsunula do jednorázovek, kterých měla mezi nohama taky pěkný balík.
Jenže pak přišlo dilema. Růžové kalhotky byly jen jedny. Štěstí, že jsem měla ještě druhé gumové. Ale bohužel ne růžové. Žluté, taky s kytičkami. „Tak si je vem,“ mávla jsem rukou a oblékla si ty žluté.
Sedly jsme si na gauč a koukaly na telku. Šla jsem do kuchyně a vytáhla připravenou obloženou mísu z ledničky. Za chvíli z ní nic nezbylo. Nutno dodat, že jsem ve spíži ještě objevila další sedmičku, která brzy nepřežila.
Byla jsme velmi unavené a brzy jsem usnuly. Najednou jsem se probudila uprostřed noci. Nechápala jsem vůbec nic. Ležely jsem na sobě řádně oplenkované. Bez podprsenek. Vůbec si nepamatuji, kdy jsem si jí sundala. Nina na mé hrudi. Probudila se. Ve tváři se rozhostil podivný úsměv.
„Chce se mi kakat. Ale nemůžu vstát,“ špitla mi do ucha a mi zatrnulo. Chtělo se mi totiž taky! A ne zrovna málo. Původně jsem měla totiž naplánovaný plenkový večer a tak jsem se „šetřila“ už od rána. Za cenu pořádných prdů.
„Já už to fakt nevydržím,“ napůl zoufale a napůl žertovně zaznělo obývákem. Objala jsem ji celou a jemně přisunula celou na nade mne. Chytla jsem ji za zadeček, plně chráněný několikanásobnou vrstvou plenek. Ozvalo se nejdříve prdnutí. A pak to začalo. Nina začala kakat. To je možná špatné slovo. Doslova kadit. Brzy jsem přes její plínky cítila pořádný náklad, která rostl a rostl. Nina si to jakoby užívala. Netlačila, jen pomalu kakala. Ale bez přestávky. Dívala jsem si do očí. Neviděla jsem v nich ale žádný stud. Jen hlubokou úlevu. Začala u toho vzdychat. Najednou se vzpamatovala a podívala se na mne. „To je ale trapas, co?“ jakoby vystřízlivěla.
Nenechala jsem ji na pochybách. „To je úplně v pořádku. Krásně sis uvolnila blok z dětství,“ konejšila jsem ji a zároveň hladila její napěchovaný zadeček.
Jenže jak jsem ji hladila, tak jsem si uvědomila, že se mi taky chce. „Přece mne v tom nenecháš samotnou,“ vyčítavě se ne mně podívala a já kývla. Aniž bychom se domluvily, vyměnili jsme si pozice. Teď jsem byla nahoře já. Myslela jsem, že si to budu užívat jako vždycky. Tedy pomaličku. Tam a zpátky. Jenže sotva jsem se uvolnila, začala v mých plenkách taková jízda, kterou jsem dlouho nezažila. „Kakej, kakej, vůbec se nestyď“ povzbuzovala mne Nina, ale to nebylo zapotřebí. Kadila jsem jako o závod. Cítila jsem, jak mi náklad začínala obepínat i má stehna, Prostě během chvíle jsem byla pokaděná jako nikdy. Stejně jako jsem to dělala já, i Nina mne držela za můj oplenkovaný zadeček a zkoumavě mačkala mé rostoucí nadělení v plínkách. Konečně jsem dokakala.
Naše pohledy se střetly, dlouze jsme se na sebe dívaly. Jakoby bychom čekaly na sebe navzájem, která to udělá dřív. Nina byla rychlejší. Strčila mi svou ruku do mých plenek a začala masírovat můj poštěváček. To neměla dělat. Když jsem si uvědomila, že ležíme obě pokaděné v plínkách a moje nejlepší kámarádka si hraje s mým poštěváčkem, tedy že dělám něco, co bych neměla, rázem mým tělem projel tak prudký orgasmus, že jsem začala sténat a zároveň vzlykat na celý dům. Prostě jsem se nedržela.
Přestože se pokojem linul známý odér, to mne neodradilo Nině oplatit to, čím mne počastovala. Tentokráte moje jedna ruka zmizela v jejích plenkách, druhá ji vzrušením rozmačkávala její náklad na zadečku. To jsem asi neměla dělat, protože Nina byla ještě rychleji než já. A její sténání si s tím mým vůbec nezadalo.
Byly jsme jako v transu. Dvě princezny. V plenkách. Pokakané, ale šťastné. Uvolněné jako nikdy v životě. A víno? To se taky zahlásilo. „Čůráme?“ zeptali jsme se současně a obě kývly hlavou. Objaly jsem se pevně a krásně jsme se společně počůraly. A brzy usnuly.
Krátce po ranním probuzení jsme rychle zmizely do koupelny, aby z nás opět byly hezky čisté princezny. „Tak kdy to zopakujeme?“ usmála se Nina, když stála ve dveřích na odchodu. „Velmi brzy,“ slíbila jsem ji, zatímco jsem stále chvěla vzrušením. Nikdy by mne nenapadlo, že něco tak pro mne tajného budu s někým sdílet. A ještě k tomu aktivně!
Anastázie
