Anketa

Oznámkujte příběh (jako ve škole)

5 - nedostatečně
1 (16.7%)
4 - dostatečně
0 (0%)
3 - dobře
0 (0%)
2 - chvalitebně
2 (33.3%)
1 - výborně
3 (50%)

Celkem hlasů: 4

Hlasování ukončeno: Září 02, 2012, 08:01:09

Autor Téma: Takže ty se chceš chovat jako dítě? - 9. kapitola  (Přečteno 15568 krát)

Offline PetrMyslivec

  • Moderator
  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 639
  • Karma: 8
Takže ty se chceš chovat jako dítě? - 9. kapitola
« kdy: Září 02, 2012, 08:01:09 »
Následující ráno jsem se vzbudil o něco později, což se mi zdálo docela v pořádku, vzhledem k tomu, v kolik hodin jsem šel včerejší noc spát. Když jsem si sedl do připravené vysoké židličky v kuchyni a posnídal vafle se šlehačkou a karamelovým přelivem, bylo už skoro jedenáct hodin. Jitka i Sára měly obě dvě ze včerejší náročné oslavy příšernou kocovinu, takže ani jedna nebyla příliš nadšená z představy, že bude měnit mé páchnoucí ranní plenky.

„Hele, není dnes náhodou den, kdy jdeš navštívit Viktora?“ zeptala se Sára. „Jo, táta řekl, že tohle skončí hned po snídani,“ zaradoval jsem se. „No tak stačí jít nahoru a pro jednou se taky postarat sám o sebe. Hoď špinavé plenky do kbelíku a osprchuj se, pokud nechceš, aby Viktor už z dálky poznal, jaký se z tebe stal špindíra.“

„Budu potřebovat nějaké normální spodní prádlo. Máma všechno odnesla,“ postěžoval jsem si. „Odnesla spoustu tvých věcí, protože byly příliš dospělé, ale říkala, že ti do školy koupí všechno oblečení nové,“ oznámila mi Jitka. „Počkej, myslím, že jsem nějaké viděla v prádelně,“ přinesla mi nějaké starší spodní prádlo a pyžamo. „Podívej se, tady je vše, co budeš na dnešní noc potřebovat.“ „Mohu dostat zpět své staré košile? A co mé džíny?“ ptal jsem se dál. „Myslím, že tohle všechno už je dávno vyhozené, ale máš přeci spoustu nových krásných věcí ve svém šatníku, tak si něco najdi,“ odbyly mě.

Musel jsem najít takové oblečení, které nebude vypadat příliš infantilně, ale v podstatě nebylo z čeho vybírat, protože má matka si dala obrovskou práci se změnou mého šatníku. Měl jsem nejméně půl tuctu nových kombinéz na hraní, troje dupačky a čtyři body a na tom všem byli obrázky medvídka Pú, nebo dětí ze sezamové ulice. Dokonce i na mých šortkách a tričkách. Musel jsem se spokojit s tričkem, na kterém byl poměrně neškodný obrázek Mickeyho Mouse a doufal, že Viktorovi to bude jedno. Bylo to zvláštní, mít možnost se zase sám oblékat a ještě zvláštnější bylo mít na sobě alespoň trochu normální oblečení bez přítomnosti plenek. Bylo to, jako bych byl skoro nahý. Cítil jsem se ničím nechráněný a dokonce jsem vnímal sebemenší vánek, který foukal pod mé šortky.

„Jsi připraven si zase hrát s velkými kluky?“ zeptal se táta. Odpověděl jsem a rozloučil se se sestrami. Na cestě k Viktorovi jsem teprve zjistil, že mé sestry mi do batohu s pyžamem zabalily také dudlík a mého huňatého králíčka. Hloupé sestry. Kotníkové ponožky a nevhodný obsah batohu jsem nechal na zadním sedadle ještě před tím, než jsme dojeli k Viktorovi. Ten už na mě čekal před svým domem, kde si kopal s míčem.

„Roztomilé tričko, Honzo. Nevěděl jsem, že jsi se přidal do klubu Mickeyho Mouse,“ zavtipkoval. Bylo skvělé vidět Viktora. Půjčil jsem si jeho plavky a šli jsme se vykoupat k jezeru. Jeho máma nám připravila sendviče a tak jsme si při této příležitosti udělali malý piknik.

Když jsme se vraceli od jezera, Viktor se chtěl na něco důležitého zeptat. „Co je pravdy na tom příběhu o kterém všichni pořád mluví? Opravdu tě tvá rodina donutila nosit dětské oblečení a plenky? Přátelé tvých sester byli včera v noci v kině a řekli mi, že tě viděli a to dokonce v kočárku a dalších dětských věcech...“

Cítil jsem se, jako bych dostal kopanec přímo do břicha. Takže dokonce i Viktor o tom věděl. Ale proč bych měl být vůbec překvapený? Byl jsem oblečený jako dítě a takhle šel přes celé město! Věděli to už úplně všichni! Snažil jsem se zadržet pláč.

„Myslím, že to není žádné velké tajemství, ale já za to nemohu,“ vysvětloval jsem. „Je to jenom důsledek těch věcí, které jsem prováděl...“ „Jakých věcí?“ vyzvídal a tak jsem mu pověděl celý svůj příběh. O tom, jak jsem byl během hlídání Jirky přistižen v plenkách v dětské ohrádce. Řekl jsem Viktorovi úplně všechno, ale Julii jsem zatím tajil, protože jsem sám sobě nemohl uvěřit, že mně potkalo něco tak báječného.

„Člověče, to je docela drsné,“ zněla jeho reakce potom, co skončil můj monolog. „Jak můžeš tohle všechno vydržet?“ Musel jsem se přiznat k tomu, že až na jisté okolnosti je to přesně to, co jsem celý život chtěl. Po čem jsem toužil, ale neuměl to vyjádřit. Potom jsem mluvil o včerejší oslavě, o těch otravných chlapcích a uronil pár slz.

„Vzchop se, Jirko... každý má rád něco jiného, ale musíš se trochu bránit. Nemůžeš jim přeci dovolit, aby s tebou jednali, jako s dvouletým dítětem,“ poskytl mi podporu. „Rodiče říkali, že se budu moci od příštího týdne znovu vrátit do normálního života, ale nejhorší je, že už brzy začne škola.“ Pak jsem začal mluvit o dalších věcech, jako bylo přebalování a nucené hlídání.

„Páni, to vypadá, jako bys měl regulérní dětskou dovolenou. Když bylo potřeba potrestat menší děti na táboře, prostě jsme je zahrnuli dostatkem práce, kterou dělali tak dlouho, dokud se to neodnaučili, takže jsi na tom ještě docela dobře,“ řekl a poskytl mi poplácání po zádech. Bylo mi trapně po tom, co jsem mu vyprávěl všechny ty věci, ale zdál se mi v pořádku.

Vrátili jsme se k Viktorovi domů, kde na nás čekali mléčné koktejly a filmy v televizi a po velké večeři už šli spát, protože Viktor měl příští den nějakou důležitou důležitou kontrolu u svého lékaře. Ležel jsem na pohovce a Viktorova maminka se na mě kouzelně usmála, při čemž jsem si uvědomil, že jsem instinktivně cucal svůj palec. Doma jsem dostal na spaní dostal vždy dudlík, nebo lahvičku a tak jsem byl zvyklí na to něco sát, nebo cucat.

Druhý den ráno jsem ale zjistil, že cucání palce nebyla zdaleka jedinou věcí, na kterou jsem si během velmi krátkého dětského života zvykl. Když jsem se ráno probudil, cítil jsem, že je mi obrovská zima a především jsem byl celý mokrý. Nemohl jsem tomu uvěřit. Celá postel, matrace i moje pyžamo bylo úplně promočené.

„Měl jsem malou nehodu,“ řekl jsem mamince Viktora. „Je mi to vážně moc líto. To se mi ještě nikdy nestalo,“ mlžil jsem. „Vypadá to, že Honza se přes léto naučil od Jirky spoustu nových věcí,“ zasmál se Viktor. „Zřejmě ano,“ dodala jeho maminka a řekla mi, abych donesl do jejich prádelny své pyžamo a ložní prádlo. Po snídani se ukázala moje máma, aby mě vyzvedla.

„Ahoj Jano, zůstaneš na šálek kávy? Ještě mám pár minut čas, než vezmu Viktora k lékaři. Kdo by věřil, že tyto dva mladé muže ještě doprovázíme k pediatrovi?“ zamyslela se. Vyšli jsme ven k našemu vozu, ale trochu jsme se zdrželi, protože Viktorova maminka si ještě skočila pro něco do domu. „Tady je tvé mokré pyžamo... chtěla jsem ti ho vyprat, ale když jsme ve spěchu...“ dala mi igelitovou tašku s mým oblečením.

Moje máma pozvedla údivem obočí, čímž dala najevo, co si o mé nehodě myslí. Viktor a jeho matka nám zamávali na rozloučenou a my sami nasedli do našeho minivanu – já na zadní sedadlo a předstíral, že jsem neviditelný, protože jsem věděl, že musíme společně na realitní meeting. Celé město jsme prosvištěli a nikdo z nás neřekl ani slovo.

Vyskočil jsem z auta, kde na nás čekala nějaká žena a mámě mě hned představila. „To je můj syn, Honza. Snad vám nebude vadit, že jsem ho přivedla sebou, ale bylo nutné ho vyzvednout, protože spal u svého kamaráda a já bych ho už nestihla odvést domů,“ vysvětlovala. „Ale to je v pořádku,“ řekla paní Braná. „Ale vidím, že doma máte ještě nějaké malé zlatíčko. Čí jsou tyhle roztomilé věci,“ zeptala se, když na zadním sedadle viděla plyšového králíčka a dudlík, které jsem tam odhodil, než jsem jel k Viktorovi. „Ty jsou Honzy. Klidně mu je můžete dát,“ odpověděla máma. „Opravdu?“ dívala se na mě s úžasem paní Braná, když mi vše podala. Vzal jsem si je zpátky a s úsměvem poděkoval.  

Jeli jsme už skoro dvě hodiny a každou chvilku někde zastavili, aby maminka paní Brané ukázala různé domy. Museli jsme vidět pět, nebo šest míst a já se pomalu začal nudit. Dokonce tak hodně, že jsem si občas strčil do pusy svůj dudlík, ale jenom tehdy, když jsem věděl, že se nikdo nedívá. Pak jsem ale ucítil pro mě známou žaludeční křeč. Poslední dobou jsem používal k tomuto účelu plenky hned po snídani, protože jsem věděl, že mě Jitka rychle přebalí, ale dnes jsem o tom vůbec nepřemýšlel. Upřímně řečeno, byl jsem prostě už zvyklí používat právě plenky.

„Mami, já už opravdu musím na záchod,“ zašeptal jsem ji. „Dobře zlatíčko, ale ještě budeme muset počkat, ale tohle byl poslední dům,“ řekla, když se paní Braná vracela do našeho vozu. „Je mi líto, že vás okrádám o čas, ale ani tenhle dům není to pravé, co hledám... Mohla bych vidět další?“ A tak jsme jeli na venkov.

„Co jsi dělal celé léto,“ otočil se na mě s otázkou náš doprovod. „Byl jsem vlastně jenom doma,“ přiznal jsem. Honza teď strávil spoustu času se svým novým kamarádem Jirkou, který bydlí hned vedle nás. Báječně si spolu rozumí,“ vysvětlila máma. „Máte na mysli malého Jirku? Syna Vaší kolegyně z práce?“ vyzvídala. „Ale není Jirka pro Honzu poněkud mladší? Nejsou mu ani čtyři a Honzovu už bude alespoň třináct,“ nechápala. „Divila byste se, kolik toho mají kluci společného,“ zasmála se máma.

„Tento dům je trochu mimo město, ale myslím si, že cena je velice dobrá,“ řekla maminka, když jsme jeli po dálnici. „Mami, promiň, ale já už opravdu musím...“ naléhal jsem. „Teď ne, zlatíčko... bude to trvat jenom pár minut,“ odsekla. V domě byl problém se septikem, ale ten byl velice rychle vyřešen, zatímco já jsem měl teď problém se svým vlastním septikem.

Myslel jsem, že to vydržím, ale včerejší chilli bylo něco, na co jsem už dlouho nebyl zvyklí a tak jsem zanedlouho seděl na zadním sedadle podělaný jako mimino a netrvalo dlouho, nepříjemný zápach se rozšířil po celém voze. „Tady si ale někdo pořádně vyvětral.“ Paní Braná diskrétně otevřela okno, stejně jako má matka a dál se společně bavily s myšlenou, že mám pouze plynatost.

Konečně jsem sjeli z dálnice a po dalším kilometru jsme zastavili před domem, kam jsme mířili. Vzhledem k tomu, že paní Braná vylezla z vozu jako první, tak mě maminka informovala o tom, že se zeptá, zda nemůžeme použít zdejší koupelnu. „Ale mami, to už teď přeci vůbec není třeba,“ zamumlal jsem. „Jsi si opravdu jistý? Protože já už nemám v plánu dělat žádné další zastávky!“

Musel jsem seděl v nepořádku na zadním sedadle půl hodiny a bylo ještě nutné zavést paní Branou do kanceláře, kde probíhalo nějaké papírování. To byla skoro další hodina, během které jsem byl sám v autě, ale nakonec jsme se dostali domů a já mohl konečně ven.

Byl jsem zmaten z toho, co se mi přihodilo. Moc příjemně jsem nevoněl a na zadku se mi objevila jasně viditelná hnědá skvrna. Kolébal jsem se opatrně domů a maminka si při pohledu na mě konečně uvědomila, co se mi doopravdy stalo. „Je mi to moc líto, ale bylo už příliš pozdě, když ses ptala,“ plakal jsem. „To je neuvěřitelné! Podívej se na sebe, Honzo,“ křičela. „Chceš mi říct, že to nemůžeš vydržet patnáct minut? To je směšné... jenom doufám, že zadní sedadlo není úplně zničené, stejně jako tvé pyžamo!“

„Mrzí mě to, nechtěl jsem, aby...“ bylo to jediné, co jsem byl schopen říct. „Nechtěl jsi co?“ reagovala. „Vážně jsem přemýšlela o tom, že by se vše mohlo navracet do normálu a mohl bys opět nosit běžné oblečený, ale tento víkend jsi jasně dokázal, že se ti nejenom líbí plenky nosit, ale také je potřebuješ,“ vynesla ortel. „Ale mami, říkal jsem ti přeci, že musím jít na záchod!“ bránil jsem se. „Tohle už je poslední kapka. Běž se hned umýt a přestaň hloupě plakat!“

Osprchoval jsem se a hned odpoledne mě Sára opět zabalila zpátky do tlustých plenek. Když jsem přišel dolů, maminka zrovna s někým mluvila po telefonu. Sára mi pomohla do dětské jídelní židličky a kolem krku uvázala bryndák. „Dobře, to bude všechno. Děkuji za vaší vstřícnost. Přesně tak, tyto jednorázové plenky a igelitové kalhotky se nám také mohou hodit... Děkuji. Sára si vše převezme ve dvě hodiny odpoledne. Uvidíme se zítra.“

Sára položila písmenkovou polévku na mou židličku a sama si vzala tuňákový sendvič. Maminka pak vytočila další číslo. „Dobrý den, to je Alice? … Ano, pamatuješ si? Jsem Honzova matka. Mluvily jsme spolu o tom, že jsem se rozhodla zrušit naši objednávku. Můžeš na to celé zapomenou. Petr mi ukázal některé své nové zboží a já objednala Honzovi především jednorázové plenky. Přesně tak, čtyři balení snad budou pro začátek stačit...“

„Sáro, ty dnes nemusíš vyzvednout malého Jirku?“ starala se maminka. „Ne, mami. Dnes se o něho bude starat Jitka. Budeme se střídat. Ona může hlídat kluky vždy v pondělí, středu a pátek a já tak budu moci pracovat odpoledne, jak v McDonaldu potřebují.“

Sára mi dovolila sledovat Carton Network namísto toho, abych si musel zdřímnout a tak jsem se pohodlně usadil ve své ohrádce a sál z lahvičky ovocnou šťávu. Pak někdo zazvonil. Zřejmě to byl Petr, na kterého se čekalo. „Vydrž, jenom nahoru doběhnu pro kbelík s plenami,“ křičela Sára. Petr stál u dveří a v ruce držel naši dodávku, ale když mě viděl schouleného v ohrádce, přišel se za mnou podívat.

„Doufám, že se celý tvůj život netočí jenom kolem sledování Uličníků,“ pronesl. „Jak kdy,“ zamumlal jsem ještě s lahvičkou v puse. Cítil jsem se dost trapně. „Tvá matka ti objednala jednorázové plenky. Zdá se, že chce vyzkoušet něco nového. Můžeš mi věřit. Jsou skutečně pohodlné.“

„Co ty o tom můžeš vědět?“ zíral jsem na něj. „No, to by ses divil,“ usmál se a já jsem si úplně poprvé všiml malé vybouleniny na jeho šortkách. Právě v tu chvíli přinesla Sára kbelík s mými špinavými plenkami, které si Petr převzal a spěchal s nimi do svého vozu.

Sára se rozhodla, že jsem měl na odpočinek už času dost a oznámila, že teď bychom mohli dělat také něco zábavnějšího. Navrhla, abychom se šli podívat do akvária, což bylo pro mě vlastně úplně poprvé, protože jsem tam byl pouze jako dítě a neměl z toho rozum – tím myslím skutečně malé dítě, však víte co mám na mysli.

Ve skutečnosti byla návštěva akvária docela zábavná, protože jsem byl celou dobu v kočárku a Sára mě tak mohla vzít do míst, kam mohou pouze malé děti a dospělí k nim už nemají přístup. V pondělí odpoledne tam nebylo ani moc lidí, takže jsem byl ušetřen hloupým pohledům od ostatních lidí. Uvědomil jsem si, že se vlastně cítím docela šťastně. Když jsme se vrátili domů, byl už čas večeře.

„Tak Honzo, dnes se ukázalo, že zatím ještě nejsi připravený na to, aby se vše vrátilo do starých kolejí,“ řekl mi tatínek, když jsem večeřel ve vysoké židličce. „Je mi to líto, nechtěl jsem udělat nepořádek v našem autě,“ omlouval jsem se. „Vůz bude v pořádku, stejně tak postel u Viktora, ale je patrné, že na takové věci už nemůžeme znovu spoléhat a bude nutné, abychom začali úplně od začátku. Alice a já jsme se rozhodly udělat si na poslední dva týdny prázdnin dovolenou a společně se pokusíme, abyste se s Jirkou dostali z plenek, než zase začne škola. Přirozeně, že on půjde do školky a ty na střední školu, ale ani jedna instituce nemá zájem o studenty v plenkách, pokud je opravdu nepotřebují!“

„Vlastně Jano, já si nemyslím, že by měla střední škola taková pravidla. Určitě bychom mohli něco vymyslet a Honza by mohl být přebalen v šatně, nebo sesterně... určitě bychom přišli na nějaký fungující systém,“ řekl táta. Ani trochu se mi nelíbila myšlenka, že bych šel do školy v plenkách a přebalovala mě školní sestra.

„To se každopádně dozvíme a to je právě důvod, proč jsem objednala zásobu jednorázových plenek. Budou se hodit, když budeme daleko od domova a také se budeme potřebovat už zítra,“ rozhodla maminka, ale to už jsem skoro nevnímal, protože jsem byl otřesen z představy, že budu nosit do školy plenky. Měl jsem velkou naději, že se stanu novým členem školního fotbalového týmu, ale to nebude možné, když budu mít pod dresem silné pleny.
« Poslední změna: Ledna 01, 1970, 01:00:00 od Guest »

Offline Monicka777

  • 10 a více
  • ***
  • Příspěvků: 36
  • Karma: 3
Re: Takže ty se chceš chovat jako dítě? - 9. kapitola
« Odpověď #1 kdy: Června 06, 2013, 08:15:50 »
Ahoj kdy bude opět další díl? :)
« Poslední změna: Ledna 01, 1970, 01:00:00 od Guest »

Offline Vendulka

  • Banánek
  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 1 740
  • Karma: 0
Re: Takže ty se chceš chovat jako dítě? - 9. kapitola
« Odpověď #2 kdy: Června 09, 2013, 07:21:12 »
Na svatého Dyndy, nebo někdy jindy
« Poslední změna: Ledna 01, 1970, 01:00:00 od Guest »

Offline Anonymous

  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 2 114
  • Karma: 1
Re: Takže ty se chceš chovat jako dítě? - 9. kapitola
« Odpověď #3 kdy: Června 10, 2013, 15:23:36 »
Bude někdy další díl ? a kolik to má částí prosím
« Poslední změna: Ledna 01, 1970, 01:00:00 od Guest »

Offline mskvor

  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 807
  • Karma: 4
Re: Takže ty se chceš chovat jako dítě? - 9. kapitola
« Odpověď #4 kdy: Června 10, 2013, 21:15:10 »
Prosím, než se začnete ptát na další díl, podívejte se, kdy byl ten poslední postnutej...
« Poslední změna: Ledna 01, 1970, 01:00:00 od Guest »

Offline PetrMyslivec

  • Moderator
  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 639
  • Karma: 8
Re: Takže ty se chceš chovat jako dítě? - 9. kapitola
« Odpověď #5 kdy: Června 10, 2013, 23:36:24 »
Tak ono se může docela klidně stát, že se tady další pokračování někdy objeví :)
« Poslední změna: Ledna 01, 1970, 01:00:00 od Guest »

Offline Vendulka

  • Banánek
  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 1 740
  • Karma: 0
Re: Takže ty se chceš chovat jako dítě? - 9. kapitola
« Odpověď #6 kdy: Června 11, 2013, 03:58:53 »
Vše je možné, nebo kdy má svatý dyndy svátek nikdo neví :D
« Poslední změna: Ledna 01, 1970, 01:00:00 od Guest »

Offline Valerie

  • Jsem modrej
  • 10 a více
  • *
  • Příspěvků: 45
  • Karma: 0
Re: Takže ty se chceš chovat jako dítě? - 9. kapitola
« Odpověď #7 kdy: Července 24, 2013, 22:55:39 »
Dobrý :)
« Poslední změna: Ledna 01, 1970, 01:00:00 od Guest »