Anichž bych mu dala jakýkoliv signál nebo něco naznačila, otočil se ke mě a objal mě. Lehla jsem si zády k němu. Vyhovovalo nám to oběma. Pěkně jsme se přitulili. Bylo nám příjemně. Avšak jsem se nemohla zbavit pocitu, že můj zadek zabalený v plíně se dotýká jeho břicha. Cítí tu plínu. Co si asi myslí? Co si to přitáhl sem domů? Pochcánka? Měla jsem zas na krajíčku. Zamilovala jsem se do něj.
Začal mě hladit po tváři. "Víš, chápu, co se ti stalo a nechci, aby ses přede mnou cítila trapně nebo nějak blbě, mám tě rád takovou, jaká jsi.", načež vzal mojí hlavu do dlaní, otočil si jí k sobě a dal mi pusu na rty.
Byla jsem jak Alenka v říši divů. Jak mě může mít rád takový člověk? Holku, která má deprese, pochcává se a vlastně ani nemá kde bydlet? Snažila jsem se na to už nemyslet. Byla jsem ráda, že jsem v jeho náručí a je mi příjemně.
Nikdo z nás nemluvil. Každý jsme přemýšleli. Já už teda nechtěla myslet na nic, ale nešlo to. Musela jsem myslet na to, že máma už touhle dobou určitě ví, že nejsem doma. Hledá už mě policie? Co by se stalo, kdyby mě našli? Opět mi vytryskly slzy.
Jára mě nepřestával hladit. To mě dost pomáhalo a utěšovalo. Konečně mám někoho, komu se můžu svěřit a chápe mě.
V noci jsem se hodně budila. Byl to nezvyk spát jinde než doma a po delší době taky skoro jen nahá, bez velkého balíku mezi nohama a nenavlečená do několika vrstev teplého oblečení. Mělo by se mi spát krásně. Přesto jsem byla co chvíli vzhůru.
Když jsem se probudila asi už potřetí, ucítila jsem okolo sebe vlhko. Šáhla jsem si do rozkroku. Ano, plínu jsem měla. Ale nejspíš protekla. Prostěradlo bylo dost vlhké.
To bude ráno další trapas, až to Jára zjistí! Bylo mi smutno, ale byla jsem šťastná zároveň. Nic není proti tomu, že už konečně nejsem doma a nazažívám tu hroznou potupu.
Ráno jsme se vzbudili zároveň spolu, venku svítalo. Jarda vstal a když si všiml, že už také nespím, povídá: "Dobré ráno, Nikol. Jdu nám udělat snídani. Chceš něco k pití?"
"Uděláš mi kafe prosím? K jídlu nic nechci, vůbec nemám chuť.", potichu jsem odpověděla.
"Jasně", odešel do kuchyně a zavřel za sebou dveře. Strhnula jsem ze sebe peřinu. Flek na posteli byl dost viditelný. Sundala jsem plínu a smotala jí. Oblékla jsem si sukni a tričko, ve kterém jsem včera přišla.
Vešla jsem za ním do kuchyně, plínu hodila do koše a sedla si ke stolu. Jára akorát nesl kafe na stůl. Přisedl si vedle mě a dal mi pusu na tvář.
"Víš to, že jsme blázni? Já si pořád neumím představit, že tady budeš tři roky zavřená. Stejně tě najdou. A i kdyby ne, nemůžeš být pořád jen tady. Musíš chodit k doktoru a tak.", vrátil se ke včerejšímu tématu.
Musela jsem uznat, že má pravdu. Vůbec to nemáme promyšlené. Vzpomněla jsem si zase na tátu. Musím ho nějak kontaktovat. Určitě bych mohla bydlet u něj. Hned jsem to taky řekla Járovi.
"To není vůbec špatný nápad, ale jak ho chceš najít?", chytil se mé myšlenky.
Netušila jsem. Zahleděla jsem se ven z okna a přemýšlela. Nic kloudného mě ale nenapadalo.
"Já teď musím jít do školy", přerušil mě v přemýšlení, "pak něco vymyslíme". Vstal, oblékl se, dal mi ještě pusu na rozloučenou a mlčky odešel. Zůastala jsem tu sedět sama.
