Anketa

Oznámkujte příběh (jako ve škole)

5 - nedostatečný
1 (10%)
4 - dostatečný
0 (0%)
3 - dobrý
0 (0%)
2 - chvalitebný
2 (20%)
1 - výborný
7 (70%)

Celkem hlasů: 5

Hlasování ukončeno: Srpna 12, 2012, 13:42:07

Autor Téma: Takže ty se chceš chovat jako dítě? - 2. kapitola  (Přečteno 11342 krát)

Offline PetrMyslivec

  • Moderator
  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 639
  • Karma: 8
Takže ty se chceš chovat jako dítě? - 2. kapitola
« kdy: Srpna 12, 2012, 13:42:07 »
„Vstávej ospalče, už je dávno čas na snídani,“ probudil jsem se trhnutím. Trvalo mi nějakou dobu, než jsem si vzpomněl, proč vlastně na sobě nemám celé pyžamo, ale jenom košili a především ...  především pleny... úplně mokré pleny. Mé igelitové kalhotky neudržely vše a celá postel pode mnou byla mokrá. „Čas na snídani,“ křičela ve dveřích Sára a uculovala se na mně. „Pojď honem dolů, všichni tam na tebe čekáme!“ „Dobře, jenom mi dej chvilku času, než to tady dám všechno do pořádku,“ hleděl jsem na spoušť v mé posteli. „V žádném případě, malé děti se přeci nesmějí sami přebalovat a uklízet po sobě. Postaráme se o tebe hned po snídani.“ Vzala mně za ruku a prakticky mně táhla dolů do kuchyně. Máma, táta a Jitka už seděli u stolu. Stál jsem před nimi a měl na sobě pouze igelitové kalhoty, pod kterými byly viděl jasně použité, žlutavé pleny. Přivítali mě s velkými úsměvy.

„Ahoj Honzo,“ pozdravila mě máma. „Vypadá to, že jsi měl pořádně mokrou noc. Ještě štěstí, že jsi měl ty alespoň tyhle igelitové kalhotky. Pojď a posaď se.“ Na místě, kde jsem obvykle seděl byla nyní vysoká židle určená na krmení malých dětí. „Uvidíme, jestli se vejdeš do svoji staré židličky,“ řekl táta. „Upravil jsem ji, aby byla trochu větší.“ Neměl jsem na výběr a tak jsem si sedl do té stupidní židličku. Brzy jsem zjistil, že je uzpůsobená tak, že ji bez cizí pomoci nelze opustit. Jitka mi zezadu umístila pod bradu bryndáček a rychle ho uvázala vzadu za krkem. Cítil jsem, jak se začínám červenat.

Máma se na mně usmála. „Poslala jsem Jitku, aby si vypůjčila několik starých věcí od Jirky. Nedáš si džus, zlatíčko?“ Jitka umístila šálek s náústkem přede mně a vedle položila misku čokoládových vloček s mlékem, spolu se lžičkou Mickeyho Mouse. „No tak, jez Honzo, nebo snad nechceš, aby z tebe vyrostl velký a silný kluk? Nebo chceš raději od někoho nakrmit?“ zeptala se Sára.“

Měl jsem sice velký hlad, ale rozhodně jsem nechtěl a nepotřeboval, aby mě někdo krmil, takže jsem do ruky vzal lžičku a nabral si na ni trochu kukuřičných obilovin. Ruce se mi třásly z rozpaků a hněvu a tak mi neustále něco padalo na můj bryndáček. „To byl velice dobrý nápad uvázat mu kolem krku bryndák,“ podotkl táta, když mě uviděl, jak se snídaní zápasím. V tu chvíli zazvonil domovní zvonek. Z naší kuchyně vedou přímo vchodové dveře na ulici a vsaďte se o co chcete, že jsem si ani trochu nepřál, aby mě někdo zahlédl v dětské židličce. Ale než jsem se mohl ze židličky vykroutit, Sára už dveře otevřela a pozvala osobu za nimi dál.

„Ahoj, už jsme tě čekali,“ řekla pohlednému mladíkovi, který se ji očividně zalíbil. „Ahoj, mé jméno je Petr. Doslechl jsem se, že zde bydlí náš nový zákazník!“ Měl na sobě modrou uniformu, na které byl znatelný nápis: „Plenkový servis“ Podíval se po místnosti a pak mě uviděl. „No, vlastně je to spíše starý zákazník,“ zavtipkoval na můj účet táta. „Tady Honza se rozhodl, že si znovu prožije krásy raného dětství,“ podal vysvětlení. „I přesto bychom velice rádi vašich služeb využili, myslíte, že to bude v pořádku?“ zeptala se máma. „No jistě, to nebude vůbec žádný problém. My děláme všechny věkové kategorie, ale skutečně chcete používat bavlněné pleny? Máme také jednorázové kalhotky a většina starších dětí jim dává přednost pro jejich větší pohodlnost a nenápadnost.“

„Ne, myslím, že tohle bude daleko lepší, hlavně tedy pro Honzu. Ve skutečnosti chceme naprosto stejnou službu, jakou mají Svobodovi.“ „Přesně tak, dáváme Honzovi šanci být znovu malým batoletem a pomocí bavlněných plenek toho docílíme daleko lépe,“ dodala moje matka. „No lidi, vypadá to, že děláte skvělou práci, ať se snažíte o cokoli. Už jsem sice viděl několik starších dětí v plenkách, ale bryndák a jídelní židlička... no, to je trochu extrémní...“

„Ničeho se nebojte, je to na jeho vlastní přání,“ upozornil táta. „Řekněte mi prosím něco bližšího o vašem servisu.“ Petr zíral stále na mně. „Takže, budeme muset podepsat nejméně dvouměsíční smlouvu, kterou nelze žádným způsobem anulovat. Vaši sousedé si objednávají rozvážky dvakrát týdně, ale u vás samozřejmě můžeme udělat výjimku a rozvážky až zdvojnásobit. Poskytneme vám kyblík na špinavé plenky a také vám můžeme nabídnout nějaké další doplňky, jako igelitové, nebo gumové kalhotky.“

„Takže dohodnuto, můžeme začít hned... jak vidíte, Honza už bude potřebovat přebalit,“ „Dobře,“ řekl Petr a při tom kroutil nevěřícně hlavou. „Dojdu pro nějaké zásoby z auta.“ Petr šel ven do velkého vozu, který byl zaparkovaný na naši příjezdové cestě. Modlil jsem se, aby ho naši sousedé nesledovali, jak se vrací s obrovskou hromadou bílých bavlněných plen a žlutým kbelíkem s nápisem: použité pleny. „Chcete, abych mu nadepsal jeho kyblík na pleny? Jaké je jeho jméno?“ „Honza,“ řekla maminka a Petr napsal na lepící štítek s dětskými obrázky okrasným stylem mé jméno a štítek nalepil na kbelík. „Omlouvám se. Nejsem běžně přizpůsoben pro starší zákazníky, ale tohle bude zdá se speciální případ,“ řekl. „Honzo, poděkuji Petrovi za tu krásnou nálepku,“ pobídla mně Sára.

„Díky, Petře,“ zamumlal jsem a snažil jsem se schovat ve vysoké židličce, abych vypadal co možná nejmenší. „Žádný problém, chlapče,“ ušklíbl se Petr. „Nechám vám tady smlouvu, všeobecné informace a také katalog. Vlastně máme docela širokou nabídku pro větší děti.“ „Skvělé,“ řekla maminka. „Jsem si jistá, že toho budeme potřebovat opravdu hodně.... Tady je třicet dolarů pro vás,“ maminka zaplatila zálohu za služby. „Díky, brzy se uvidíme, je dobře, že bydlíte hned vedle Svobodových. Pokud vám něco dojde, stačí se ozvat. Takže díky a a přeji hezký den,“ rozloučil se s námi. „Sbohem,“ zamumlal jsem a snažil se probrat z toho šoku. „Ale no tak, Honzo, umíš to přeci mnohem lépe! Zasměj se trochu,“ pobídla mě maminka. Snažil jsem se trochu usmát a snad se mi to i povedlo. „Ahoj Petře!“ řekl jsem s daleko větším důrazem. Petr se na mně otočil a zamával mi velice pobaveným způsobem. Než došel do auta, měl už v rukou mobilní telefon. Vsadím se, že se nemůže dočkat, až přijede zpět do firmy a pochlubí se, že právě podepsal se skoro dospělým smlouvu na službu určenou pro malé děti.

„No dobře, tak o to hlavní je postaráno,“ řekla maminka. „Takže kdo mi pomůže Honzu připravit, aby se mnou mohl jít nakupovat?“ Nakupování? Zhrozil jsem se při představě, že bych takhle oblečený opustil tento dům. „Budu pomáhat,“ řekla Sára.

Snažil jsem se dostat ven z vysoké jídelní židličky, ale nemohl jsem dosáhnout na kladku, která by mě vysvobodila. Sára mi přišla na pomoc, ale nejprve mi odstranila bryndáček, kterým mi utřela pusu naprosto otravným způsobem - tedy přesně tak, jak se to dělá malým dětem. „No tak, pojďme tě přebalit do těch hezkých nových plenek, které ti přivezl Petr.“

V pokoji už netrpělivě čekala Jitka s pudrem a krémem v rukou. Obě sestry mně poručily, abych si lehl na postel, kde mi stáhly igelitové kalhotky a následně mně zbavily také mokrých plen. Než jsem se nadál, ležel jsem před nimi úplně nahý a Sára mě otírala vlhčenými ubrousky v rozkroku a na zadečku. Pak pode mně rozprostřela několik nových plenek a začala mě mazat mezi nohama  krémem proti opruzeninám. Krém byl natolik ledový, že jsem se vyděsil. „Nepanikař, Honzo,“ snažila se mě Jitka uklidnit a po hojném zapudrování to už bylo mnohem lepší. Sára pak velice odborně a natěsno zašpendlila konce plenek na mých bocích. „Jitko, přineseš mi prosím ty igelitové kalhotky, které jsme našly pod Honzovou matrací?“ Cože? Mé sestry našly mou tajnou skrýš!

„Hej,“ začal jsem ječet. „Co jste sakra hledaly pod moji matrací? Neměly byste se vrtat v cizích věcí!,“ křičel jsem na ně rozlobeně. „Máma je našla už před několika týdny, Honzo. My už totiž dávno víme o tvých tajných hrách na malé dítě.“ „Jo a tady je tvůj dudlík, možná, že tě trochu uklidní,“ Sára vytáhla jeden z mých dudlíků z tajného místa mého nočního stolku. Byl to můj neoblíbenější – červený s obrázkem malého traktoru. Strčila mi ho do pusy.

Jitka mi chytla kotníky, které nadzdvihla do vzduchu a natáhla přes ně igelitové kalhotky. Musel jsem vstát a Sára mi vytáhla kalhotky vysoko do pasu. „Tak, teď jsi hezky v čistých plenkách, uvidíme, na jak dlouho ti to vydrží,“ Teď se podíváme, co ještě můžeme použít,“ řekla Sára. Otevřela moji šatní skříň a začala se prohrabovat v mém civilním oblečení. „Ale ne, žádná z těchto věcí není vhodná pro chlapečka v plenkách... ale počkat, myslím, že tohle by mohlo být docela dobré.“

Sára zvedla červené trenýrky, které jsem nosil do posilovny a také starší pruhované tričko s námořnickým vzorem. „A tady jsou nějaké pěkné ponožky,“ podala mi pár bílých ponožek s protiskluzovou podrážkou a ozdobným lemem. „Můžeš je nosit ke svým modrým sandálům. To bude vypadat rozkošně.“ „A co tuhle baseballovou čepici,“ zeptala se Jitka. „Bezva, to je skvělé,“ byla štěstím bez sebe Sára.

Běžel jsem se na sebe podívat do zrcadla. Krátké šortky toho zrovna moc nezakrývali. Ve skutečnosti bylo jasně patrné, že mám mezi nohama pleny ještě více, protože jemné šortky veškeré vybouleniny zvýraznili. Basebalová čepice jenom doplňovala mé ponížení a to nemluvím o pruhovaném námořnickém tričku a dudlíku v mých ústech. „Pro začátek to není vůbec špatné,“ řekla Sára. Musíme ho ukázat mámě.“ Popadla mě za ruku a vedla mně zpět dolů.

„Dobrá práce, holky. Vypadá opravdu rozkošně. „Jste všichni připraveni jít?“ zeptala se maminka a podala Jitce tašku. Vyplivl jsem dudlík na zem a zařval: „Ne, nemůžu přeci jít takhle ven, copak jste se všichni dočista zbláznily?“

Nevím proč, ale moje oči začali vysílat nebezpečné signály, přesně tak, jako vždycky, když jsem naštvaný... Byl jsem rozlobený sám na sebe. Splnil se mi můj životní sen, ale takhle jsem si ho rozhodně nepředstavoval. „No, možná bys chtěl jít ven raději bez trenek?“ zeptala se maminka. „To by bylo pěkně, potom bychom mohli udělat místo na hraní před našim domem, takže by mohl každý vidět, jak jsi šťastný!“

„Mami, prosím... už toho nechej!“ začal jsem prosit. „No tak, Honzo... teď není čas na tvé kňučení,“ Sára mně popadla za zápěstí a nemilosrdně táhla ven ze dveří.
« Poslední změna: Ledna 01, 1970, 01:00:00 od Guest »

Offline 13jh02

  • Existující tvor
  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 385
  • Karma: 2
Re: Takže ty se chceš chovat jako dítě? - 2. kapitola
« Odpověď #1 kdy: Srpna 12, 2012, 16:14:05 »
Pěkný příběh, přesně podle mého gusta. To, že překlad neodpovídá přesně originálu, není rozhodně na škodu. Zvláště v tomto čtivém příběhu to není nijak poznat. Už se těším na pokračování. :)
« Poslední změna: Ledna 01, 1970, 01:00:00 od Guest »

Offline gumplík

  • Registrovaný uživatel
  • 101 a více
  • ***
  • Příspěvků: 340
  • Karma: 1
Re: Takže ty se chceš chovat jako dítě? - 2. kapitola
« Odpověď #2 kdy: Června 02, 2013, 19:11:26 »
Já se taky těším na pokračování.
« Poslední změna: Ledna 01, 1970, 01:00:00 od Guest »