==============================
--- Kapitola druhá: drama vrcholí ---
==============================
Po dlouhém přemýšlení jsem usnula již brzy odpoledne. Vzbudilo mě až volání mamky k večeři. Okamžitě jsem si vybavila náš odpolední rozhovor a bylo mi mnohem víc trapně, než předtím. Vůbec se mi do kuchyně nechtělo. A co hůř?! Jsem opět mokrá! Rychle jsem se převlíkla do domácího, což jsem po příchody ze školy neudělala a vyrazila jsem do kuchyně. Jídlo už bylo na stole. Mamka myla nádobí.
"Zítra je svátek, vyrazíme někam na nákupy? Aspoň se zabavíš, furt dřepíš jenom doma.", povídá. Byla jsem ráda, že už tu trapnou věc neřeší. Ale vůbec se mi nikam zítra nechtělo. Vůbec jsem neměla náladu někde lézt po krámech a ještě k tomu čekat, kdy se máma vrátí k té mé nehodě. Tak jsem odpověděla jen "uvidíme". Akorát jsem měla dojezeno, donesla jsem talíř do dřezu a vrátila se do pokoje.
S hrůzou jsem zjistila, že jsem zapomněla přikrýt to morké prostěradlo. Ještě, že tu máma nebyla! Hodila jsem přes to peřinu a pustila si počítač. Docela často teď hraju nějaké hry, abych na nic nemusela a myslet a vtáhlo mě to do jiné reality.
Ten večer se už máma u mě neukázala. Asi v deset večer jsem začala být unavená a zas na mě dolehla depka. Tam jsem si lehla do postele, přes ten mokrej flek jsme hodila mikinu a snažila se usnout. Samozřejmě to nešlo, usnula jsem až dlouho po půlnoci.
Sedím na záchodě, jako vždycky a čůrám. Najednou se prostředí mění. Já nejsem na záchodě, ale v posteli. A nade mnou stojí máma a říká něco o tom, abych vstávala, že jdeme na ty nákupy! Prokristapána, já jsem se neomylně zase pochcala! A teď tu stojí nade mnou máma a tahá mě z postele!
"Hned přijdu, jen se obleču", povídám. Mamka odešla a zavřela za sebou dveře. A mě se v hlavě začaly honit myšlenky. Vůbec se mi nechce vstávat a už vůbec ne nikam jít? Co jsem to proboha řekla? No, v té situaci jsem vůbec nepřemýšlela, snažila jsem se vyhnat mámu co nejdřív, aby nic nezjistila. No, to je teda super. Odhodila jsem peřinu a převalila jsem se na druhej bok, mimo mokrou část postele, a dál přemýšlela.
Z toho mě vytrhla máma, když zase otevřela dveře: "No, kde jsi? Ty jsi ještě nevstala?". Ve mě hrklo. Okamžitě jsem se překulila zpátky, abych zakryla ten flek na posteli a rychle povídám: "Já jsem ještě na chvilku zabrala, hned přijdu."
"A co ten flek pod tebou? Jsi se zase počůrala?". Ve mě by se krve nedořezal. Tak přeci jen si všimla! Nastalo hrobové ticho, které trvalo snad věčnost. Takové ticho, že by se dalo krájet. Vzduch prořízl až mámin hlas: "Dělej, vstávej, hodím to do pračky a ty se běž oblíknout!".
Vystartovala jsem z postele jak raketa, když startuje do vesmíru. Pobadla hadry na ven a běžela do koupelny. Sedla jsem si na kraj vany a rozbrečela se.
Po chvíli se otevřely dveře. "Ježiš, já zapomněla zamknout!", projelo mi bleskově hlavou. "Co tady sedíš a proč ještě nejsi oblíknutá?", docela naštvaně povídá máma a dává moje prochcané oblečení do pračky. Pak beze slov odchází.
Během chvilky jsem se převlíkla a sedla si zpátky na kraj vany. Já už jí nikdy nechci vidět! Takovej trapas! "Tak kde zase jsi?!", ozvalo se po chvíli z chodby. Zvedla jsem se, pomalu otevřela dveře a vyšla na chodbu. Máma už byla oblečená a podávala mi můj kabát: "Dělej, jdeme, někde se cestou najíme a promluvíme si, jo?".
To už na mě bylo moc. Rozběhla jsem se do pokoje, zabouchla za sebou dveře, schoulila jsem se do křesla a začala zoufale brečet. Máma vzápětí vtrhla za mnou: "Co je? To tady budeš řvát jak malá holka? Já myslela, že si to vyříkáme a něco s tím uděláme, to se může stát každýmu, a ty tady jen řveš. Tímhle nic nevyřešíš!".
Po těchto slovech odešla z pokoje, zavřela za sebou dveře a za chvíli jsem slyšela, jak bouchly i hlavní dveře. Odešla sama! Super! Ale co teď? Co až se vrátí? Určitě se mnou bude chtít mluvit! Já se snad propadnu hanbou!
Hodila jsem sebou na postel, stočila se do klubíčka a zase se rozbrečela. To mě po chvíli vyčerpalo, až jsem usnula.
Nevím, jak dlouho jsem spala, ale ze snu mě vzbudila zase máma. Zase, jako ráno, vstála nade mnou: "Co se tady válíš v tom mokrym?!". Bylo mě najednou zas do breku. Už jsem neměla sílu ani nic říkat nebo vysvětlovat.
"Nikol, já Tě chápu", povídá dál máma, "ale musíme si o tom promluvit a nějak to vyřešit.". Taková potupa! "Nic s tebou řešit nebudu, nech mě na pokoji!", odsekla jsem poněkud nekontrolovatelně.
"Jo, tak Nikolka na mě ještě bude řvát? Člověk se ti snaží pomoct a ty takhle? Víš ty co?! Tak já to řešit nebudu! Ale jestli ještě jednou pochčiješ tu postel, tak si mě nepřej! A mazej dát to povlečení do pračky!". S těmito slovy opustila můj pokoj.
"Tak, a bude klid!", pomyslela jsem si. Ten den mě pak máma ani nevolala k obědu, ani pak k večeři. Celý den jsem byla v pokoji. A hlavně jsem stejně vůbec neměla hlad. Byla jsem ráda, že to mamka asi řešit nebude, ale vůbec jsem jí nechtěla potkat. Bych se musela propadnout do země.
Najednou byl večer. Ráno jsem měla jít do školy, tak jsem brzo vypnula počítač a chystala se uložit ke spánku. Svlíkla jsem povlečení, odnesla do pračky, povlíkla čisté a šla spát. Dneska jsem usnula docela rychle.
