===================================
--- Kapitola třetí: máme doma mimino ---
===================================
Ráno jsem se vzbudila, jak jinak, než opět mokrá. Bylo mi hned jasné, že když teď odejdu do školy, máma mi hned, jak odejdu, půjde zkontrolovat postel. Odchází do práce totiž později, než já do školy. No jo, ale do školy musím, píšeme důležitou písemku. Ale má cenu na ní vůbec chodit? Vždyť jsem se za posledních pár týdnů nebyl schopna vůbec nic naučit. A ve škole se stejně ani moc nemůžu soustředit.
Ale co budu vysvětlovat mámě a hlavně jí nechci potkat. Tak jsem vstala, oblíkla jsem se, hodila učení do báglu a opatrně se vytratila z bytu, aby mě máma neviděla. Sjela jsem výtahem dolů a vyšla na ulici. "No já jsem kráva! Já zapomněla přikrejt to prochcaný prostěradlo!", hrklo ve mě. "Když se vrátim, určitě potkám matku! A když to nepřikryju, určitě půjde do pokoje a uvidí to!". Nemusela jsem přemýšlet dlouho, aby mě došlo, že to půjde tak jako tak zkontrolovat, takže nemá vůbec cenu se o něco snažit.
Cestou do školy jsem urputně přemýšlela, jak to odpoledne zas vysvětlím. Snažila jsem se utěšovat tím, že máma do pokoje vůbec nevleze, ale to bych byla fakt naivní.
Cesta do školy utekla za pochodu mých myšlenek dneska docela rychle. První hodinu jsme psali ten test, ale nenapsala jsem tam skoro nic a když už, tak to bude určitě špatně. Zbytek vyučování jsem strávila jen v toku mých myšlenek. I holky poznaly, že se mnou není něco v pořádku. Ostatně, to už věděly i předtím, ale teď to už bylo extrémní. Naštěstí se mi je dařilo vždycky jen tak ledabyle odbýt.
Zdálo se mi, že škola dneska utekla až moc rychle. Najednou jsem měla jít domů. Mamka se vrátí až hodině po mě. Mám jít domů a zamaskovat škody? To už je pravděpodobně zbytečné. Ale co to zkusit? Ale co když přijdu domů a budu mít čistě povlečeno? Tahohle překvapení jsem se chtěla vyvarovat. A tak mě nenapadlo nic lepšího, než prostě nejít domů. Počkala jsem na holky před branou školy.
"Hele, Nikol", najednou vykřikla jedna z přicházejících spolužaček. "Dneska jsi nemazala domů, jako vždycky? Jdeš s námi pokecat, dáme nějaký víno?", přitakala druhá, ale přitom jim bylo jasné, že odmítnu. Já ale k jejich překvapení povídám: "Jo, mám času dost, tak jdem!". Holky zůstaly udiveně stát, ale měly radost.
Po chvilce jsme došly k místní lepší hospůdce, kam rádi po škole občas zajdeme. Celou cestu se holky bavily mezi sebou, já jen poslouchala. Sedli jsme si do rohu na naše oblíbené místo a holky se začaly vyptávat. "Co to s tebou v poslední době je? Vůbec se nebavíš, nejdeš s náma nikam, to pořád myslíš na toho tátu? Pořád se Ti neozval?". Prostě hromady otázek, na které jsem se snažila odpovědět, ale o mém problému jsem samozřejmě nic neřekla. Holky by to možná pochopily, ale taky bych vypadala jak nějaký pochcávající se batole.
Chtěla jsem na to všechno přestat myslet, uvolnit se. Tak jsem docela rychle zhlta pár sklenic vína. Za chvilku jsem byla docela přiopilá. To jsem potřebovala! KOnečně jsem přestala na to všechno myslet a začala se trochu bavit.
Odpoledne uteklo jako voda, najednou bylo osm večer. Pět hodin v hospodě, já už skoto totálně opilá a přitom mě to přišlo, jak kdybysme tam byli tak hodinu. Zase se mi vrátily myšlenky směrem k domovu a k tomu všemu.
"Už musíme jít, je dost hodin.", povídá Hanka, spolužačka, jenž sedí za mnou v lavici. Ostatní souhlasily. "Taky budu muset jít.", povídám. Ale vůbec to není pravda. Vůbec se mi nechce domů. Nejraději bych tu zůstala alespoň do půlnoci, počkala, až máma usne a já se budu moc potají vplížit domů. To nebyla špatná myšlenka!
Tak jsem tramvají dojela na zastávku k nám k baráku. Ovšem nešla jsem domů, ale naproti do hospody, kam moc nechodím, není tady s kým. Ale dneska nemůžu jít domů. Tramvaj odjela a já se jala přecházet silnici. V tom naproti mě z obchodu vyšla matka. No to snad ne! Rychle se schovat! Pozdě ...
"Ahoj, Nikol", povídá docela mile máma, když ke mě došla, "kdes byla tak dlouho? Pojď, já už uvařila večeři, půjdeme domů, jo?". Nevypadalo to, že by o něčem věděla. Ona snad v pokoji nebyla! Nebo byla a nechce to řešit tady na ulici? Ale to by nebyla tak milá.
"Jak bylo ve škole?", ptá se máma ve výtahu.
"Docela fajn.", snažím se mluvit normálně, jakoby nic.
"Psali jste něco?, pořád dotírá máma.
Ale v tuhle chvíli mě to ani nevadí. Jsem ráda, že nejspíš o ničem neví a baví se se mnou úplně normálně. V podobným duchu jsme tedy dojeli výtahem do našeho patra. Vystoupila jsem první, tak jsem šla otevřít dveře.
"Pojď se rovnou najíst, určitě musíš mít hlad", přerušuje mě zase v mých myšlenkách máma. Skoro dva dny jsem nejedla, už mám hlad a tak neodmítám a jdu rovnou do kuchyně. Máme svíčkovou. Je výborná, to se mámě musí nechat, umí fakt dobře vařit!
A protože je na mě máma dneska docela milá, chci jít bez keců umýt nádobí. "Ale zlatíčko, miminka nádobí nemyjí!". Ve mě zase hrklo, ale mnohem víc, než kdykoliv předtím. Až se mi z toho zamotala hlava. Tak takhle to je! Bude mě nazývat miminkem! No, ještě tohle!
Flákla jsem talířem do dřezu a rozběhla se do pokoje.
