Autor Téma: Nikolka batoletem: E2#4: První noc v novém bytě  (Přečteno 2392 krát)

Offline Tropix

  • Zloděj
  • 101 a více
  • *
  • Příspěvků: 215
  • Karma: -1
Nikolka batoletem: E2#4: První noc v novém bytě
« kdy: Říjen 29, 2014, 00:24:46 »
Přemýšlela jsem nad vším možným. Jak to udělat, jak se vyhnout tomu, aby mě našli, jak vydělat peníze a pokud mě bude živit Jára, co má v plánu. Domů jsem se vrátil nemohla, to je jasné. Ale ani jsem to nemohla nahlásit, to bych se hanbou propadla.

Už se stmívalo. Museli jsme tak hodinu sedět a přemýšlet. Usrkávali jsme kávu. Pak Jarda to naprosté ticho rozřízl. "Pořád tu tak přemýšlím, já ti nevím. Pokud tu máš bydlet tři roky, nesmíš pomalu ani vylézt ven. A nemáme peníze. Ty nemáš vůbec nic a já sotva zaplatím nájem z peněz, co dostanu od rodičů ...", opět se zamyslel.

"Ale musím ti říct na rovinu, že se mi líbíš", obrátil Jára, "proto jsem souhlasil s tím, abys u mě byla. Ale kdybych tuhle situaci znal, asi bych s tím nesouhlasil. Původně jsi totiž říkala, že to je jen dočasně.", opět se ponořil do svých myšlenek.

Bylo na něm znát, že snaží najít nějaké východisko a rozhodně mě nepoloží. Líbil se mi. Jak jsem na něj koukala, začala se ve mě rodit touha padnout mu do náručí a nechat to něm, ať to dopadne, jak to dopadne. Hlavně jsem už nechtěla mít nic společného se svou matkou.

Vzpomněla jsem si na tátu. Je bůh ví kde, nevím o něm vůbec nic. Změnil si číslo. Ale pokud bych nějak lépe mohla tuhle situaci vyřešit, musela bych se mu svěřit. Určitě by to nenechal jen tak. Ale jak ho najít? Navíc tady sedím s klukem, který se mi líbí a věřím mu. Bude lepší se pokusit tátu kontaktovat nebo zůstat tady a doufat, že těch pár let vydržím?

Mé myšlenky opět přerušil. "Mám tu v lednici whisky, dáš si se mnou?", snažil se obnovit konverzaci.

Upřímě, alkohol mě doteď nezachutnal, ani pivo nebo víno vůbec nepiju. Ale dneska mi bylo všechno jedno. A proč nezkusit něco nového? Souhlasila jsem.

Vyndal z ledničky půllitrovou lahev nějaké whisky a nalil do malých panáčků. "Ťuknem si na nás a na to všechno", snažil se mě přivést na jiné myšlenky.

Mlčky jsem přikývla, vzala do ruky skleničku a přiťukla si s ním. Pak jsem to do sebe obrátila. Nešlo mi to moc přes krk, dráždilo mě to. Ale dala jsem to na ex. Trochu se mi zamotala hlava.

Myšlenky jsem měla pořád na pochodu. Pořád mi muselo něco probíhat hlavou. Ale to už Jára nalíval dalšího panáka.

Po chvíli jsme spolu vypili přes půl flašky whiskovky. Cítila jsem se dost malátně. Mojí budoucnost jsem začala vidět růžově. Začalo mi být fajn.

Járovi to nedalo a začal se vyptávat. "Řekni mi konečně, co se u vás stalo? Co mi nechceš říct? Rád bych to věděl ...", vstal a políbil mě.

To jsem nečekala. Ale bylo to příjemné. Moc příjemné. Asi jsem se zamilovala! A to mu teď mám říct o tom, co se dělo u nás doma? Jak mě máma ponížila a udělala ze mě batole?! Asi mě má rád a já mu tohle vyklopím? Vyžene mě na ulici! Mlčela jsem.

Nechal mě chvíli přemýšlet. Myslím, že sám taky na něco myslel. Pak to opatrně zkusil znovu. "Opravdu se nemusíš bát, mě můžeš říct všechno. Třeba to nějak vyřešíme ..."

"Jo tak vyřešíme", pomyslela jsem si. To by mě zajímalo jak. Nemůžu mu o tom říct. Jednak jsem se do něj asi zamilovala a jednak to vypadá, že to není jen jednostranné. Když mu o všem řeknu, začne se mi smát? Vyhodí mě?

Ne, rozhodla jsem se, že pokud mám u něj bydlet, nesmím mít před ním tajnosti. A to hlavně proto, že by na to stejně přišel. A to by bylo ještě horší. Navíc jsem byla docela opilá, tak jsem ztratila zábrany.

"Máma mě nutila nosit plíny a oblíkala mě jako mimino", vyhrkla jsem, načež jsem se rozbrečela. On zkoprněl. Nezmohl se na slovo, jen se na mě tak nějak divně díval.

Nevím, jak dlouho to trvalo, než se vzpamatoval a povídá: "A jak dlouho to trvalo?"

"No, asi týden", v pláči jsem odpověděla. Teď bych se hanbou propadla do země.

Podívali jsme se na sebe. Viděla jsem v jeho očích, že to chápe. Že chce něco říct, ale asi neví co. Musel to pro něj být šok.

Tentokrát jsem to byla já, kdo začal. "To není všechno, máma mi nutila pít z dětské flašky a dávala mi do toho prášky na spaní a projímadlo", chvíli jsem se odmlčela a hledala v jeho očích odpověď, jestli mám pokračovat.

"Nechci ti lhát", rozhodla jsem se mu říct celou pravdu, "měla jsem hrozný depky, jak od nás táta odešel a začala jsem se v noci počůrávat. A s mamkou jsem to rozhodně nechtěla řešit. Samozřejmě na to zanedlouho přišla a chtěla to řešit. Ale víš, jak to bylo trapné? Odmítala jsem. Pak mi jen řekla, že se chovám jak mimino a zbytek už znáš", plačky vyprávím.

"To by se mělo nahlásit", okamžitě reagoval, "pak nebudeš muset být se svojí matkou ..."

Nahlásit? Taková ostuda. Ale to nepochopí. "Víš, je to tak trapné, že se až divím, že jsem to řekla vůbec tobě", oponovala jsem.

Na chvíli opět zavládlo ticho.

"A počůráváš se doteď?", napřímo se zeptal. Jako by mě četl myšlenky. To byl problém, který jsem vyřešit nemohla a hlavně jsem si to vůbec neuvědomila. Až dneska půjdu u něj spát, určitě to dopadne zrovna tak, jako každé ráno doma.

"Hm ...", vypadlo ze mě, načež mě zas vytryskly slzy.

Zvednul se ze židle, obešel stůl a přišel ke mě. Objal mě a dal mi polibek na tvář.

"Já tě chápu", pokračoval, "bylo toho na tebe dneska moc, nechceš se jít z toho vyspat? Ráno moudřejší večera ..."

Asi nepochopil, o čem jsme se teď bavili. Když teď usnu, zase se počůrám. Takovou ostudu si nemůžu udělat. Ale co teď?

"Víš, já nemůžu jít spát, když se ve spánku počůrávám", snažila jsem mu připomenout, už se slzami v očích.

"Já vím", soucitně povídá, "já ještě nějakou korunu mám, půjdu něco koupit". Nečekal, co na to řeknu, oblékl se a odešel.

V bytě se rozhostilo naprosté ticho. Tak přeci jen jsem to nakonec vyklopila. Co si o mě může myslet? A to jako šel schánět pleny? Nebo šel snad zavolat policajty a udat mě? Ne, to bych na něm poznala. Ale pokud mi donese plíny, jak překousnu pocit, že bude vědět o tom, že jsem na noc zabalená do plíny? Když jsem se mu dívala do očí, věděla jsem, že ke mě něco cítí. A nedokážu si vysvětlit, že i přes tohle všechno by mezi námi mohlo něco vzniknout ...

Položila jsem si hlavu na ruce na stůl a přemýšlela. Přestala jsem všechno chápat. Nemám ani tátu, teď už ani mámu a jsem u skoro neznámýho kluka, kterej odešel neznámo kam. K tomu všemu jsme mu svěřilo něco, o čem bych nikdy nechtěla mluvit.

"Jsem zpátky", slyším najednou. Venku už je tma. Já musela usnout. Zvedám hlavu ze stolu. "Ahoj, to už jsi zpátky?", prohodila jsem první větu, co mě napadla. V tom jsem ucítila, jak je pode mnou mokro. Zase jsem se počůrala. Za tu chvilku?!

Mlčky ke mě přistoupil. "Pojď, půjdeme spát, Zítra je neděle, ještě máme čas to promyslet." Vzal mě za ruku a odvedl mě do pokoje. Ani si toho nevšiml nebo dělal, že o tom vůbec neví. V druhé ruce držel velkou tašku.

"Byl jsem ti koupit plíny, vím, že ti to bude asi přede mnou trapné, ale já to naprosto chápu. Nechám tě tu teď chvíli osamotě, svleč se, vezmi si tu plínu a pak mě zavolej. Jestli chceš, můžeš si lehnout ke mě do postele."

Měl sám pro sebe velké letiště a mě v rohu místnosti čekala válenda. Dveře se zaklaply. Zůstala jsem tu sama, neměla jsem věci na spaní, jen plíny, které donesl. Tak jsem toužila si lehnout k němu a usnout mu v jeho objetí. Ale copak můžu jak malé děcko se přitulit k takovému člověku? Připadala bych si opravdu jak malé děcko.

Za pochodu mých myšlenek jsem se začala svlékat. Sukni, tričko a ponožky. Kalhotky jsem neměla. "Ta plína je pořád schovaná za záchodem!", napadlo mě v té souvislosti. Sedím tu nahá, on už o všem ví, za chvíli přijde. Co mám dělat? Tak moc toužím po tom, abych s ním mohla spát v jedné posteli a cítila se v bezpečí. Ale bez žádného oblečení a navíc v plíně? To je trapas ...

Lehla jsem si na jeho postel, podstrčila pod sebe plínu a zapnula jí. Rozhodla jsem se rychle. Teď, nebo nikdy. Přikryla jsem se jeho peřinou a zavolala ho. Otevřel dveře a šel k mě. Posadil se na roh postele.

"Jsem moc rád, že jsi si lehla ke mě", načež se také svléknul, nechal si jen trenky, a lehl si ke mě. Přetáhnul si přes sebe část peřiny, pod kterou jsem ležela. O louži v kuchyni neřekl ani slovo.
« Poslední změna: Leden 01, 1970, 01:00:00 od Guest »
Tahám Vás za nos již dost dlouhou dobu - Vás všechny, které jsem - sice neúmyslně, ale přesto - okradl. Admin mi dal dost dlouhou dobu na to, abych se s Vámi vyrovnal, ale já na to kašlu