Procházka v plínkách, potíže s klukama.
Všude bylo krásně bílo. Mamka už prohrabala cestu k brance a ke garáži. Nemohl jsem si nevšimnout, že se Vlastík podíval k domku, kde bydlel. Tam bylo vše zaváto a z komína se nekouřilo. Vzal jsem v garáži saně a vydali jsme se s Vlastíkem na kopec, kde jsme chtěli jezdit. Vychutnával jsem si pocit pohodlí, jaké mi oteplovačky poskytovaly. Byl to super pocit, být v teploučku a mezi nohama mít pohodlnou plínku a neřešit, kdy budu potřebovat jít čůrat nebo kakat, a pěkně to pustit do plenek. Ta byla zatím suchá, ale věděl jsem, že ne na dlouho.
"Tak jak ti je, Vlastíku, v oteplovačkách a v suchu?."
"Co ti mám povídat, je to super pocit. Pěkně teplo a pohodlí. Hlavně se nemusím obávat, že se počůrám a budu mít mokré oblečení. Plínka to vše jistí a jak tak cítím, tak nebude dlouho suchá. Začínám právě zase čůrat," odpověděl mi s úsměvem.
Já jsem to taky bez rozpaků pustil naplno do plenky. Ta mě dál příjemně hřála, ikdyž byla mokrá. Plenka bez problémů pohltila vše a v pohodě jsme šli dál. Za chvilku jsme došli na kopec a začali jezdit na saních. Dováděli jsme spolu asi tak hodinu. Najednou se odněkud přiřítili kluci v čele s Pavlem. Znali jsme je všechny, kdysi jsme dokonce byli jedna parta. Po Vlastíkově úrazu se od nás odtáhli. On nebyl ze začátku tak rychlý jako kdysi a taky jim vadilo, že kulhá. Chtěl jsem vzít saně a odejít s Vlastíkem pryč od nich. To jsme už nestihli a oni nás obklopili a začali se nám oběma posmívat.
"Hele, pochcaný mimino a pajda, sáňkují. To by mě zajímalo, zda má mimčo svoje plíny a řekl bych, že je bude mít i pajda. Co má jeden, chce i ten druhej. To je děs, v čem jsou oba navlečený. Takový oteplovačky nosí ven mimina a pod nima maj plíny, do kterejch se pochcávaj a podělávaj, když to na ně přijde," začal proslov Pavel.
Ostatní mu přizvukovali a posmívali se taky.
"Hele, Pavle, sklapni, jo. Mohla by ti taky nějaká přilítnout. Když má někdo zdravotní potíže, tak za ně nemůže. Mohlo by se ti to taky klidně stát, tak dej pokoj i s těmi svými nohsledy, kteří se za tebou táhnou jako oslové za mrkví," odpověděl mu Vlastík.
Ikdyž měl čepici, tak jsem si všimnul, jak mu nabíhají na čele žíly. To se dělo vždy, když dostával na něco nebo někoho vztek. Když jsem to viděl, tak mi bylo vždy jasné, že je lepší se mu klidit z cesty. V rozrušení, co bude, jsem se zase počůral do plenky.
"Jo? To jako od tebe, pajdo? Ty teď nesložíš ani komára. Tak co, máš taky plínky, miminko? Že bychom se podívali, co?" začal na něj útočit.
"Hm, tak co kdybychom se přesvědčili, kdo má kolik síly, co? Když prohraju, tak odsud hned oba zmizíme, ale když to bude naopak, tak odvoláš vše, cos tady řek a hlavně nás oba necháte všichni na pokoji a nebudete si nás už nikdy všímat. A rozdáme si to jen ty a já. Nikdo se mezi nás nebude motat, je ti to jasný?" řekl Pavlovi.
Já jen věděl, že se blíží malér. Teď ho už nic nezastaví, aby se s ním popral.
"Klidně, mimčo. Vyrazím ti zuby a až budeš ležet na zemi, tak se přesvědčím, jestli máš plenky," odpověděl mu Pavel.
Postavil se před Vlastíka a bez vyzvání k boji ho prudce kopnul do zraněné nohy. On spadnul na zem a Pavel po něm skočil. Než stačil dopadnout, tak se Vlastík překulil a on spadnul obličejem do sněhu. V mžiku na něm Vlastík byl a zkroutil mu ruku za záda. Pavel zčervenal nejen bolestí, ale asi taky ostudou, jakou si právě uříznul u ostatních ze své party. Já jsem jenom koukal. Netušil jsem, že je Vlastík v takové formě. Od toho úrazu jsem ho neviděl, že by se popral. Až teď.
"Tak jak jsem řek, teď odvoláš vše, cos tady prohlásil a ještě slíbíš, že nás necháte všichni už na pokoji, jasný? Nebo ti tu ruku klidně zlomím," řekl mu Vlastík a skutečně přitáhnul jeho ruku ještě víc.
"Auu, to bolí. Tak jo, odvolávám to o miminech a to že jsi pajda. Slibuji, že vás necháme už na pokoji. A teď mi tu ruku pusť, nebo mi jí fakt zlomíš," zasténal Pavel.
Vlastík ho skutečně pustil a dovolil mu vstát.
"Tak hlavně nezapomeň na svůj slib. Jestli ho porušíš, dopadneš hůř než dneska."
Pavel poté odešel, následovaný klukama. Já se koukal na Vlastíka, jak vypadá po boji. On se tvářil, že se nic nestalo.
"Tak jo, jdem pokračovat a nebo se vydáme na chvilku do bunkru, Jirko? Hele, já vidím, jak se tváříš na to, co se stalo, ale tohle jsem musel vyřídit. Snad nic teta nepozná, asi by se zlobila."
"No asi bychom mohli jít do bunkru. Taky bys mi mohl, nebo spíš měl, něco vysvětlit. Jak to, že jsi v takovéhle formě? Ty trénuješ i přes zákaz?" zeptal jsem se ho.
"No, občas to zkouším dostat se zase do formy. Moc to ale nejde, dost to bolí, ale na to jsem zvyklej. Mamka něco asi tušila a proto řekla tetě o tý kontrole a taky to, že mám zákaz se prát a namáhat. Ikdyž, jak jsi viděl, tak na Pavla jsem stačil," odpověděl a společně jsme vyrazili k bunkru.
Cestou jsem se zase počůral a taky cítil onen známý tlak ve střevech. Než jsem stačil přemýšlet, zda se pokadit teď venku a nebo to vydržet domů, tak mě Vlastík předběhnul. Přes oteplovačky bylo slyšet, jak si prdnul a za pěkného zvukového doprovudu to pustil do plenek. To jsem už nepřemýšlel a udělal to samé.
"No, asi se vrátíme domů pěkně zřízený a to oba, co?" prohlásil Vlastík a já mu musel dát za pravdu.
Byl jsem skutečně zadělanej jak batole, kterým jsem už dávno nebyl. To jsme už dorazili k nám do bunkru. Rozhodli jsme se nezatápět v našich kamínkách, protože se pomalu začalo stmívat. Jenom jsme prohlédli, zda je vše v pořádku a vydali se na cestu domů. Všimnul jsem si,že Vlastík jde nějak zvlaštně. Sice měl tak jako já asi pořádnou nadílku mezi nohama a taky byl určitě pořádně počůranej, ale přece jenom jeho chůze byla o dost jiná než moje. On jako by uhádl, čím se zabývám v myšlenkách, se sám ozval.
"Jo, nejde se mi zrovna dobře. Pavel mě do tý špatný nohy kopnul a ikdyž mám na sobě tlustý oteplovačky, tak je to docela cítit. Doma bych to viděl na hraní na zemi, nebo z postele. Fakt doufám, že to nic nebude a teta nic nepozná."
"Tak víš, co? Sedni si na sáně a já tě povezu. Teď je to z kopce a potom bude rovinka až k baráku," nabídnul jsem se.
On si skutečně sednul a v klidu jsme dojeli až domů. Po cestě jsem zahlédl Pavla a spol., ale dělali, že nás nevidí. Konečně jsme dorazili domů. Já dal do garáže sáně a šel za Vlastíkem do baráku. Ten už byl zutý a čekal na mě. Když jsem si sundal boty, tak ke mně přistoupil a rozepl mi oteplovačky. Stáhnul je ze mě a pověsil na věšák. Já jsem stejným způsobem svlékl jeho. Na zadečku se přes punčocháče rýsovala pěkná boule, jak měl v plínce plno.
"Tak půjdeme rovnou do koupelny a tam se pěkně vzájemně očistíme od tý nadílky a pak se vrátíme do pokoje a budeme hrát videohry. Co ty na to, Vlastíku?" zeptal jsem se.
"Jo, souhlas. Tohle se musí vzít vodou. A beru taky zapnout tvůj počítač a pustit hry," odpověděl mi.
"Jsem rád, že souhlasíš. Jen v jedné věci tě opravím. Od téhle chvíle to není můj pokoj a moje věci, ale nás obou a nebudu o tom s tebou diskutovat. Takže, když si budeš chtít cokoliv vzít, nebo pustit, tak se nebudeš ptát a uděláš to."
To jsme už došli do koupelny. Já jsem napustil do vany vodu a on přišel ke mně. Stáhnul jsem mu punčocháče, rozepnul body a taky mu je sundal. Stál přede mnou jen tak. Na sobě měl pouze pořádně použitou plínku. Byl to na něj hrozně vzrušující pohled. On udělal u mě to samé a pak mi rozepnul plínu a dal ji do koše. Vzal jeden ubrousek a trochu mě očistil. Já jsem bez váhání udělal to samé. Vlezli jsme do vany a vzájemně si umyli zadečky od všeho kakání.
Nemohlo mi ujít, že se Vlastík snaží schovávat tu zraněnou nohu, abych na ni neviděl. Když jsme byli umytí a vylezli z vany, tak jsem ho utřel ručníkem mezi nohama a taky jeho nohy. V tu chvíli jsem si všimnul, že má na noze pěknou modřinu a taky otok. On otřel mě a šli jsme do pokoje. Já vyndal ze skříně dvě plínky, podložku a taky pudr. K tomu dva celotělové overaly na hraní. On se položil na postel a já pod něj dal podložku. Rozložil jsem plínku a když se nadzvednul, tak jí dostal pod zadeček. Pořádně jsem ho zapudroval a protáhnul plínku mezi nohama. Pindíka jsem mu nasměroval dolů a plenku zalepil na stranách lepítky. Obléknul jsem mu overal a on vstal z postele. Jemně mě položil na podložku a dal se do mého zabalování do plenek. Když jsem byl v plínkách a oblečený, tak jsem odešel do kuchyně.
Vzal jsem z ledničky čtyři velké lahvičky s pitím a dva banány. Odnesl vše do pokoje a jednu lahvičku podal Vlastíkovi, který seděl na posteli. On si ji vzal a hned si dal dudlík do pusy a začal sát čajík. Já jsem na nic nečekal a taky se pustil do vyprazdňování lahvičky. V tom se ozval telefon. Volala mamka, zda jsme doma a že asi přijede dřív než čekala. Všimnul jsem si, jak sebou Vlastík trhnul. Když zavěsila, tak sem se k němu hned obrátil.
"Mám takovej dojem, že tu nohu neutajíš. Mamka pozná, cos vyváděl a bude se asi zlobit. Hlavně jí nezkoušej lhát. Máš tam pořádnou modřinu a ten otok by nepřehlédl snad ani slepej," řekl jsem mu.
Pokračování příště.
