Poznámka autora: Tenhle smyšlený příběh jsem začal psát zhruba před rokem pro AB komunitu ve Španělsku, tj. místním jazykem. Proto si dovolím použít lokalizaci míst a jména podle původní verze. Překlad je jinak dost volný, ale v zásadě se drží originálu. Příběh se odehrává v červnu 2010. Přeji všem příjemnou zábavu.
-------------------------------------------------
Někdo uz to možná četl jinde, žeaaaaano.
Kapitola 1, Intro
Pedro byl svobodný třicátník, rocker a bydlel poblíž Alicante v jedné zapadlé vesnici v menším domečku s dvorkem a noedmyslitelnym grilem, kde často se svými přáteli pořádal hodně zběsilé akce. Měl výbornou práci - podařilo se mu dostat k RENFE, kde byl po několika letech špinavé práce na dílně povýšen na strojvedoucího. Říkali mu Iron Maiden, nebo Dickinson, protože
skoro vždy jezdil se svým černým Audi A4 s řečenou muzikou hodně nahlas a jeho dlouhé vlasy vždy vlály ve větru. Sám říkal, že bez muziky není s to jezdit.
Jednoho odpoledne, když se Pedro chystal va menší výlet, zazvonil nečekaně mobil. Chvíli na koukal na displej - šéf. Zašklebil se a přijal hovor: "Co je?"
"Zdar, Alfonso u telefonu, mám takovej dotaz - nechtěl by sis vydělat nějaký ty euráče extra?"
"To snad nemyslíš vážně?!" rozčiloval se Pedro. "Včera jsem skončil v poledne, mám po sto letech čtyři dny volna, chystám se na výlet a ty už mě ženeš zase do práce? Někdo nátah brka, nebo co, že potřebuješ náhradníka?"
"To ne, máme jeden vlak extra. Jedna cestovka si naporoučela Talgo na trasu Alicante - Amsterdam. Byl by to výlet na pět dní,"
vysvětloval Alfonso.
"No co mám dělat. Kdy jedem?"
"Zejtra v půl osmý ráno."
"Doufám, že celou tu štreku nebudu dělat sám, pojede snad někdo se mnou, ne?"
"Jo, pojede..."
"Doufám, že ne nejakej blb, kterej podělá mašinu jen co přejedem hranice do Francie. Žabožrouti ty naše krámy moc neznají a ani je nemají moc v lásce. Nechcem si uříznout nějakou ostudu, co?"
"Pojede s tebou José, ten rocker z Elche."
"A už jsi s ním mluvil?"
"Jo, už jsem s ním mluvil. Ne abys šel dneska někam nasávat."
"Jako bys nevěděl, že jsem nikdy nenafoukal!!! Si to přijď zejtra ráno zkusit, mizero."
"Vím, že je na tebe spoleh, takže zejtra ráno chci, abys vzal u výpravčího klíče od 61-62, jede to teď z dílen."
"Tak jo, ráno tam budu, měj se."
"Zdar."
Pedro přemýšlel, od kdy se objednávají takový štreky od cestovek, nějak mu to nesedělo. Je půlka června, takže co se děje teď? Předně kolabuje letecký provoz, je po univerzitních zkouškách, že by parta nejakejch zazobanejch dětiček chtěla do Amstru a na letadlo jaksi není spoleh? To docela dává smysl. To je stejně jedno, důležitý je, že pustí chlup, teď si musím ujasnit, co si
vezmu s sebou.
Pedro sice vedl divoký život, ale v otázkách cestování, a zejména při jeho povolání neměl větší problémy se zorganizovat. Sešel dolů na dvorek ke svému autu a vytahal z kufru již dříve připravený stan a další věci, které měl
již připravené na kempování a naopak přinesl veškeré nutné nářadí, několik měřáků, veškeré papíry s dokumentací k vlaku Talgo S102 a několik plechovek Aquariusu. Nechtěl nic nechat náhodě. Znal svůj stroj pomalu do posledního
šroubku, ale vždycky byl radši připravený skoro na cokoliv.
Jeho kariéra byla přímá a strmá - vystudoval FP2 s elektrotechnickým zaměřením a šel pracovat do depa ve Valencii na údržbě. Za dva roky udělal strojvůdcovské zkoušky a po roce a půl únavné a vyčerpávající práce na posunu v
přístavu tamtéž získal oprávnění i na další stroje. Teď byl tzv. na volné noze - dělal náhradníka a jezdil s vlaky všeho druhu na různých trasách, nebo vlaky extra.
Druhý den ráno zaparkoval svoje auto na parkovišti u přejezdu vedle nádraží v Alicante. Věděl, že jeho partner už dorazil, jeho passat stal opodál. Vytáhl kufr s nářadím a batoh, zamknul auto a vydal se pomalu mezi kolejemi
směrem k nástupišti, kde stal jeho vlak. Ve stanici stala jen jedna stodvojka, takže si nemusel lámat hlavu s tím, kde vlastně je jeho mašina. Zůstal stát před celní kabinou a pozoroval ranní cvrkot ve stanici. Za pár minut dorazil José s klíči v ruce: "Zdar, koukám, že ses připravil, nářadí mě nenapadlo vzít."
"No nazdar," odpověděl Pedro. "Já nemíním zkejsnout někde uprostřed Francie na nějakou banální závadu a čekat, kdy přijde nějakej jejich technik, kterej nadělá víc škody než užitku."
"Tos dobře vymyslel," usmál se Jose a odemkl dveře do kabiny.
"Polez nahoru a zaktivuj to."
"Máš už papíry ?"
"Jo, mám i pro tebe."
"Skoč se mrknout dozadu, jak to vypadá tam a dones kafe."
"Vyjíždíme za hodinu."
"Tak já zatím udělám prohlídku na týhle straně a pak ti předám řízení dozadu."
Vlak vyjel podle plánu a až do Lyonu nebyly žádné problémy. Během cesty si za jízdy oba strojvedoucí několikrát vyměnili pilotní sedačku a rozčilovali se, že jim svítí sluníčko do očí. Zničehonic ale začal barevný koncert kontrolek diagnostiky.
"Do prdele, co to je ?!!" rozčiloval se Pedro. "Druhej podvozek zadní mašiny je bez proudu!!!"
"Že jsem neposlal toho našeho šéfa do háje!!!" rozčiloval se José a nervózně si hrál se svojí dlouhatánskou blonďatou hřívou. "Vzdal jsem se třech dní volna, aby se nám po sedmi hodinách rozsypala mašina někde bůhvíkde. Kde vůbec jsme ?"
"Musíme něco dělat, jinak nebudem moct jet dál a ani se vrátit."
"Zařídím nám nějakou zastávku," zabručel Pedro a chopil se vysílačky. Chvíli se francouzsky vybavoval s dispečerem a vyjednal si zastavení asi o dvacet kilometrů dál v nějaké zapadlé staničce někde u Dijonu. Nádraží stálo uprostřed louky a okolo nebylo doslova nic, jen domeček pro výpravčího a dávno prázdné skladiště o kus dál. Ještě než zastavili, Pedro vyrazil dozadu se svým kufrem s nářadím. V druhé ruce držel vysílačku. Když procházel přes jídelní vůz, zastavil se na chvíli u baru.
"Dobrý den, copak si přeje pan strojvedoucí?" usmívala se prsatá servírka. Bylo jí asi 25 a měla černé vlnité vlasy. Pedrovi se líbila tak moc, že z ní nemohl sundat oči.
"Máme menší problém, musíme zastavit."
"Co se děje ?"
"Snad to není vážný, dej mi Aquarius... ledovej. Musím vlézt do strojovny a bude tam děsný horko."
"Vem si raději dva."
"Dík moc, já zas letím..."
"Hele, až skončíme, tak se stav, bude mejdan, RENFE to platí."
"To se eště uvidí," ušklíbl se Pedro a pokračoval dál dozadu.
Tak mejdan, přemýšlel Pedro. Vynikající nápad. To už ale Jose spustil brzdy a vlak začal zastavovat. Pedro mu dal pár pokynů přes vysílačku a počkal než spadnou pantografy. Otevřel modul s regulátorem nemocného podvozku. Stykače
byly v pořádku, žádná přepálená pojistka. Poručil si vysílačkou simulační mód a začal zapichovat měřák na různá místa až našel přepálený IGBT tranzistor.
Ohlásil pobyt na dvacet minut a vypnul palubní baterií. Pak bleskově vadný prvek vyměnil. Po výměně pokračovali v jízdě, Pedro, zpocený a špinavý právě poslouchal skřehotání vysílačky, že José chce kafe. Dostál taky pochvalu za rychlé vyřešení poruchy. Když se vrátil do jídeláku, všimly si ho hned dvě holky, víc než 21 jim být nemohlo.
"Vy jste technik?"
"Jo, něco na ten způsob,"odpověděl Pedro. "Děje se něco?"
"Proč jsme zastavili?"
"Nás to zajímá, studujem elektrofakultu."
"Nic zvláštního, vypálenej modul IGBT. Dělal to prve nějakej taky odborník. Tak jsem to vyměnil."
"Výborně, pane strojvedoucí," smála se servírka. "Co mužů pro pány strojvedoucí udělat teď?"
"Ledový kafe. Pro mě a pro parťáka."
"Takže vy jste strojvedoucí?" zeptala se jedna ze studentek.
"Jo, to jsem, ale už musím jít. Parťák chce svoje kafe a nemůže se teď zvednout že sedačky," omlouval se Pedro.
"Chtěly bysme vidět kabinu," škemrala jedna ze studentek.
"Možná později..."
"Tady máš ty kafíčka..."
"Dík moc, ale už fakt musím jít. Uvidíme se..."
Cestou do kabiny si všiml, že většina cestujících spí. Nebylo divu, všude možně se válely láhve od rumu, vodky, whisky a různých nealko "brzd", vypadalo to skoro jako na hradě Šípkové Růženky, kdyby nebyli ve vlaku a místo růží flašky. Zasmál se tomu, nebyl teď v situaci, kdy by si mohl něco takového dovolit. Nikoho si nijak nevšímal a pokračoval dál do přední kabiny. Vešel dovnitř a José se na něj zamračil: "Kde ses flákal takovou dobu?"
Pedro mu vyprávěl story z baru.
"A jaký jsou ty holky?"
"Hezky a mladý."
"Já mám spokojený manželství. Jestli chceš, vem si ty holky do zadní kabiny. A na nic nesahat!!! Tady žádný civily nechci. Krom toho za necelou půlhoďku najedem na trasu TGV a pofičíme 330, měl bys bejt tady."
Kapitola 2, Zlobení ve vlaku
Pedro se vrátil do jídeláku a vyžádal si další Aquarius. Nejraději by si dal pivo, postěžoval si nahlas.
"Tak to si budeš muset počkat do Amstru, až to všechno odstavíme, uklidíme... Vždyť víš."
Studentky se opět přiblížily: "Můžem se jít podívat do kabiny?"
"Jo, ale do zadní..." pokynul Pedro a vyrazili.
"Sedněte si a ptejte se," řekl Pedro, když vešli do prostorné a pohodlné kabiny. Holky měly v očích deset čertů. "NA NIC NESAHAT!!!"
"Co je tohle?"
"To je sdruženej ovladač brzd."
"A jak moc to brzdí?" provokovala druhá studentka a provokativně si olízla rty.
Obě holky byly trochu přiopilé a byly čím dál odvážnější. Pedro ale na jejich výzvy neodpovídal, přece jen - byl to profesionál.
"Jako všechny vlaky - mizerně. Tenhle vlak má čtyři druhý brzd - kotoučovky, dynamickou brzdu, magnety a parkovačku. A samozřejmě ruční brzdy."
"Mně se líbí ten výhled na trať."
"Mně taky," hodnotily holky výhled z panoramatického celního okna.
"A to červený tlačítko?"
"Odstřel všech napájení, kromě baterek, vysílačky a bezpečnostního zařízení."
"Takže když to zmáčknu, tak to zastaví?"
"To ne."
"Ukazuje to teď 180, ale jeli jsme i rychleji," ukazovala druhá holka na displej.
"To jo, ale brzo projedem přes Dijon a pak to bude teprve ten rachot, je tam povolena rychlost 330."
"Tak to je už docela hukot."
"Musíme jít, parťák už určitě chce vystřídat."
Holky se zamračily a poslechly. Ve vedlejším voze se rozloučily a Pedro se vrátil zas dopředu.
"No to je dost, že už ses konečně tady. Chce se mi chcát."
"Tak běž..."
José vrátil za pár minut a vyměnili si zase křeslo: "Jak ti to šlo?"
"No ty dvě by mě chtěly, ale já chci jinou."
"Servírku?"
"Ty seš drbna, že je mi z toho na blití."
"No říkala, že mám hezkyho parťáka."
Pedro si zapálil cigaretu: "Dneska, až odstavíme, se chystá mejdan v jídeláku, pojď taky."
"Ale předtím uděláme prohlídku."
"Nad něčím jsem přemejšlel..."
"No co zas.."
"Ne abys to někde vykládal."
"Komu, prosím tě. Potřebuješ snad najít nejakej bordel?"
"To ne, spíš chci koupit nějakou zeleninku."
"Dobře, provedem to následovně: Znám jeden cofeeshop poblíž hlaváku v Amstru."
"Máme tam dobře půlhodinu pobýt."
"Na jízdní řád se vykašli, jakmile bude vlak prázdnej, tak nám to rozsvítí. To samý jak Charmantin nebo Sants. Nasimuluj vzadu nějakou závadu než se vrátím."
"Tak jo. Kolik tam máš?"
"296 a zrychlujem, 85% tahu. Máme nějakej vlak asi 10 kilometrů před náma."
"Tak mu nesahej na zadek."
"Jestli je to Thalys, tak se rozjede na 380 a zmizí."
"Co ten nemocnej zadní podvozek?"
"V normálu. Ukazuje to stejný, jako ty ostatní. Líbí se mi ty trafačky tady, nepadaj volty."
"Tak aspoň tak. Ten Thalys nás předjel chvíli předtím, než jsme vyrazili z ty neplánovaný zastávky, už by měl zmizet."
"Já za Lyon nikdy nejel, dneska prvně si užívám rychlost nad 300 a posledně jsem měl jeden podvozek mrtvej už z Barcelony, takže 270 a víc ani prd. Zadrbal jsem to o deset minut."
"Já taky ne, na těch vlacích do Milána jezdí osazenstvo z Madridu."
"Už tam mám 325 a Thalys mizí, už je 11 kilometrů daleko," užíval si očividně rychlou jízdu José.
"Nazpátek chci tenle úsek já."
"Jak chceš..."
"Potřeboval bych si schrupnout."
"Tak běž."
"Houkni na mě vysílačkou před Oostende, máme tam pobyt - čištění."
Strojvedoucí na těchto dálkových vlacích jezdí sice ve dvou, ale střídají se. V chodbičce za kabinou obvykle mají nějakou starší matračku a tam střídavě odpočívají. Pedro zalehl na matračku, nemohl přestat myslet na servírku. Za chvilku usnul a zdálo se mu, že jsou spolu uprostřed temné místnosti na posteli, která byla obklopena pentagramem ze svíček. Servírka objímala jeho hlavu položenou na jejím poprsí. Něco mu říkala, ale nerozuměl tomu, ale znělo to divně. Pak ho políbila a řekla mu ještě něco. Pak se ozvala vysílačka: "Pedro, slyšíš mě?!"
"No co je?! Kde jsme?"
"Projeli jsme přes Lille. Chce se mi chcát, tak mě pojď vystřídat."
Pedro se vrátil do kabiny, zapálil si a vyměnil si s parťákem sedačku: "Skoč pro další kafe a pak si odpočiň."
José odešel a Pedro mechanicky koukal střídavě na monitory a ven. Autopilot udržoval rychlost 325 a ukazoval zelenou vlnu 20 kilometrů dopředu. Dovolil si luxus znovu uvažovat nad jeho prazvláštním snem. Bylo běžné, že měl
sny se sexuální tematikou, užíval si kdejakým způsobem na mnoha místech, nevynechal - pokud mu to služba dovolila - jediný zajímavý koncert, nabíral různé a často bláznivé zkušenosti. Jednou se například spoutal se svojí
partnerkou pomocí policejních náramků a museli pak hledat někde policajty, aby je z toho vysvobodili. Policajti se chechtali - a hodně - prý něco takového ve službě dosud nezažili. Jindy zase dostal on a jiná jeho partnerka pokutu 100 eur za orální sex v autě v centru Valencie, že prý budí veřejné pohoršení. A dneska měl sen o něčem opravdu zvláštním.
V každým případě servírka se mu líbila, takže si jen představoval, co by mohli dnes večer dělat. To ještě netušil, co ho čeká. Z jeho úvah ho probralo hlasitě BEEEEP bezpečnostního systému. Obsloužil ho tlačítkem a vlak začal zpomalovat. Vypnul autopilota a přešel na ruční řízení, neměl rád autopilota na brždění do stanic, autopilot si občas počínal hůř než nějaký nováček. O něco později zastavil na jedné periferní stanici v Oostende. Někdo zabouchal na dveře kabiny.
Pedro vykoukl ven: "Co se..."
Byla to jeho kámoška - servírka, nesla dvě bagety, dvě kafe a dvě plechovky Aquarius: "Zavřela jsem bar kvůli úklidu."
"Dík moc, ty víš, co nám chybí..."
"Kde máš parťáka?"
"Odpočívá."
"Dráha je tak trochu jak armáda a zároveň velká rodina. Musíme si pomáhat."
"To jistě, já mám na starost dojet včas a ohlídat chyby pozemního personálu."
"Tenhle vlak nevydrží víc jak tisíc kilometrů bez úklidu."
"To určitě, jsem to sám viděl. A obzvlášť tyhle speciály."
"Přijdeš večer?"
"Aši jo a parťák taky."
"Už nemáme moc času. Zbašti si to v klidu, ať nezaprasíš řídící panel od majonézy."
"Dík moc. Za všechno."
"Nech si chutnat."
"Za deset minut jedem. Jestli nevyrazíme, tak tady zkejsnem, ať žije odpolední špička."
"Tak zatím..."
"Eště jednou dík."
Kapitola 3, Mlíko v Amsterdamu
Asi deset kilometrů před vjezdem do Amsterdamu končí trasa TGV, dále je potřeba jet po konvenční dráze s veškerým druhem provozu. Pedro vzbudil svýho partnera. Nedlouho poté zmizela komunikace mezi čelními hnacími vozy, což mimo
jiné způsobilo nečekané nasazení rychlobrzdy. Pedro i José nadávali, ale během dvou minut mohli zase jet - José našel jednu přepálenou pojistku v napájení komunikační sběrnice. Pak popojeli těch několik zbývajících kilometrů na hlavní
nádraží v Amsterdamu a Pedro zmizel. Vrátil se asi za čtvrt hodiny s nějakou igelitkou.
"Tak jak?" zeptal se José.
"Máme všechno," usmál se Pedro a vyšplhal do kabiny. "Tohle je pro tebe."
"A ty nic?" prohlížel si Jose balíček.
"Já mám."
"Ohlásím pohotovost k odjezdu?"
"Jo, už toho mám dneska fakt dost."
José popadl vysílačku a v angličtině ohlásil, že jsou připraveni.
"Koupil jsem taky tohle," ukazoval Pedro absinth v igelitce.
"Určitě je to lepší, než ta močka, co se sežene u nás."
"O tom nepochybuju."
"Hele, jedem..."
"Byls vzadu?"
"Jo byl, nic novyho. Ale trochu tam smrdí izolace."
"A sakra..."
"Musíme se tam jít podívat znova."
Talgo najíždělo poslední metry toho dne - vjížděli do obrovského odstavného nádraží a signalizace je navedla do skupiny, kde stály všechny možné vysokorychlostní vlaky z celé Evropy - ICE z Německa, Thalys z produkce
francouzského Alsthomu, Eurostar určený k dopravě pod kanálem a Talgo RENFE jako host. Konečně José zabrzdil a shodil řízení.
"Aspoň jsme mezi svejma," ušklíbl se Pedro.
"Jojo, nejrychlejší vlaky v Evropě pohromadě."
"Ráno jich stejně většina zmizí."
"Mám sto chutí otevřít jednu z těch flašek."
"Eště jedna blbost - nevíš, kdy odhovníme vlak? V papírech to není."
"Něco mi říkal výpravčí - prej zejtra odpoledne."
Kromě obou strojvedoucích byly ještě jako personál dva průvodci a jeden nerudný starší vlakvedoucí, ten zanedlouho zmizel za zábavou, asi do čtvrti červených luceren. Ostatní se sešli v jídeláku.
"Tak jak to šlo?" zeptal se Pedro a postavil flašky na stůl.
"Tak dneska docela v klidu, sice trochu bordel a párkrát nablito, ale jinak celkem zábava," vykládala jedna z průvodčích.
"Tak ochutnáme zdejší klenot," navrhl Pedro. Máme nějaký sklo?"
"Tady..." vytáhla odněkud zpoza baru servírka krabici nových sklenic. "Moment, eště led, přece to nebudem pít teplý."
Pedro rozlil absinth pro všechny a pak pozvedl sklenici: "SALUT !!!"
"Vynikající," ušklíbl se José po prvním panáku.
Láhve začínaly rychle mizet, Pedro přešel na pivo, aby nebyl příliš opilý. Kolem páté ráno už nebylo co pít. Pedro blbnul se servírkou, ale zdánlivě bez většího úspěchu, zatímco José se královský bavil ve společnosti průvodčích. Líbilo se mu, že mu věnují takovou pozornost. Nebyl si moc jistý tím, co na něj chystají, ale bylo mu to celkem jedno. Dokonce na chvíli zapomněl na svoji rodinu, což mu časem zpečetilo osud. Pedro už byl dost opilý a chvílema měl problémy něco říct.
"Co kdybysme nechali tenhle spolek v klidu?" zeptala se zničehonic servírka. "Už je dost pozdě."
"Tak jo," usmál se Pedro. "Kam půjdem?"
"Nejsem moc na nějakou procházku, mně stačí modul tady ve vedlejším voze."
"To není vůbec spatnej nápad," usmál se Pedro znova a vzal ji za ruku. Na chodbě vedlejšího vozu to už nevydržel a začal ji líbat. Pak se zarazil: "Teda já mám ale občas způsoby. Ani jsme se nepředstavili."
"Mně říkají Lucia."
"Pedro."
"Tak zalez dovnitř, zavři dveře a zatáhni záclonky."
Pedro zatím netušil, co na něj jeho nová kamarádka chystá, hlavně proto, že se nechal tolik opít, ale nějak si toho nevšímal, Lucia zatím rozkládala sedačky do formy pohodlného letiště. Pedro coby cestující vlakem skoro
nejezdil, takže o téhle možnosti vůbec nevěděl.
"Tak na co čekáš?"
"Už ti někdo dneska řek, jak ti to sekne?" usmíval se Pedro.
Hladil ji po jejích dlouhatánských černých vlasech. Lucia si zatím sundala tričko a odhalila svoje velká prsa. Pedro si lehl na bok vedle ní a začal ji hladit po prsou. Bradavky ztvrdly pod jeho rukám během chvilky. Lucii
se to líbilo a stáhla si i kalhoty. Vrazila ruku Pedrovi mezi nohy: "Tak copak to tady máme?"
Pedro jen spokojeně vrněl štěstím a nechal si dobrovolně stáhnout klahoty a shodil svoje tričko. Neměl po těle skoro žádné chlupy. Lucia nasedla na svého koně a vrazila mu do úst jednu že svých bradavek. Pedro si to užíval a olizoval prs, až se pevně přisál. Byl dost opilý, takže si v první chvíli ani nevšiml, že z bradavky něco teče a je to sladké. Nakonec spojili v jedno svoje těla v obrovském vzrušení. Lucia neměla příliš jasno v tom, zda si toho Pedro nevšiml, protože je tak opilý, nebo jestli se mu to tolik líbí. Mezitím Pedro vystřelil svým vyvrcholením.
"Do prdele, co to jeeee ?" zeptal se a odstrčil prs. "Až doteď jsem si nevšiml, že ti z toho teče mlí..."
"Mlíko?" usmála se Lucia.
"Máš snad děcko?" začal se Pedro vyptávat.
"Já vím, že to není zrovna normální..."
"Tak o co jde? Nasával jsem mlíko, jak nějaký tříměsíční smrad?!"
Lucia odstříkla trochu mlíka na zem: "Přesně tak. A mám dojem, že se ti to líbilo. Chceš eště?"
"Dost jsem pil. Nevím, co to se mnou udělá zejtra ráno."
"Buď v klidu..."
Pedro balil jointa: "Teď si chci v klidu zakouřit."
"Se stydíš?"
"Připadá mi to jak nejakej divnej sen."
"Klíííd, mě se to tak moc líbí."
"A ostatní chlapi?"
"Hádej..."
"Tak jak to teda je s tebou - lítáš po světě a dáváš cucnout kdekomu na potkání? Máš snad děcko?"
"Ne a ani těhotná nejsem."
"Tohle není normální. Chci se z toho blaznivýho snu probudit teď hned!!!"
"Zbaštila jsem něco, co mi spustí mlíko za pár hodin. Dokud to budu baštit, tak to poteče. Mužů to spustit i zarazit během několika hodin."
"Ale proč to děláš ?"
"Protože se mi to líbí. A zdá se, že tobě taky."
"Ale proč já?"
"Protože se mi taky líbíš."
"Máš fakt divný nápády..."
"Nedělej zagorku,"ušklíbla se a přitáhla si jeho hlavu. Začala ho líbat.
"Fakt se ti nelíbím ?"
"Ale joooo..."
Líbali se intenzívně, spalovali zbývající energii v novém narůstajícím vzrušení. Pedro, bez dalšího uvažování v duchu, uznal, že mu mlíčko chutná. Navíc tehnhle způsob sexu byl velmi uvolňující. Oba si teď spolu užívali,
nezajímal je svět venku, ani vlak, ani celý Amsterdam. Blížili se k dalšímu vyvrcholení. Pedro nasával mlíko bez dalšího přemýšlení. Když vyvrcholil, usnul s prsem ústech. Lucia ale měla v plánu ještě něco - vytáhla z kapsy svých
kalhot dudlíka a vyměnila ho za svůj prs. Pedro se nevbudil, takhle spokojeně nespal už hodně dlouho. To, co měla Lucia v plánu, bylo mnohem silnější, než jen sexuální uspokojení. Pedro byl jedním z prostředků, jak toho dosáhnout,
pokud se nedopustí nějaké chyby.
Kapitola 4, Kocovina
Pedro se vzbudil kolem poledne, příšerně ho bolela hlava, ale zároveň se cítil velmi uvolněný. Objímal svoji novou kámošku a ani se mu nechtělo otevřít oči. Ona zatím spala a pravidelně oddychovala. Modul smrděl od trávy a nočního veselí, což ho nakonec donutilo otevřít oči. Teprve teď si všiml, že to co má v puse, není to, co si myslel - měl v puse dudlík, podle jeho názoru asi ten neošklivější, jaký kdy viděl.
Vyplivl ho a začal nadávat: "Do prdele!!! Co má tohle sakra znamenat?!"
"Co se..." zeptala se rozespale Lucia, dost překvapena.
!Si myslíš, že si se mnou můžeš dělat, co se ti zachce?!" řval dál.
"Jaký sračky obsahuje to tvý mlíko, že mě nechá takhle mimo? Jako nějakýho malýho smrada?"
"Včera se ti to líbilo..."
"Včera není dneska."
"Máš snad bolebřichy?"
"To nemám... Jen mě děsně bolí hlava a mám hlad. Ale napřed si udělám jasno, mě už třicítka přeletěla, nejsou mi tři měsíce, do prdele!!!"
"Ach jo, ty mi děláš starosti...Dej mi pusu."
"Ani náhodou, chci abys mi dala nějaký logický vysvětlení, proč tohle děláš, sakra!!!"
"Uklidni se a hlavně se nestyď, se mnou nemusíš. Určitě jsi spal jako nikdy. Víš proč?"
"To netuším, ale čekám na vysvětlení. Celý to nějak přesahuje moje chápání."
"Já vím, že to, co dělám, není moc normální. Mě děsně vzrušuje, když mi chlapi ocucávají prsa. Tak mě už dřív napadlo to trochu vylepšit."
"A tohle?" ukázal Pedro na dudlíka pohozenýho poblíž. Mračil se, zatím ho nedokázala přesvědčit.
"Jedno po druhým, napřed to mlíko. Nevím přesně co to je, ale mlíko obsahuje něco, co tě uvolní a usneš. Je to normální a nemá žádnej vedlejší účinek. A navíc to zlikvidovalo tvý alkoholický bolebřichy."
"No dobře, tohle už zní celkem logicky. A tohle?"
"Nechtěla jsem, abys měl zlý sny."
"Nějak to pořád nechápu. Chceš tím říct, že s dudlíkem se líp odpočívá?!"
"Přesně tak, já sama si ho často beru taky. Ale protože tady mám jen jeden, tak jsem ho nechala dneska tobě."
"Pořád ale nerozumím, proč sjíždíš ty hormony."
"Dělám to jen občas, Včera jsem si dala, když jsem přišla na nádraží a pak ještě jednou chvíli po odjezdu z Oostende."
"Takže už ti to vyschlo?"
"Jak vyschlo? Koukej...," odstříkla trochu mlíka.
"Takže jsi to měla celý naplánovány, jo?! Tohle ti přijde dost draho."
"To mám za toho dudlíka, fakt mě to štve... Ale co mám dělat, když se mi tak líbíš?"
"Tak si ho vezmi ty," šklebil se Pedro a dál ji dudlíka do pusy."
Nebránila se, je to tak uvolňující.
"Docela ti to i sekne. Co to s tebou dělá?"
Lucia si vytáhla dudlík: "Sama pořádně nevím, připadám si jak v ráji, vždycky se děsně uvolním. A chce se mi eště spát. Možná bych ti měla vynadat, žes mě takhle nehezky vzbudil, ale neudělám to."
"Jak by ses cejtila ty, kdybych ti něco proved? Třeba kdyby ses vzbudila svázaná bez možnosti pohybu? Tohle je skoro stejný."
"Minimálně bych byla naštvaná a překvapená."
"Zasloužila bys pořádnej trest, ale líbíš se mi, takže ti dám šanci. Dělej, co uznáš za vhodný, ale jestli to nebude fungovat, tak zmizím."
"Jednoduchý to s tebou mít nebudu. Víš co? Lehni si tady zase vedle mě a nech věcem volnej průchod."
"Tak jo, teď už si zasloužíš, abych ti dál pusu."
"Budem eště spát?"
"Mám hlad..."
Lucia mu nabídla totéž co v noci: "Dej si eště mlíko, uvidíš, jak ti pak bude líp."
"Tak jo..."
Pedro vysál všechno, co mohl, a cítil se celkem spokojeně. Síče se ještě pořád trochu styděl, ale už se aspoň nevztekal. Lucia si mezitím vzala dudlík do pusy. Zavřela oči a užívala si svoje vzrušení. Když už skoro oba usnuli,
zeptala se Lucia trochu nesrozumitelně, jestli je spokojený.
"Jo, bylo to fajn. Dáme brko?"
Lucia něco takového vůbec nečekala, protože se plánovala vzbudit jako první a obtížný dudlík zlikvidovat. Byla to její oblíbená hráčka, prakticky celý její život. Její rodiče se kvůli tomu hodně rozčilovali, ale nemohli nic dělat.
Pokaždé, když ji její milovaný dudlík někde našli, tak ho vyhodili, ale bleskem si pořídila jiný. Pokaždé ji nějak potrestali, nejhorší asi bylo, když ji ve třinácti poslali do školy s dudlíkem na krku. O pár let později, jak to bylo
jen trochu možné, odešla z té vesnice, kde se čas zastavil a našla si pronájem a práci v Alicante. Spálila mosty.
Ted si mohla dělat, co uznala za vhodné, bez toho, aby ji obtěžoval její opilý otec, nebo aby jí nadávala její ultrakatolicky založena matka. Nejraději by tu svoji rodnou ves srovnala se zemí. Tamní kněz se díky její matce dozvěděl o tom, co dělá a nenechal si ujít jedinou příležitost ji aspoň zesměšnit. Síče nikdy nevyslovil její jméno, ale ani to nebylo potřeba - v obci, kde bydlí něco kolem pěti set lidí je to celkem jednoduché. Spolužáci ji ve škole šikanovali, že občas uvažovala i o sebevrazdě.
Pedro se jí líbil, zdálo se, že je chápavý a inteligentní, třeba ho dokáže přesvědčit, že není žádný blázen. Chtěla jen žít spokojeně, bez pošklebků zbytku světa. Už několikrát jí to nevyšlo, když zkusila si někam vyjít, většinou skončila v objetí nějakého lovce skalpů, kterého moc nezajímalo, co bude dál. Silná tráva, kterou teď kouřili, jí rozvázala jazyk a všechno to začala vyprávět.
"Začínám tomu rozumět," usmál se Pedro ironicky. "Pěkný rodiče, jen co je pravda."
"Máma mi mockrát říkala, že beze mě by měla všechno jednodušší."
"Zní to trochu krutě, ale je potřeba postavit se proti tomu, co nám v životě škodí. Nech je bejt, ať si vyžerou svoje sračky sami, ty nemusíš platit za chyby jiných celej život, byť to jsou tví rodiče."
"Díky, takhle jasně mi to nikdy nikdo nerek."
"A já už vím, co se s tebou děje. Chceš být ve společnosti někoho, kdo ti dá oporu a zároveň se o něj trochu postarat. Mně se ten nápad líbí."
"Když už jsme u toho - co nějaká snídaně?"
"Zbejvá něco v jídeláku, nebo budem muset jít ven?"
Po snídani vyrazili na menší procházku po pobřeží. Bylo relativně chladno a větrno, takže brzo zalezli do jednoho baru. Poručili si oba Aquarius. K tomu jim hrála muzika od nesmrtelných Pink Floyd, song Keep talking. Pedro si
doteď myslel, že text má co dělat s chováním pořádkových složek, ale teď, po tom, co se dozvěděl od své nové kamarádky, našel i další skryté významy onoho textu. Pink Floyd měli rádi oba a téma jim vydrželo na dost dlouho a znovu si zakouřili. Pedro naházel do juke-boxu nějaké drobné a vybral ještě pár kousků.
Po nějaké době museli jít zase ven, tráva z Amsterdamu je přece jen něco jiného než hašiš, na který byli oba zvyklí.
"Víš, co je nejlepší na týhle muzice?"
"Nevím, ale nikdy mě nepřestává bavit."
"To je právě ono, dobrá muzika nezastará. Jediný, s čím mě štvou, že přestali spolu hrát."
"To jistě. Co budem dělat teď? Půjdem zpátky? V jídeláku je eště pořád něco k pití."
"Jsme pěkně vychlastanej národ, my od dráhy..."
"Co vyrazit někam po Sierra de Alcoy, až se vrátíme?"
"S radostí, znám to tam."
"Počkej chvíli tady, zajdu pro něco tady do lékárny."
"Ale jistě..."
Když se Lucia vrátila, Pedro se ani neptal, co koupila, všiml si jen, že má v kapse nějakou krabičku, jejíž obsah mu zůstal utajen. Už se stmívalo. Pedro znova přemýšlel o předešlé noci. Už nepochyboval, že mlíko je super, dokonce si vzpomněl, že dostal dudlíka, ale už se nedokázal, díky svému víc než polospánku, bránit. Ale přišlo mu to velmi uvolňující... Rozhodl se nakonec, že pokud to bude jen trochu možné, tak to zkusí znova.
Kapitola 5, Dáreček
Cestou nazpátek Pedro ještě koupil jídlo v čínské restauraci a nějaké další pivo. Navíc se nechtěl tolik opít. Lucia se chtěla jít osprchovat, takže po jídle vyrazili směrem ke sprchám. Nebyl tam nikdo, všichni teď buď jezdí,
anebo jsou doma. Lucia se chtěla ujistit, že uvnitř skutečně nikdo není a po zjištění, že to tak je, navrhla, že by si mohli dát sprchu spolu: "Není tady ani noha, pojď se mnou..."
Pedro jí dal pusu, ale nápad nesdílel s takovým nadšením: "A co se stane, když nás tu někdo nachytá?"
"Nevím. Buď bude bordel, nebo sranda."
"Mně se to tady zda příliš veřejný, lepší bude, když se ospršíme každej sám."
"Jak chceš, zbabělce," šklebila se.
O něco později se sešli zase ve svém jídeláku, byl tam pěkný nepořádek po předchozí noci. V celém vlaku ale nikdo nebyl. Lucia se mračila, protože nedosáhla předtím svého a Pedro se jí hned zeptal: "Jsi spolkla jazyk?"
"Ale ne, jen mě naštvalo, že ses nechtěl se mnou sprchovat."
"Nebudu se tím dál zaobírat. Ještě si najdem nějakou příležitost."
"Kdy?"
"Si najdem nějakej noční oběh na jih, ty jsou spací - mají tam pěkný instalace, skoro jako v hotelu. Jen ta restauračka..."
"Co je s ní ?"
"Je tam draho, dávají málo žrádla a nemají tam pivo, protože je to v drážním prostoru."
"A jiná linka není?"
"Lyon, ale tam je jen jeden spací oběh a většinou se do něj nedá dostat."
"Tak to je bída. Mně se Lyon líbí."
"Někdy mám sto chutí se na celý AVE vysrat. Je to děsná nuda."
"A co uděláme teď?"
"Já bych si dal pivo a zakouřil si tu vynikající travku."
"A pak půjdem spát."
Zalezli do stejného modulu, jako předchozí noci. Lucia kouřila a Pedro si sedl do rohu. Přemýšlel, co by mu asi mohl vlak vyprávět, kdyby to uměl. Ale veškerá komunikace vlaku se omezuje na hlášení nefunkčního WC, nebo
klimatizace, data o spotřebě elektřiny, kolik to jede a kam až se smí jet. A ve vlaku se často dějí věci... Projdou tudy tisíce lidí se svými starostmi i radostmi.
"Naď čím přemejšlíš, že se tváříš tak vážně?"
"Ale nic, jen takový blbosti."
"Nekecej, je to snad něco vážnýho?"
"Vážně ne. Jen jsem... Jsou to blbosti."
"Myslela jsem si, že se na mě zlobíš za tu sprchu."
"Ale vůbec ne."
"Uvolni se trochu, to skoro vypadá, že máš před šichtou," šklebila se Lucia a jednou rukou si rozepínala košili."
"Ještě ti něco zbejvá?"
"Jooo, pro tebe vždycky."
Pedro se moc nerozmýšlel a přisál se znovu, tentokrát na první pokus - už to zvládal bez problémů. Ale moc mlíka už nezbývalo. Lucia si mezitím užívala svoje vzrušení, takže ji to zrovna v tu chvíli moc nezajímalo. I on si
to užíval a jednou rukou si masíroval rozkrok. "Už tam nic není." šklebil se Pedro.
"Zkus druhou nádrž."
Aspoň se už nestyděl jako předchozí noc a užíval si už zcela bez jakýchkoliv zábran. V tu chvíli ale ucítil, že mu zvlhly trenýrky - už to nemohl vydržet a vystřelil že sebe onen podivný bílý životodárný gel.
"Koukám, že se ti to fakt líbí. víc, než jsem sama čekala. Něco jsem ti koupila."
"A co?"
"Překvapení. Zavři oči."
"Nepovídej - snad jsi sehnala trávu pro terapeutický použití?" zeptal se, když slyšel trhání plastikové fólie.
"Otevři pusu."
V ten moment ucítil, že má v ústech něco měkkého a pružného. Chvíli si to užíval se zavřenýma očima.
"To je pro mě?" prohlížel si svůj nový dudlík.
"Nebyla jsem si jistá, jestli se ti bude líbit."
"Vypadá to šíleně, ale mně se ten zklidňující efekt líbí. A zároveň mě to i vzrušuje. Nedokážu to dost přesně vysvětlit."
"Ses už dost utahanej, co?"
"No, to jo. Tenhle Amsterdam trip s náma skoncuje."
"Tak pujdem spát, kde je..."
"Co?"
"Můj dudlík...Aaaa, tady je."
"Proč se ti tak líbí?"
"Nevím, už jsem ho měla jako malá holka. Připomíná mi asi jediný dobrý vzpomínky na tu dobu."
"Ani mi o tom nemluv, to cos mi vykládala dneska ráno, je dost šílený. Pojď raději spát."
Usnuli tak, jak byli, ve vzájemném objetí. Během noci se Lucia vzbudila. Dívala se v mizerném světle, které prosvítalo přes záclonu zvenku, na svého nového přítele a prohlížela si jeho tetování. Byl to obrázek starší elektrické lokomotivy s nějakou slečnou strojvedoucí, která ukazovala prsa z okna. Pedro spal jak dřevo a usmíval se přes svůj dudlík. Všimla si, že má svoje nářadí v provozním stavu. Zahodila dudlíka a vyměnila ho za něco většího tvrdšího. Pedro se jen zavrtěl, když skončila a polykala. Už na střední ji kluci dost oceňovali v této disciplíně. Lehla si a užívala si pocitu, jak se jí znovu plní prsa. Nakonec usnula, spokojená, že jí aspoň občas něco vychází.
