Autor Téma: Nikolka batoletem: #8: Páteční vyučování  (Přečteno 5102 krát)

Offline Tropix

  • Zloděj
  • 101 a více
  • *
  • Příspěvků: 215
  • Karma: -1
Nikolka batoletem: #8: Páteční vyučování
« kdy: Října 28, 2014, 06:15:47 »
========================================
--- Kapitola osmá: páteční vyučování ---
========================================

Ke škole jsme dorazily dvacet minut před začátkem vyučování. Máma naštěstí dál se mnou nešla. "Dneska končíš v jednu, viď?", povídá. No, snad pro mě ještě nechce přijít?!. Než jsem stačila něco říct, pokračovala: "Já budu samozřejmě v práci, takže přijdeš domů. Já se pokusím přijít dřív. Až přijdu, budeš už doma a budeš si dělat úkoly! Pak ti dám najíst. Doufám, že do dvou dorazím, beruško.", s těmito slovy se otočila a rychle spěchala na tramvaj.

V tom na mě zdálky volá Hanka: "Ahoj Nikol, co to máš dneska na sobě, ses dala na novej styl, jo?". Rychle jsem zareagovala: "Jasně, už to chtělo změnu!" a nedala jsem na sobě nic znát.

"Fakt Ti to sluší!", pokračovala Hanka, "jseš taková roztomilejší." "No, to je výborný", pomyslela jsem si. Hlavně, že nic netuší. V podobným duchu se nesla celá ta doba před začátkem vyučování.

Konečně zazvonilo na hodinu. Měli jsme češtinu. Stejně jsem neposlouchala, musel jsem vymyslet plán. Naštěstí jsme ten nepsali žádný test, ani mě nikdo nezkoušel, ani nevyvolal. Měla jsem spoustu času na přemýšlení.

O velké přestávce jsem potkala Jardu ze čtvrťáku, ten, jak tuhle nabízel spolubydlení u něj v bytě. Nesměla jsem k němu přišla a pozdravila. Ve stručnosti jsem mu vysvětlila, že máme teď doma hroznou situaci a hledám, u koho bych mohla pobýt, jestli ta jeho nabídka ještě platí. Že si najdu brigádu a budu mu platit část nájmu. V patnácti už můžu dělat třeba operátorku, i bez souhlasu rodičů.

"Jasně, že u mě můžeš být, rodiče o tom samozřejmě ví, předpokládám?", povídá Jarda. Tím mě rozhodil, co je mu sakra po tom?

"Ne, nesmí ani vědět, kde jsem, já ti to pak vysvětlím, ale teď mi musíš věřit!"

"Ale to je strašnej průser. Vždyť tě nechají hledat, a když zjistí, že jsi u mě, budu mít problém já!", nenechal se přesvědčit Jára.

"Prosím, bude to jen na chvilku, fakt ti to vysvětlím", nenechala jsem se odbýt. Nic jiného mě ani nezbylo. Neměla jsem, kam jinam jít.

"Tak se domluvíme po škole. Končím v jednu. Ať nás tu nikdo neslyší. V kolik končíš?", obrátil.

Zaplavil mě pocit úlevy. Tak přeci jen to možná vyjde. Musí! Domluvili jsme si tedy sraz po jedné u brány.

Vyučování se pak neskutečně táhlo. Nemohla jsem se dočkat, až bude konec. Konečně zvonila na poslední přestávku. Už jen poslední hodina, a ještě k tomu počítače, to přežiju. V tom mi ale začala zase škrundat v břiše. Po chvíli k tomu přibyl obrovský tlak. Zase se mi chtělo na velkou! Kdybych nemusela domů kvůli tomu zpropadenýmu mobilu, už bych tu plínu sundala a šla normálně na záchod! Ale jak jí mám sundat, aniž bych ty gumový kalhotky na řetězu poškodila?! Ach ne ...

Nevím, jestli si mě při poslední hodině někdo všiml, ale musela jsem mít strašný výraz, jak jsem se to pokoušela udržet. To byl smrad! To bych pak nemohla přijít ani do školy! V křečích jsem čekala, kdy už konečně zazvoní zvonek na znamení, že končí vyučování. Připadalo mi to jako celou věčnost!

Konečně! Břicho už mě bolelo fakt nesnesitelně! Vystartovala jsem ze třídy. Jak jsem běžela, trochu to ustalo. V šatně jsem se rychle přezula a běžela k bráně. Jarda tam ještě nebyl. Chodila jsem furt sem a tam, křížila nohy, hlavně, abych to ještě chvíli vydržela.

V tom jsem zahlédla Járu. No konečně!

"Tak povídej, o co jde?", začal Jára. Nevěděl, že se už můj táta odstěhoval.

"Rodiče se strašně hádají, a já už to nemůžu snést.", začala jsem lhát, "Potřebuji jen na chvíli někde přebýt, než se to doma uklidní, rodiče by mě dobrovolně nepustili, proto to musí zůstat jen mezi náma.", lhala jsem dál.

Nevím, jak dobře mi to šlo, ale asi výborně, protože i přes hromady keců a námitek jsme se nakonec dohodli, že až budu chtít, mám mu zavolat a můžu kdykoliv přijet.

Rozloučili jsme se a já se rychle vzdálila. Potřeba kadit už byla neúnosná a aniž bych cokoliv zmohla, svěrače právě povolily a okolo mě se rozlinul děsný smrad. Akorát jsem to stihla! Ale co teď? Nemůžu jet takhle tramvají! Co mi to ta matka proboha provedla?!

Musela jsem domů pěšky. A k tomu se vyhýbat co nejvíce lidem. Naštěstí jsem nebydlela úplně daleko od školy a podařilo se mi všem vyhnout. Většinu cesty jsem volila přes parky. Spěchala jsem, abych už byla doma.
« Poslední změna: Ledna 01, 1970, 01:00:00 od Guest »
Tahám Vás za nos již dost dlouhou dobu - Vás všechny, které jsem - sice neúmyslně, ale přesto - okradl. Admin mi dal dost dlouhou dobu na to, abych se s Vámi vyrovnal, ale já na to kašlu