Představuji vám nový příběh, který jsem se rozhodl přeložit. Je rozdělený na několik kapitol a já se budu snažit sem vkládat každý den jednu. Odkaz na originální příběh sem dávat nebudu a pokud ho znáte, tak vás poprosím, abyste ho zde neumísťovali, protože nejsem zvědavý na kritiku překladu - překládám velice volně, něco je přidáno, něco je upraveno a něco úplně chybí ;) Snad se vám příběh bude líbit.
Ahoj, mé jméno je Honza. Je mi šestnáct let a když se podíváte po místnosti, ve které se právě nacházím tak zjistíte, že jsem úplně nejstarší dítě tady v jesličkách. Jesličky jsou totiž místo, kde jsem strávil každé ráno a dopoledne zhruba poslední dva měsíce... může snad být pro šestnáctiletého kluka ještě nějaký horší trest? Možná se ptáte, co proboha takhle velký kluk dělá v jesličkách, nebo proč je oblečen v dětské flaušové kombinéze na hraní s praktickými patentky v rozkroku pro snadnou výměnu jeho použitých plenek? Šestnáctiletý kluk?
Jsem nejmladší člen naší rodiny. Má sestra Jitka je o tři roky starší a Sára zase o pět. Když jsem byl menší, moje sestry si se mnou často hrávaly na rodinu a já jsem byl přinucen vžít se do role jejich malého dítěte, o kterého se obě s láskou a péčí staraly. Samozřejmě, že nyní věci nabraly trochu jiný spád a moje sestry mi to svým chováním vůbec nijak neulehčují.
Z plenek jsem vyrostl, když mi byli tři a na spaní jsem je přestal nosit asi v pěti letech. Rodiče si z toho dělali velké starosti, protože jsem byl v tomhle dost pozadu, než například ostatní děti v okolí a pomalu jsem se nevešel ani do největší velikosti běžných plenek pro děti. Pak jsem se naštěstí začal probouzet suchý a plenkám jsem dal navždy sbohem – tedy oficiálně. O plenkách jsem ve své mysli stále tajně přemýšlel, ale to bylo také to jediné, co se jsem mohl dělat, protože v našem domě už žádné k nalezení nebyly.
Naštěstí je ale dům našich bratranců vzdálený jenom kilometr od toho našeho. Moji bratranci se jmenují: Tomáš, Jakub a Karel. Kája je nejmenší, narodil se, když mi bylo šest let a ukázalo se, že s nočním pomočováním má úplně stejné problémy, takže v domě byla vždy dostatečná zásoba plen. Kdykoli, když jsem je přijel navštívil, nezapomněl jsem navštívit koupelnu a vzal si několik kusů tajně domů. Dokud mi bylo devět, šly mi plenky ještě celkem pohodlně zapnout, ale pak jsem již musel shánět příhodnější plenky pro větší děti a těch už u tety tolik nebývalo.
Poprvé jsem byl přistižen, když mi bylo osm let a to právě v domě mých bratranců. Teta Lulu mně chtěla pohladit po zadku, ale zarazila se, když mi na zadku nahmatala pro ni velice známý igelit plenkových kalhotek. Nevynadala mi, ale musel jsem jí samozřejmě slíbit, že si plenky už nikdy brát nebudu. Řekla to také mým rodičům a ti byli velice naštvaní, takže jsem nějakou dobu sekal latinu a na plenky neměl ani pomyšlení. Zhruba po dvou měsících to už na mně zase přišlo a já jsem cítil ohromné nutkání se do nich opět zabalit. Myslím, že teta Lulu to moc dobře věděla, ale nic mi už neřekla.
Znovu jsem byl přistižený, když mi bylo jedenáct. Bylo horké léto a já si schovával plenky a další věci na přebalování pod svojí matrací. Máma moji skrýš náhodou při úklidu objevila a chtěla po mně vysvětlení. Křičela na mně, že je naprosto směšné a nevhodné, abych ještě nosil ve svém věku plenky, jako nějaké malé dítě a to bylo taky poprvé, co mi kvůli tomu vyhrožovala. „Jak by se ti líbilo, kdybys měl nosit plenky jako malé dítě napořád?“ ptala se mně, ale to asi ani netušila, že právě tohle je můj tajný sen, o kterém jsem neustále fantazíroval ve svých představách.
O rok pozdě jsem byl opět chycen a to mně už máma donutila, abych si zašel promluvit o svém problému se školním psychologem. Ten rodičům řekl, že se nemusejí vůbec ničeho bát... že je to jenom přechodná fáze, která vymizí … že je pouze na mých rodičích, jak se k tomuto problému postaví. Dokonce navrhl, abych si kupoval plenky z vlastní kapsy. „Jakmile si uvědomí, jako ho jeho záliba neúnosně finančně zatěžuje, jsem si jistý, že ho to velice brzy přejde...“ Samozřejmě, že se mi tato myšlenka zamlouvala, ale můj otec ji ihned vetoval.
V právě této době se můj bratranec Kája konečně s úspěchem naučil probouzet se suchý a tak můj zdroj tímto definitivně vyschl. Musel jsem rychle přijít na to, jakým způsobem budu získávat své vlastní plenky. Bylo mi patnáct let a tajně jsem si šetřil peníze, které jsem dostával za sekání trávníku, hrabání listí a další domácí práce. Když už jsem měl dost peněz, vydal jsem se na kole na opačnou stranu města. Byl jsem nervózní, ale koncentroval jsem svou odvahu a vstoupil do místní lékárny, která byla z velké části samoobslužná. Šel jsem rovnou do dětského oddělení a do nákupního košíku postupně se vzrušením přidával čistící ubrousky Pampers, dětský zásyp Jonson, roztomilý dudlík s medvídkem Pú od firmy Nuk a úplně nakonec balík plenkových kalhotek XXL pro juniory trpící nočním pomočováním. Vypadly obrovsky, snad mi budou!
Do této lékárny jsem se velice často vracel, abych doplnil svou zásobu, ale jednoho dne, když můj otec rekonstruoval náš dům, hledal něco v suterénu a po chvilce mně k sobě zavolal. Běžel jsem po schodech dolů do garáže, kde stál můj otec, který vypadal velice naštvaně. Stál vedle odpadkového koše a díval se, zda nebyla věc, kterou hledal omylem uvnitř. Pak z koše vyndal igelitovou tašku plnou mých použitých plenkových kalhotek a zeptal se: „Honzo, ty jsou tvoje? Tys používal tyhle plenky?“
Nemohl jsem říci nic jiného, než že ano... Co jiného jsem měl asi dělat? Byl jsem v rozpacích. Cítil jsem, jak se můj obličej zbarvuje do ruda a zalévá potem. Snažil jsem se otci vysvětlit, že jsem měl občas problémy s nočním pomočováním a tak jsem raději tajně používal plenky, aby moje postel zůstala ráno suchá. Podíval se mi do očí a snad si připomněl mé dřívější dětské nehody. „Tak dobře,“ řekl s pochopením.
„Ale možná bys mi o tom měl říci raději něco víc,“ ptal se zvědavě. „Není to tak vážné... chci tím říct, že se to nestává každou noc,“ lhal jsem a cítil, že už mám slzy na krajíčku. „Raději mi řekni celou pravdu, Honzo! Noční pomočování u dětí tvého věku může signalizovat také velice závažný zdravotní problém! Kde jsi vlastně proboha koupil tyhle plenky?“ zeptal se. „Koupil jsem je v v lékárně na druhém konci města. Řekl jsem si, že by to bylo dobré dočasné řešení.....“ Vypadalo to, že se můj otec už tolik nezlobil. „Dobře, věřím ti, ale tohle si necháme jenom pro sebe. Ale pokud zase budeš mít opět mokrou postel, budu to muset říct mámě. Pokud máš nějaký problém, pak jde o zdravotní problém, který je nutné řešit, ale pokud sis celou tuhle hloupou historku vymyslel jenom proto, že si chceš hrát na malé dítě, tak se připrav na to, že velice brzy zjistíš, jaké to doopravdy je, být malým dítětem!“
Tak a tímto incidentem byly mé plenkové hrátky na nějakou dobu přerušeny. Oba rodiče byli na mně neustále naštvaní a z tohoto důvodu jsem ani neměl v úmyslu předstírat mé noční nehody, protože se domnívám, že moc dobře věděli, že jsem lhal a že plenky nepotřebuji, ale mám je pouze pro zábavu. Cítil jsem se trapně a tak jsem se raději více zaměřil na své výkony ve škole a hned v průběhu nadcházejících prázdnin jsem dostal svou první pravidelnou práci.
Anketa