Toto není jen další obyčejný den v roce, dnes chodí Mikuláš. Mám opravdu rád Vánoce a všechno okolo. Jdu večer po práci a než se vydám na tramvaj, zapálím si cigaretu u Vltavy a koukám se na pražský hrad. Moje práce je nedaleko, a i když tady jsem už pár let, dodnes mne výhled neomrzel. Cítím, že se mi chce na záchod, ale nepokládám tomu velkou pozornost, není to nic, co by nešlo vydržet domů. To jsem ještě nevěděl, jakou sérii pitomých náhod mi osud na dnešek přichystal.
Vydám se na tramvaj a čekám na zastávce. Mráz mne zebe po těle a já se usmívám, zima je mé oblíbené roční období. Čekání si zkrátím hrou na telefonu, ztratím pojem o čase (koneckonců, tramvají mi jezdí domů spousta, proč bych si měl čas hlídat. Okolo se hromadí spousty lidí a já si říkám, že už čekám dost dlouho. Nejspíš se někde ucpala cesta a tramvaje neprojedou. Nemám rád metro, ale vydám se do podzemí. Prudký vítr do tváří mi napoví, že mi zrovna jedno ujelo. Postávám na nástupišti a za tři minuty přijede další. K mému údivu je zrovna můj vůz polo prázdný, a tak si sednu. Opasek u kalhot mi zatlačí na močový měchýř a způsobí lehké nepohodlí. První stanice a druhá a hurá na eskalátory.
K Mikuláši se sluší pořídit dětem balíček. Navštívím blízký supermarket a vybírám oblíbené sladkosti mých dvou strašidel. Nejsem jediný, kdo nakupuje na poslední chvíli. Obchod je plný dalších zákazníků a spousta sladkostí je už vyprodaných. Konečně naplním košík vším, pro co jsem přišel a postavím se do řady, tak velkou jsem ji tady ještě neviděl. Při čekání se opět ozve potřeba na malou, a ač je to potřeba na malou, je už neskutečně velká. Snažím se rozptýlit mysl prací, která na mě ráno čeká v kanceláři, čas ubíhá pomalu a já začnu být zoufalý. Vím, že to dlouho už nevydržím a musím se dostat domů co nejrychleji. Přesně jak by to chtěli všichni čerti, platební terminál se rozmyslel, že moji platbu bude prověřovat neskutečně dlouho. Možná to je jenom tím, jak moc se mi chce čurat, potřebuju se už dostat pryč.
Domů je to okolo deseti minut pěšky, nechci promarnit tolik času, a tak zase zvolím tramvaj, to byla chyba, která se mi později stala osudnou. Kolik se toho může pokazit za jízdu tramvají jednu zastávku? No, může se pokazit tramvaj. Přešlapuju z jedné nohy na druhou a nohy překřížím, potřeba už je naprosto nesnesitelná, bohužel tramvaj je na ostrůvku a řidič nám hlásí, že nemůže otevřít dveře, protože na obou stranách je cesta a je to proti předpisům. Předpisy bych nejraději někomu omlátil o hlavu. Sekundy se protahují a jediné co přerušuje mé myšlenky na záchod je hlasité dohadování se řidiče s dispečinkem. Trpím, pásek mám dnes utaženější než jindy. Světla v tramvaji zhasnou a mezi lidmi vypukne hovor. Lidé spolu normálně nemluví, ale na pokaženou tramvaj si chtějí všichni zanadávat. Mi do řeči není. Všechnu svou sílu soustředím na to, abych si nenačural do kalhot. Tramvaj se znovu rozsvítí a ozve se hučení elektromotoru. Dodnes mi nikdy nepřišlo, že takové tramvajové hučení může zhoršit mou zoufalost. Můj mozek mě škádlí tím, v myšlenkách slyším: „to zní jako nějaká řeka, když projíždíme po kolejích, je to skoro jako déšť, když jedeme tudy v létě, na ostrůvku stříkají zavlažovače trávníku.“
Konečně jsme se dostali na mou zastávku. Ačkoliv se mi to hnusí, chci se postavit tak, ať mě nikdo nevidí a vyčurat se u nedalekých stromů. Poprvé v životě vidím na tomto místě dva policajty. Vynoří se zpoza rohu a vydají se stejnou cestou, jakou chodím domů. Venku to nepůjde. Tlak už je tak silný, že musím stahovat svěrače vší silou. Cítím, že můj boj už nemůže trvat dlouho. K vlastnímu překvapení se dostanu až ke dveřím domu. Třepající se ruce sáhnou do kapsy pro klíče, ale ve vší nervozitě je upustím. Rychle se sehnu a cítím, jak mi do spoďár uniklo několik kapek moči. Je to teplé a cítím se poníženě. Jsem už tak blízko. Projdu chodbou a přivolám si výtah. Červené světlo ukazuje, že je v nejvyšším patře. Zoufale se držím za rozkrok a sleduji, jak se číslo zmenšuje. Konečně se rozsvítí nula a já vpadnu do výtahu. Zmáčknu své patro – čtvrté. Na malém displeji se objeví JEDNA a moje svěrače dlouhý boj vzdají. Cítím, jak moč naplno proudí do mých kalhot a stéká mi do nohavic. Snažím se to zadržet. DVOJKA. Sesbírávám všechnu sílu, ale pořád čůrám. Připadám si bezbranně. TROJKA. Cítím, jak mi moč teče do bot a okolo noh se formuje louže. Můj měchýř je už téměř prázdný. Konečně proud dokážu zastavit. ČTYŘKA. Výtah zapípá, že jsme v cíli. Na nohou a v rozkroku cítím mokro a teplo, které se rozlévá po vnitřní straně stehen a lýtek až na chodidla, když přešlápnu, čvachtá mi v botách a na zemi je louže jako bych nebyl na záchodě několik dní. Automatické vnitřní dveře se otevřou a k mému zděšení venkovní dveře výtahu otevře sousedka od naproti. Dvanáctiletá kamarádka mé dcery stojí za ruku se svou krásnou mamkou a mají výhled na moje počurané kalhoty. Chvilku trapného ticha prořízne smích malé holčičky. „Dívej, mami,“ zvolá nahlas a její mamka ji zasyčením umlčí a odtáhne ji za ruku ke schodům. Poníženě se chvilku dívám, jak jdou dolů a vydám se otevřít dveře.
Doma naštěstí nikdo není. Vezmu si mop a vytřu co po mě ve výtahu zbylo, kalhoty se mi lepí na nohy. Dám své oblečení do pračky a dám si horkou sprchu. Snažím se získat zpátky kus své důstojnosti a říkám si, že se to může stát každému. Za půl hodiny se vrátila manželka s dětmi domů a prckové se běželi podívat za okno na své balíčky. Žena se ke mně nakloní a zašeptá: „volala mi do auta Marta, prý tě s malou viděly ve výtahu, jak ses počural. Měla jsem to na handsfree a slyšely to děti, strašně se hihňali, jsi v pořádku?“ I přes její uklidňující tón mi v hlavě znělo jediné. Poslední špetka důstojnosti byla odváta, když jsem si představil, jak se mi špunti smějí v autě.
Snad se vám příběh líbil, budu rád za každou kritiku.
