Tento příběh vychází z pravdivého zážitku z jara tohoto roku.Někdy se to stane a člověk skončí v nemocnici. V mém případě to byla plánovaná operace, která si vyžádala asi týdenní pobyt a klid na lůžku, ale nešlo o nic vážného. Do nemocnice jsem nastoupil večer před operací a dlouho se snažil usnout. Hlavou se mi honily různé myšlenky a igelitová podložka pod prostěradlem (standardní nemocniční postup) mě neodvratitelně zavedla k mé úchylce, k nošení plen. Vím, že to zní hodně ujetě a samozřejmě to před světem tajím, ale jak mám možnost, natáhnu si pleny a rád se do nich občas počůrám. Je jenom škoda, že jsem na to sám, těžko bych mohl požádat svojí ženu, aby mě přebalila.
Když jsem nad tím tak přemýšlel, říkal jsem si, že jsem na nejlepším možném místě, kde se nechat přebalit. Napřed to byl jen nápad, který jsem zavrhl jako pitomost, ale jak jsem nemohl usnout, promýšlel jsem to víc a víc do detailů, až jsem vymyslel plán. Operovat mě budou v narkóze a ta, jak známo, může mít na lidi různé účinky. Takže stačí jen předstírat, že jsem se po narkóze ve spánku počůral a do plen mě sestry samy zabalí.
Oddělení bylo poloprázdné, takže na pokoji jsem byl sám a sestry jsou zvyklé, takže jsem se ani moc nestyděl. Myšlenka na pobyt v plenách mě konečně ukolíbala a já usnul a probudila mě až sestra s přípravou na operaci. Odvaha k provedení mého plánu mě neopustila ani ráno, a když jsem se začal probírat z narkózy, byla tím prvním, na co jsem si vzpomněl. Nechal jsem zavřené oči, předstíral spánek a snažil se co nejvíc počůrat.
Nešlo to lehko, jednak kvůli zažitým zábranám a jednak také proto, že jsem před operací nesměl nic pít, takže jsem neměl močový měchýř nijak přeplněný. Nakonec má snaha přinesla ovoce a já cítil, jak se všechno kolem mě zahřívá. Sotva pár minut poté dorazila na pokoj sestra, která mě měla na starosti a já jí předvedl etudu s probouzením a úlekem. Jak jsem čekal, byla velice příjemná a chápající a její slova zněla, jak kdyby je četla z mého scénáře: „Z toho si nic nedělejte, to se někdy po narkóze stává, to přejde.“
Chyběla tam ale ona důležitá nabídka, že mě zabalí do plen, takže jsem musel improvizovat. Vysvětlil jsem jí, jak mě to zdrtilo, jak mě mrzí, že jí přidělávám s převlékáním postele (jelikož jsem měl klid na lůžku, musela s kolegyní převléct postel a omýt mě poněkud komplikovaně) a jak se budu bát usnout, aby se to neopakovalo. S úsměvem mě ujistila, že se nic hrozného nestalo, bát se nemusím, určitě to byla jen jednorázová nehoda.
Nezbylo mi, než trvat na svém strachu a požádat ji, aby mě pro jistotu zabalila do plen. Podívala se na mě divně, pak se na sebe divně dívaly s tou kolegyní, ale už jsem překročil Rubicon, takže jsem trval na svém. Pokrčila rameny, a se slovy, že to určitě nebude nutné, ale když na tom trvám, mě zabalila do pleny, pro kterou poslala kolegyni. Opojení z pleny mě přeneslo přes trapnost celé situace. Dosáhl jsem svého cíle. Ležel jsem v krátké košili přezdívané andělíček a právě mě zdravotní sestra zabalila do pleny.
V klidu jsem si užíval krásného pocitu, když mi zazvonil mobil. Moje, naštěstí dobře vychovaná, manželka mi volala z nemocničního parkoviště, že mě jde navštívit a co mi má koupit. Rychle jsem si naporoučel nějaké časopisy a nealkoholické pivo (je hrozně močopudný), opatrně si sundal plenku a schoval ji do igelitky do stolku. Návštěva proběhla v pohodě, i když se mi nezdál pohled sestřičky, který na mě vrhla během kontroly na pokoji. Manželka mi s lítostí oznámila, že jede na týdenní pracovní cestu, takže mě nebude moci chodit navštěvovat, ale vrátí se včas, aby si mě odvezla z nemocnice domů. Představa nerušeného skoro týdenního plenkaření mi pěkně ztížila předvedení patřičně smutného výrazu, ale statečně jsem jí vysvětlil, že to chápu a přežiju.
Po jejím odchodu jsem nepočkal ani 2 minuty, a rychle se zabalil zpátky do plenky, protože se mi chtělo už moc čůrat. Ještě jsem blaženě čůral, když na pokoj přišla sestřička. Přes prostěradlo, kterým jsem byl přikrytý, hned viděla, co se děje: „Já myslela, že se pomočujete jen ve spaní,“ řekla s údivem. „Omlouvám se, ale moc se mi chtělo a nevěděl jsem, jak plenku sundat,“ pronesl jsem, netuše, že to byla velká chyba. „Aha, jasně, no to asi nevíte. Tak ale musíte chvilku vydržet v té mokré pleně, já mám teď nějakou práci a dostanu se k vám až za půl hodiny. Ale ta plenka to vydrží, to se nebojte, klidně můžete čůrat dál.“
S těmito slovy odešla a zanechala mě se vzrůstajícím vzrušením. Vypadalo to, že se mi povedlo se předvést jako člověk, který pleny potřebuje a nějakou dobu si je na útraty zdravotní pojišťovny i užije. Ta sestřička je navíc docela pěkná, dominantní typ, takže napětí v plence vzrostlo nad únosnou míru. S vědomím té půlhodinové rezervy jsem po krátkém zaváhání neodolal a krátkým usilovným hlazením plenky dospěl k mohutnému orgasmu.
Nevím, jestli to byla půlhodina, ale otevřely se dveře a vrátila se sestřička s kolegyní a s vozíkem, na kterém byly naloženy pleny a ještě nějaké další věci. Sestřičky neztrácely čas a zručně mi rozbalily plenu. Nechtěl jsem je okatě pozorovat, takže mi unikl pohled, kterým si ukázaly na mokrou plenu a na to, co v ní kromě moči bylo. Otřely mě ubrousky a zabalily do suché, mnohem tlustší pleny. „Vy mi dáváte noční plenku?“ udělal jsem další chybu. „Vy se nějak vyznáte,“ utrousila sestra a pevně mě zabalila. „Sundejte si andělíčka, dostanete overal, bude snazší vás přebalovat,“ oznámila mi a předvedla jednodílné cosi, se zavíráním na zádech.
Vleže (pořád jsem nesměl ještě vstávat, bylo teprve navečer po operaci) mě navlékly do overalu a zapnuly ho. Pak mě každá sestra chytla za jednu ruku a bez vysvětlení mi natáhly tlusté rukavice bez prstů, zajistily je v zápěstí a přivázaly k postranicím postele. „Co to má znamenat?“, zeptal jsem se vyvaleně a dočkal se nečekané odpovědi: „To je, aby sis nehrál s plenkama ani s tím, co v nich máš. Nevím, jestli sis myslel, že jsem úplně blbá, ale přece sis nemohl myslet, že ti na to naletím. V plenách se ti zjevně líbí, baví tě do nich nejenom močit, ale i tam stříkáš, tak tě necháme, aby sis jich užil. Jaks tu měl paničku, tak sis je sundat uměl, ale pak sis je rychle nandal, aby ses tam mohl vyčůrat a udělat, viď?“
V šoku nad tím, že mě prokoukla, jsem se dopustil další, předposlední chyby. Zařval jsem na ní: „Co si to, ty krávo, dovoluješ? Okamžitě mě vodvaž.“ Na dlouhou dobu to bylo to poslední, co jsem řekl. Sestra zrudla vzteky, sáhla na vozík, narvala mi do pusy tlustej čtverec gázy a přelepila ho náplastí. „Tak teďs to posral, chlapečku. Chtěla jsem tě nechat jenom vycukat do večera, aby ses odnaučil přidělávat jinejm práci, ale takhle si to vyžereš pořádně. S doktorama to vyřídím, a tebe si vychutnám.“ Obě sestry odkráčely a nechaly mě mým myšlenkám.
Měl jsem vztek, ale nebál jsem se, pořád jsem si říkal, musí vyměknout a odvázat mě, nebo jí to přikážou doktoři. Chyba lávky. Otevřely se dveře a vešly čtyři sestry a pátá tlačila postel na kolečkách. S postelí zajely vedle mojí a každá si stoupla k jedné mojí končetině. Jako na povel každá chytla nohu nebo ruku, u které stála a pevně držela. Ta pátá odvázala tkanice, které poutaly ruce, a pomohla jim přeložit mě na novou postel. Až teď jsem zaregistroval, že na posteli byla spousta kurtů, které kolem mě ta pátá zručně zapínala. Uběhla jen chvíle a byl jsem pevně spojen s postelí každou částí svého těla.
„Budeme se stěhovat,“ oznámila mi má „oblíbená“ sestra. „Máme tu speciální pokoj, když operujeme vězně z Pankráce a ten je teď naštěstí volný.“ Přehodily přese mě prostěradlo a jeli jsme. Speciální pokoj byla bíle vykachlíkovaná cela se zamřížovaným oknem, dveřma bez kliky zevnitř a kamerou v každém rohu. Zaparkovaly mě doprostřed a zapíchly mi do každé ruky jednu infuzi. „Tahle je na snadnější čůrání a tahle na snadnější kakání,“ ukázala mi hlavní mučitelka. „Sice mě nijak netěší přebalovat posraný pleny, ale tebe budem stejně přebalovat jenom dvakrát denně. A když máš kapačky, nemusím ti ani odlepovat náplast z tý tvojí nevymáchaný držky. Aspoň trochu zhubneš.“
Bohužel, všechno, co řekla, byla pravda. Do plen jsem dělal jako mimino, doktoři neřekli ani slovo a přebalila mě vždy na začátku a na konci svý dvanáctihodinový směny. Konečně byl pátek a ve dvě odpoledne mi plenu sundala a s varovným pohledem rozepla postupně všechny pouta. Asi se trochu bála, protože na mě byly zase čtyři, ale netroufal jsem se ani křivě podívat. „Strhni si tu náplast, dovedem tě do sprchy a převlíkneš se do civilu. Volala ta tvoje, že ve tři je tu pro tebe.
Poslechl jsem jako dobře vychovaný pacient a dopustil se poslední chyby: počkal jsem na ženu na oddělení. Přišla, přivítali jsme se, já podepsal nějaký papíry a odcházeli jsme. Najednou se ozvalo volání a za námi se hnala „moje“ sestra. „Počkejte, mladá paní, tady máte pro manžela zásobu plen, než si v pondělí bude moc nakoupit, ať Vám nezruinuje postel. Domů to snad vydržíte v suchu, ne?“ dovršila mojí potupu otázkou na mě. Rudej jak ruská vlajka jsem vyrazil k autu a přemýšlel, jak to manželce vysvětlím.
Jak jsem napsal na začátku, tento příběh vychází z pravdivého zážitku. Opravdu jsem strávil letos týden v nemocnici a přemýšlel, jaké by to bylo, kdyby mě sestřičky zabalily do plen. 
Anketa