===================================
--- Kapitola dvanáctá: snažit se přežít ---
===================================
Vzbudil mě rámus v kuchyni. Venku je světlo. To už je sobota? Jak jsem mohla včera tak brzy usnout? Tutově mi matka zas do mléka dala prášek na spaní. Aspoň že tak. Jinak bych se v tý zatracený posteli unudila k smrti.
Moje myšlení se teď soustředilo jen k jediné věci. Za chvíli určitě přijde máma. Co mi dá na den za oblečení? Hlavně doufám, že už nedostanu tuhle neskutečně silnou plínu, fakt už mě neuvěřitelně bolí nohy. Kolena mám tak daleko od sebe, že dál už to nejde. Jako kdybych dělala roznožku.
Z mého rozjímání mě vyrušil její příchod. "Dobré ráno, miláčku, jakpak se ti dneska spinkalo?"
Snažila jsem se nasadit ten nejmilejší úsměv a odpověděla jsem: "Dobře, maminko.".
To jí evidentně hodně potěšilo, protože se upřímně usmála. Přišla ke mě a otevřela bočnici postele.
"Teď tě tedy přebalím, převlíknu, a půjdeme snídat, ano broučku?"
"Ano, maminko ...". Chtěla jsem ještě dodat, že jsem celou noc nečůrala a nepotřebuju čistou plínu, ale vzápětí mě došlo, že mi třeba dá nějakou slabší a budu se moct lépe pohybovat. Ale co když zjistí, že jí mám suchou? Třeba mi jí nechá!
Snažila jsem se zatlačit, abych alespoň něco vyčůrala. Ale zrovna teď, když to nejvíc potřebuju, tak se mi nechce! To snad není možný! Máma už mi rozepíná a svlíká overal. Ještě body. A já nejsem schopná ze sebe vypustit ani kapku.
Mamka mě pokládá na záda a rozepíná plínu. Ach, to je úleva.
"Koukám, že Nikolka se nám zase počůrala.", slyším najednou.
Cože? Já se počůrala? Vždyť jsem celou dobu nepotřebovala ... Musela jsem se počůrat ve spánku. Že bych si tak na tu plínu zvykla? To snad ne, protože jestli jo, tak co když se počůrám, až budu u Jardy? No, to je teď jedno, hlavně, že je důvod k tomu mi dát jinou plínu. Snad mi dá slabší ...
Máma odchází ke skříni. Otvírá jí a začíná vytahovat věci, do kterých mě chce navlíknout na den. Zvědavě pokukuju. Ano! Vytahuje jinou plínu! Aspoň doufám ...
Zavírá skříň a míří ke mě. Dělám, jakoby nic. Rozkládá čistou plínu a dává mi jí pod zadek. Ano, je o něco slabší! Vypadá to, že ne o moc, ale snad v tom budu moct aspoň chodit. Následuje klasický stereotyp. Utírá mi zadeček a mušličku a balí mě do čisté plíny. Přes to zapíná gumové kalhotky. Pak sahá po body a obléká mi ho.
Co přijde teď? Naštěstí nešahá po tom overalu, co jsem měla na sobě včera, ani dneska. Je nějaký jiný. A ano! Nemá rukavičky, super!
"Zdá se mi, že jsi to pochopila, co po tobě chci a snažiš se nepřidělávat mi starosti. Za odměnu tě nechám trochu volnosti.", vysvětluje.
V hlavě se mi zase začínají spřádat plány. Pokud mě nebude moc hlídat, budu moct začít hledat ten mobil, kvůli kterýmu tu ještě vůbec jsem a nechávám se ponižovat.
