Autor Téma: Nikolka batoletem: E2#1: Nejistá cesta  (Přečteno 2503 krát)

Offline Tropix

  • Zloděj
  • 101 a více
  • *
  • Příspěvků: 215
  • Karma: -1
Nikolka batoletem: E2#1: Nejistá cesta
« kdy: Říjen 29, 2014, 00:23:00 »
Seběhla jsem schody do přízemí. Před vchodovými dveřmi jsem se zastavila a chvíli  
poslouchala, zda-li neuslyším v domě nějaký pohyb. Jestli už mě třeba matka nehledá. Všude panovalo hrobové ticho.

Vzala jsem za kliku a naposledy se ohlédla. Vykročila jsem ven a nechala za sebou  
zaklapnout dveře. Co teď? Hlavně musím dál od baráku. Popoběhla jsem necelých  
padesát metrů a zahnulé do malé boční uličky. Už jsem v bezpečí.

Zastavila jsem se a sundala batoh. Vyhrabala jsem z něj telefon. Během chvilky jsem  
našla číslo na Jardu. Volat. Číslo se vytáčí. První zvonění. Ticho. Druhé zvonění.  
Tak vezmi to sakra! Třetí.

"Haló, to jsi ty, Nikol?", ozvalo se z druhé strany.

"Jo, to jsem já. Doufám, že to platí. Už jsem sbalená a stojím na ulici. Můžu za  
tebou přijet?", nervózně jsem přešlapovala a ohlížela se za roh, zda-li mě už matka  
nehledá.

"Jasně, tak přijeď na tuhle adresu ...", nadiktoval mi ulici a číslo baráku.

Bylo to skoro přes půl města. Sedla jsem na tramvaj. Pak jsem ještě musela metrem a  
autobusem. Teď jsem si uvědomila, že mám ještě na sobě plínu. Připomněl mě to mírný  
zápach. Jen jsem doufala, že si toho nikdo nevšimne.

Zamyslela jsem se nad tím, co teď dělá máma. Ví už o tom, že jsem pryč? A pokud  
ano, hledá mě? Nebo volá policii? To by snad neudělala. Hlavně se nesmí dozvědět,  
kde teď budu bydlet. Ale ví, kam chodím do školy.

Z přemýšlení mě vytrhlo hlášení zástavky. Byla jsem na přestupní stanici na metro.  
Vyběhla jsem z tramvaje, přešla ulici a zamířila na eskalátory do metra.

Máma to ještě neví, napadlo mě, jinak by mi přece volala! Oddechla jsem si. Ne na  
dlouho. Budu muset vypnout mobil. Ale to teď nemůžu, protože ho kvůli Jardovi musím  
mít ještě chvíli zapnutý. Doufám, že na to do tý doby matka nepřijde.

Čekám na metro. Akorát přijíždí. Na přestup na autobus jsou to tři stanice. Cesta  
by mi normálně ubíhala rychle, ale teď mi to přijde, jako celá věčnost. Konečně  
vystupuji.

Vyjíždím po eskalátorech nahoru. Autobus tu nestojí. Ale tady jezdí často, snad za  
chvilku přijede. "Já mám pořád tu plínu!", znovu mě napadlo. Musím se u Jardy  
nenápadně umýt, ale musím to nějak zamaskovat. A snad to neucítí!

Autobus právě přijíždí. I když jsem telefon neslyšela zvonit, opakovaně se  
přesvědčuji, že mi matka nevolala. Ne, žádný nepřijatý hovor, je to dobrý.

Ještě šest zastávek. Doufám, že Jarda nebude chtít nic složitě vysvětlovat, nemám  
připraveny žádné výmluvy. Hlavně nemám žádné oblečení! Jak to vydržím se dvěma kusy  
spodního prádla, jedním tričkem a jednou sukní? A mám bundu. Ale žádnou mikinu a  
brzy začne být zima. A než najdu brigádu, to může trvat dlouho. A co když bude  
chtít Jarda zaplatit nájem hned? Ne, to by neudělal. Ale určitě na to bude spěchat.  
A taky jsem mu řekla, že je to jen na čas. No, v tom jsem možná ani nelhala. Pokud  
budu chodit dál do školy, hned zítra si pro mě matka přijde! Já nemůžu ani do  
školy. Musím přestoupit na jinou. A půjde to takhle ze dne na den? No, to jsem moc  
nepromyslela. Na to ani nebyl čas.

A jsme tady, konečně. Vystupuji. Jarda už čeká na zastávce. Naposledy se  
přesvědčuji, že nikdo nevolal a vypínám telefon.

"Ahoj, Nikol", usmál se Jarda, "to je všechno, co máš, ten batůžek?", zasmál se.

"Jo, víc jsem toho nestihla pobrat, byla to fakt napjatý.", rychle jsem něco  
vymyslela.

"Fajn, ale vrátíš se pro nějaký věci ne?", stále nechápal.

"Ne, nejde to. A vůbec nevím, co mám dělat. Můžete to prosímtě vyřešit až u tebe  
doma?", smutně jsem se na něho podívala.

"Ale jo. Ale to by mě fakt zajímalo, jak si to představuješ.", odvětil.

Bydlel kousek od zastávky, do dvou minut jsme už otvírali dveře od jeho bytu.
« Poslední změna: Leden 01, 1970, 01:00:00 od Guest »
Tahám Vás za nos již dost dlouhou dobu - Vás všechny, které jsem - sice neúmyslně, ale přesto - okradl. Admin mi dal dost dlouhou dobu na to, abych se s Vámi vyrovnal, ale já na to kašlu